Lidské tělo bývá často v metaforách přirovnáváno ke stroji – a to celkem komplexnímu a především precizně seřízenému. Tuto myšlenku si k srdci vzali také vývojáři z francouzského studia Darjeeling, když vytvořili hru Homo Machina. Na první pohled jednoduchá hra se svým vizuálním zpracováním inspirovala v ilustracích Fritze Kahna a dává nahlédnout pod pokličku jednotlivým procesům lidského těla unikátním způsobem.
Grafika jen tak neomrzí
Grafická stránka hry je jednoduše skvost. Barevná paleta i detailní ilustrace potěší oko nejen hipstera z pražské kavárny, ale i běžného neznalce umění. Jako inspirace pro Francouze sloužil německý lékař a popularizátor židovského původu Fritz Kahn. Ten je znám svým neotřelým dílem, které pomohly zpopularizovat infografiky, jenž nyní považujeme za běžnou součást každodenního života.
Krásná grafika jen umocňuje zážitek ze hry a také podtrhuje její edukativní rozměr. Ten není nijak násilím tlačen směrem k hráči a ani není nějak hlouběji vysvětlován. V průběhu hraní totiž každý bystřejší hráč pochopí, jak která část lidského těla funguje. Samotná hra se tak může soustředit na své vyprávění a komické vložky.
Fungující lidská továrna
Těmi je celá hra doslova protkána. Lidské tělo v Homo Machina je připodobňováno k fabrice skutečně se vším všudy. Nechybí zapomnětlivý šéf, vševědoucí sekretářka ani spousta klasických dělníků, kteří jen dělají svou práci. Tedy nedělají ji sami, ale na váš pokyn. Ten většinou zahrnuje zatažení za páku, vysunutí plošiny či spuštění nějakého přístroje. Drobnou výtku mám jen k tomu, že ne vždy je na první pohled jasné, co lze a co nelze zmáčknout. Občas se tak nevyhnete zběsilému ťukání po celém displeji. Po chvíli se vám ale titul dostane do krve.
Tu a tam se ve hře vyskytnou také jednoduché logické hádanky, jejichž řešením strávíte jen pár okamžiků. Některé z hádanek jsou na první pohled jasné, nad jinými musíte trochu zauvažovat vzhledem k tomu, že vás hra nijak výrazněji neupozorní, že zde máte přemýšlet a ne jen mačkat. Celkově se ale nejedná o nic náročného a inspirace českou hrou Machinarium hře jen prospívá.
Koncert pístů a ventilů
Co nesmím opomenout vyzdvihnout, je zvuková stránka hry. Pokud si k telefonu připojíte sluchátka, tak jak hra doporučuje, můžete si naplno vychutnat každý zvuk pístu, malého počítače nebo ventilu. Hudební podkres je jednodušší a po čase mě spíše rušil, proto jsem zůstal především u poslechu „industriálních“ zvuků.
Humor se drží mantinelů hry a jejího tematického zasazení – práce v takové korporaci, jako je lidské tělo, vysloveně nenahrává nějakým výraznějším výstřelkům či černému humoru. To ale není na škodu. Homo Machina si neklade za cíl vás bavit takovým způsobem, až se budete za břicho popadat.
Komická stránka hry skvěle doplňuje příběh, či spíše vyprávění. S hrou si projdete celým lidským dnem od samotného otevření očí a snídaně až po usínání. Jednotlivé procesy lidského těla během dne jsou zpracovány skutečně dobře, takže vás hra příliš nestíhá nudit. Pokud vám nicméně nesednou dialogy mezi jednotlivými odděleními těla, tak vás Homo Machina příliš neosloví.
Vzdělání nenásilnou formou
Vzdělávací prvky jsou ve hře založeny na bázi učení – jak postupujete dále, začínáte pomalu chápat fungování jednotlivých procesů, k jejichž vysvětlení nejsou třeba medicínské definice. Uvedu příklad ze začátku hry – po otevření očí a aktivaci nosu ucítíte kávu, což je indikace snídaně. Mozek pak vyšle informaci do úst, ať se připraví na konzumaci jídla, kterou už máte ve vlastní režii. Od nakrájení, přes rozžvýkání až po nasávání chuti.
Těmito jednoduchými mechanikami ve spojitosti s logickými hádankami, které mají za úkol vás především pozdržet na místě, abyste hrou neproletěli příliš rychle, Homo Machina zařazuje ke hraní také edukativní prvek, ve kterém Francouzi vynikají – vzpomeňme například na animovanou sérii Byl jednou jeden život.
Závěr: malé umělecké dílo
Už dávno jsou pryč doby, kdy hry byly považovány za něco škodlivého či za pouhou zábavu. Čím dál tím více her se snaží o to, aby byly považovány za umění nebo výukový nástroj. Homo Machina se úspěšně daří kombinovat obojí, což se ve světě her nedaří až tak často.
V některých případech by neškodilo, kdyby Homo Machina alespoň trochu hráči napověděla, aby nemusel dlouho tápat. Delší konverzační pasáže sice neurazí, nicméně nemusí oslovit každého. Ve druhém případě tak hra může občas trápit, i přes kratší délku, která zamrzí.
Pozitiva nicméně převažují. Ať už jde o úchvatné grafické zpracování, dobrou zvukovou stránku hry či příjemně osvěžující puzzly, Homo Machina si zaslouží především slova chvály. Edukační přesah navíc posouvá hru do roviny, kdy ji lze bez ostychu doporučit jak pro mladší publikum, tak pro zkušené hráče, kteří hledají rychlou oddechovku. A pokud se ptáte, zda tenhle titul stojí za investici zhruba 80 korun, pak rozhodně ano.
