Po více než desetileté věrnosti jablečným produktům jsem se letos na jaře stal ovocným kacířem a svět nakousnutého jablka úplně opustil. Proč jsem tak učinil a jak to celé probíhalo? O tom je následující článek.
Původně jsem chtěl dopsat tuto „případovou studii“ přechodu od jablka k robotovi již po dvou měsících práce s novým nejablečným zařízením. Nakonec jsem si dal čas. Mé zkušenosti šly trochu jako vlny a narazil jsem i na takové problémy, které se zdály nepřekonatelné. A proto jsem čekal, až se vše usadí, abych mohl dopsat toto pojednání s jasným závěrem.
Vím, že různých příspěvků tohoto typu se v poslední době objevilo více, nicméně doufám, že tento bude trochu jiný. Budou se v něm prolínat jak postřehy a poznámky, které spíše souvisí s tím, co bychom mohli pojmenovat filozofií obou platforem, ale bude také obsahovat pár konkrétních postřehů z mých každodenních rutin a popis problémů, na které jsem narazil, včetně jejich řešení.
Jedná se o uživatelský článek popisující subjektivní zkušenosti, nikoliv o článek redakční.
Je mi jasné, že tyto rutiny může mít každý jiné, a tak je možné, že pro některé čtenáře jejich popis příliš přínosný nebude, ale pro jiné postřehy z nich plynoucí přínosné budou. V žádném případě však nepůjde o konkrétní hardwarové porovnávání dvou telefonů. Zmíněny budou pouze obecné, čistě mé subjektivní postřehy, které souvisí třeba s ergonomií vybraných zařízení.
Proč?
První část bych rád věnoval otázce, proč, a to trošku v širších souvislostech. Mé odcházení trvalo rok a rozhodně mne k němu nevedla nějaké momentální emoce, ale byl to dlouhodobý proces. Proces, který není však v posledních letech ojedinělý. Jako člověk, kterého živí ICT, a zároveň ho zajímají technologie, o kterých i občas píše, sleduji dlouhodobě ty nejznámější americké YouTube infuencery, kteří se různým gadgetům věnují.
Mnoho z nich za poslední léta od Applu odešlo. A to většinou v pořadí – nejprve MacBook a následně vše ostatní. Má cesta byla stejná. O návratu k PC jsem loni napsal článek s názvem Probouzení z jablečného snu. Letos jsem se pak odhodlal odložit i iPhone a iPad (AirPody jsem odkládat nemusel, ty po dvou letech přestaly fungovat samy). Důvody samotné by se daly rozdělit do tří, