Sledujte nás na YouTube

Air Force One je luxusní letadlo s operačním sálem a vojenskými technologiemi

V první části dvoudílného seriálu a letounech amerických prezidentů byla řeč hlavně o jejich historii a budoucnosti. Dnes se však zaměříme na to, co všechno současně používaná varianta umí, jaké technologie jsou k dispozici a k čemu všemu vlastně prezidentská letadla slouží.

Neobyčejný dopravní prostředek

Současná prezidentská letadla tvoří dvojice identických Boeingů VC-25, což je vojenská verze populárního dopravního letadla Boeing 747. Jedním z klíčových požadavků bylo při výběrovém řízení to, aby letoun dokázal uletět alespoň 9 700 km na jediné natankování.

VC-25 zvládne na jednu nádrž překonat zhruba 12 700 km, což je přibližně třetina obvodu Země. Letadlo nicméně může za letu tankovat z tzv. létajících tankerů, které jsou běžně určeny pro stíhačky a další vojenské letouny. Speciál amerických prezidentů tak teoreticky může zůstat ve vzduchu neomezeně dlouhou dobu. To je velmi důležité, neboť jedním z jeho úkolů je sloužit jako vrchní velitelství v případě nukleární války, napadení USA, či jiného závažného konfliktu.

Tak trochu jiné cestování

Než se ale dostaneme ke speciálním úkolům „Air Force One“, podíváme se na ten nejběžnější. Tím je prostá doprava amerického prezidenta mezi destinacemi. Prezident však rozhodně nelétá sám, společnost mu může dělat více než 70 dalších pasažérů, posádku nepočítaje. To je sice poměrně velký tým, ale zásadně menší kapacita, než jakou disponují civilní verze letadla. Ty v závislosti na konfiguraci mohou pojmout až 660 cestujících.

Grafika zobrazující rozložení hlavních prostor (Zdroj: Peter Sharkey)

Vnitřní prostory VC-25 jsou totiž samozřejmě zásadně přepracované. Je zachována dvoupodlažní koncepce nabízející plochu 370 m², doplněná o jakési třetí spodní podlaží, které je vyhrazeno především pro náklad a zásoby. Do letadla lze vstoupit trojicí dveří: jedny ústí do hlavní „prezidentské“ části letadla, druhé jsou zhruba ve stejné úrovni, avšak o podlaží níže a třetí jsou v zadní části letadla. Prezident a případní další prominentní pasažéři zpravidla využívají přední horní dveře, novináři ta zadní. „Prezidentské dveře“ však nemají vlastní schody a musí se spoléhat na letištní vybavení. Pokud by letištní schody či tubus nebyly k dispozici či by existovalo podezření, že představují bezpečnostní riziko, využijí se dveře spodní s vlastními vysouvacími schůdky.

V typickém horním výstupku letadla se nachází kokpit, prostory pro posádku a komunikační ústředna. Hlavní paluba je pak rozdělena podle klíče, že nejdůležitější prostory jsou v přídi a ty nejméně důležité v zádi. K tomu se vztahuje i jakési pravidlo, které prý na palubě prezidentských speciálů platí: z vašeho místa se můžete procházet směrem dozadu, ale nikdy dopředu.

Létající Bílý dům

Přídi letadla se neformálně přezdívá „Bílý dům“. Jsou v ní totiž prostory patřící přímo prezidentovi. Úplně v „nose“ letadla je soukromý pokoj, v němž je umístěn záchod s umývárnou, sprcha, konferenční stolek a dva gauče. Ty mohou být v případě potřeby roztaženy do podoby postelí pro prezidenta a první dámu. Příliš pohodlné ale asi nejsou – současný prezident údajně sondoval možnost, jestli je nelze nahradit širšími postelemi.

Za soukromým pokojem se nachází kancelář, někdy též označovaná za „Oválnou pracovnu“ letadla. Ta slouží pro formální schůzky prezidenta s dalšími politiky na palubě a lze z ní také promluvit k národu. Tato možnost byla přidána po událostech 11. září 2001, kdy musel Air Force One s prezidentem Bushem přistát z tohoto důvodu na vojenské základně v Louisianě, odkud k národu v improvizovaných podmínkách promluvil.

Oba popisované oddíly jsou umístěny u pravé strany letadla. Podél levé vede dlouhý koridor, který využívají agenti Tajné služby starající se o osobní bezpečnost prezidenta.

Přímo v koridoru jsou trvale dva agenti, více jich je pak v samostatné místnosti v zadní části letounu.

Plně vybavený operační sál nesmí chybět

Za „Oválnou pracovnou“ následuje lékařská místnost, kterou lze v případě potřeby přeměnit na plně funkční operační sál. Je zde umístěn rozkládací operační stůl, dobře zásobený sklad léků, dostatek krevních konzerv pro transfuze a nejnutnější lékařské přístroje. Na každém letu je samozřejmě přítomen i lékař a sestřička.

Za úřadování prezidenta George W. Bushe do lékařské místnosti přibyl jeden poměrně vtipný kus vybavení. Je jím běžecký pás. Prezident se zkrátka zřejmě rozhodl, že na operačním stole nechce pokud možno ležet a raději se bude aktivně udržovat v kondici.

Jídlo pro sto lidí, konferenční sál a „obyčejná“ první třída

Za lékařskou místností následuje kuchyně, v níž je možno připravit najednou jídlo až pro sto lidí. Suroviny jsou samozřejmě na palubě letadla vždy připraveny v dostatečném množství, prezident by ve vzduchu mohl zůstat v případě potřeby desítky hodin a bylo by nepříjemné, kdyby neměl co jíst. Zajímavostí je, že prezidentovi se servíruje speciální menu. Zbytek pasažérů a posádky má podle všeho už menu společné.

Bezprostředně za kuchyňkou najdete salonek pro vysoce postavené členy prezidentova týmu či vlády. Ze salonku pak lze vstoupit do konferenční místnosti. Ta byla původně navržena jako situační místnost pro případné zajišťování otázek národní bezpečnosti, avšak vzhledem k tomu, že tyto události naštěstí příliš často nenastávají, je běžně využívána pro setkání s ostatními členy týmu a vlády. Součástí místnosti je 50″ plazmová obrazovka, kterou lze využít například pro telekonference.

Pak už následují prostory méně zajímavé: kancelář pro administrativní pracovníky, pokoj pro hosty, oddíl pro agenty Tajné služby a úplně na konci i oddíl pro novináře. Většina těchto méně důležitých prostor nepůsobí příliš význačně a interiér je v nich řešen velmi podobně, jako v klasické první třídě civilní verze letadla.

Nedostatečný nákladní prostor

Letadlu samozřejmě nechybí klasický nákladní prostor, o němž jsme se již zmiňovali výše. Ten postačuje pro osobní zavazadla pasažérů a zásoby surovin, avšak jeho kapacita ani v nejmenším nedostačuje k zajištění všech potřeb cestujícího prezidenta.

Před každým delším letem tak musí samotnému letu Air Force One předcházet letecký konvoj, který transportuje nejrůznější nutné vybavení. Do zamýšleného místa přistání musí být nákladními letouny dopravena pancéřovaná vozidla prezidentského konvoje, vrtulníky a s největší pravděpodobností také zbraně.

Desítky telefonů a stovky kilometrů kabeláže

Letadlo je doslova protkáno elektronickými systémy, přičemž značná část z nich slouží ke komunikaci. Na palubě letadla je 87 telefonů s možností využívat „otevřené“ i zabezpečené linky, 19 obrazovek, faxy a samozřejmě i datové připojení. Všechna tato elektronika je pospojována 383 km kabeláže – to je přibližně dvojnásobná délka kabelů, než byste našli v sériovém Boeingu 747.

Všechny kabely jsou navíc opatřeny velmi silným stíněním, jehož účelem je zabránit rušení nukleárním elektromagnetickým pulsem. Složitost odstínění veškerého vedení způsobila dokonce zpoždění dodání letadel, o čemž jsme se krátce zmiňovali v minulém článku.

Vojenské technologie

Na palubě letadla je bezpečnost prezidenta zajišťována agenty Tajné služby, kteří ho ochrání proti případným útokům z řad pasažérů. Zde se také hodí zmínit, že veškeré zbraně a munice na palubě letadla (s výjimkou těch zrovna nesených agenty) jsou umístěny v několika oddělených uzamykatelných oddílech, přičemž každý oddíl používá jiný typ uzamykání. Cílem je maximálně snížit riziko toho, že by se snad zbraní zmocnil někdo neoprávněný.

Proti vnějšímu nebezpečí je letoun chráněn také, avšak vesměs pouze pasivně. Kromě zmiňované ochrany před elektromagnetickým pulzem je vybaven ještě vystřelovacími světlicemi určenými ke zmatení tepelně naváděných střel a schopností zahalit se do oblaku metalických částiček, které odstíní radarově naváděné rakety. Za jedinou aktivní schopnost obrany tak lze považovat rušičku nepřátelských radarů.

Faktem je, že prezidentský speciál chrání pravděpodobně o dost více technologií, než je známo. Celá řada technických řešení je totiž samozřejmě z bezpečnostních důvodů přísně tajena.

Air Force One v ohrožení

Že je prezidentský speciál vybaven celou řadou ochranných prvků pro případ nebezpečí již víme. Zajímalo by vás ale, jestli už se někdy letadlo s prezidentem na palubě skutečně dostalo do ohrožení? Odpověď zní ano, stalo se tak alespoň nepřímo při teroristických útocích 11. září 2001.

Abychom si uvědomili, v jak nezáviděníhodné situaci se ocitlo osazenstvo Air Force One v tento osudový zářijový den, je si třeba rychle připomenout posloupnost událostí.

V 8:55 dopoledne prezident Bush dorazil na základní školu ve městě Sarasota na Floridě, kde měl plánované setkání se studenty. Několik minut před tím narazilo první letadlo do jedné z věží WTC, prezident je však informován o tom, že narazil pouze malý dvoumotorový letoun. V 9:05 byl informován během předčítání pohádky o tom, že narazilo druhé letadlo, a jde o „útok na Ameriku“.

V 9:29 předstoupí před zhruba 200 studentů a učitelů a informuje je o probíhajících teroristických útocích. O šest minut později opouští školu a v obrněné koloně míří na letiště.

Situace ve vzdušném prostoru USA dále eskaluje v 9:45, kdy je s okamžitou platností vydán rozkaz všem letadlům přistát na nejbližším letišti a veškerý provoz směrem do USA je odkloněn na Kanadu a Mexiko. V 9:57, pouhou hodinu po prvním upozornění, z floridského letiště odlétá Air Force One, cíl je však nejistý.

Letadlo 40 minut krouží nad oblastí a na palubě se horečně diskutuje o destinaci. Viceprezident mezitím z podzemního bunkru Bílého domu dává se svolením prezidenta rozkaz letectvu sestřelit každé civilní letadlo, které by vykazovalo záměr naletět do nějaké budovy.

„Angel je další na řadě“

Někdy v této době se dostane k pilotovi Air Force One Markovi Tillmanovi zpráva, že „Angel je další na řadě“. „Angel“ byl tajný volací znak Air Force One a floridští řídící letového provozu varovali posádku před neodpovídajícím letadlem, které klesalo směrem na Air Force One a nereagovalo na pokusy o komunikaci.

Podle vzpomínek pilota v té době existoval předpoklad, že teroristé chtěli zaútočit na školu, v níž prezident přednášel. Když však viděli letadlo odstartovat, rozhodli se ho pronásledovat a narazit do něj ve vzduchu. Pilot proto stočil letadlo nad Mexický záliv, aby viděl, jestli ho skutečně mlčící letadlo bude následovat. To se naštěstí nestalo a civilní letoun pokračoval původním směrem. Přesvědčení, že se „Angel“ stane dalším cílem, však prý stále trvalo, což pilotovi potvrdil osobně i viceprezident. Později se ukázalo, že letadlo mělo pouze rozbitý automatický odpovídač a piloti zapomněli přeladit na jinou frekvenci.

To v té době ovšem nikdo nemohl tušit a Tillman tedy požádal o podporu stíhaček, které se k Air Force One brzy připojily. To na palubě vyvolalo pozdvižení, neboť jde o velmi nezvyklou praxi. V USA totiž kvůli extrémně hustému provozu nejsou Air Force One tyto jinde poměrně běžné doprovody poskytovány, neboť by „roj“ vojenských letounů mohl ohrožovat civilní provoz. S početným doprovodem stíhaček letadlo změnilo původní destinaci, kterou bylo hlavní město, a zamířilo na vojenské základny v Louisianě a Nebrasce, kde byla předpokládána výrazně větší bezpečnost.

Jak jistě víte, Air Force One se nakonec terčem útoku nestal. Pozdější vyšetřování ani nebylo schopné prokázat, kde se přesvědčení o tom, že „Angel je další“, vzalo. Vše bylo uzavřeno s tím, že šlo o nedorozumění během chaotické komunikace.

Syrský incident

Ačkoliv jsou události 11. září nepochybně těmi nejdramatičtějšími, které letadlo zažilo, nejsou jediné. Za úřadování prezidenta Nixona došlo z dnešního pohledu k vtipnému incidentu, který ale tehdy musel všechny zúčastněné pořádně vyděsit.

Nixon jednoho červnového dne roku 1974 letěl na návštěvu do Sýrie a syrská vláda se rozhodla, že mu poskytne čestnou eskortu – k Air Force One tedy odstartovaly dva Migy. O eskortě však nikdo nedal předem vědět pilotovi, který okamžitě zareagoval a pokusil se jim uniknout. Letadlo stočil do prudkého klesání, což samozřejmě mělo za následek „poletování“ pasažérů po celé kabině. Prudký manévr ovšem neunikl pozornosti letectva, které naštěstí mělo o situaci přehled a pilotovi okamžitě dalo vědět, že jde o očekávaný doprovod, nikoliv útok.

Samotný Nixon o incidentu veřejně nemluvil a až mnohem později se svěřil kamarádovi, že byl opravdu vyděšený.

Poslední lety prezidentů

Prezidentské speciály zajišťují služby i prezidentům, kteří ve funkci právě končí. Tradičně je po inauguraci jejich nástupce transportují domů, popřípadě do jakékoliv jiné požadované destinace. V tomto případě už neletí s volacím znakem Air Force One, ale SAM-28000, případně SAM-29000, v závislosti na tom, které ze dvou identických letadel je použito.

Zcela kuriózní situace však nastala při rezignaci Richarda Nixona. Ten oznámil svou rezignaci a nastoupil do letadla mířícího do Kalifornie. V době vzletu mělo letadlo na palubě stále aktivního prezidenta, a tak mělo volací znak Air Force One. Brzy po oznámení rezignace však složil přísahu dosavadní viceprezident Gerald Ford a automaticky se tak stal prezidentem. Na palubě letadla náhle seděl exprezident. V následujících minutách se tak mezi pilotem a řídícím letového provozu odehrála naprosto unikátní konverzace, jejíž volně přeložený přepis přikládáme:

Pilot: „Kansas City, tohle je bývalé Air Force One. Změníte náš volací znak na SAM 27000?“

Řídící letového provozu: „Rozumím, SAM 27000. Hodně štěstí prezidentovi.“

Obdobná situace téměř nastala krátce po vraždě JFK, kdy na palubě letadla složil prezidentskou přísahu jeho viceprezident Lyndon B. Johnson. Stalo se tak v nevelké prezidentské kanceláři, do níž se vměstnalo 27 lidí. Letadlo bylo odpojeno od externího zdroje energie, aby bylo možné rychle odletět, takže nefungovala klimatizace. Během přísahy navíc byly postupně spouštěny všechny čtyři motory, což dále zhoršovalo komfort na palubě.

Letadlo však odstartovalo až devět minut po složení přísahy, a tak mělo volací znak Air Force One od úplného počátku. Na palubě bylo kromě novopečeného prezidenta také tělo zavražděného Kennedyho.

Smutný úděl

Letadla provází americké prezidenty ode dne uvedení do úřadu až do té doby, než spočinou v místě finálního odpočinku. Smutným údělem prezidentských speciálů je totiž také transport ostatků na státní pohřeb ve Washingtonu D.C. a poté tam, kde si přejí být pohřbeni.

Rakev s tělem prezidenta je do letadla nakládána pro tyto účely speciálně navrženým zvedákem, který je na stranách opatřen prezidentskou pečetí. Rakev je poté umístěna v prostoru pokoje pro hosty, z nějž lze odmontovat sedačky a nahradit je konstrukcí pro upevnění rakve. Trochu zvláštní tradice převážet zesnulé prezidenty v prostoru pro cestující vznikla po atentátu na Kennedyho. Posádka letadla tehdy nechtěla čerstvě zavražděného prezidenta uložit do neútulného zavazadlového prostoru, kde jsou jinak těla běžně při transportu umístěna.

Aktuálně používaná letadla převážela těla Ronalda Reagana a Geralda Forda. Podle vzpomínek pilota sloužícího v době převozu těla Ronalda Reagana byla přední část známá jako „Bílý dům“ upravena do podoby, v níž jí znal prezident Reagan. Přes opěradla židlí prý byly pověšeny i bundy prezidentského páru, které při leteckých cestách používali. Posádka v čele s kapitánem Tillmanem prý chtěla, aby se „cítil jako doma“.

Toto je druhý a závěrečný díl miniseriálu o leteckých speciálech amerických prezidentů. Pokud vám unikl první díl, přečíst si ho můžete zde.

Tomáš Krompolc

Fanoušek Androidu, Googlu a moderních technologií. Rád si poslechne tvrdší hudbu a mezi jeho nejoblíbenější seriály patří ty z produkce Netflixu. V současné době je spokojeným majitelem telefonu OnePlus 6.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *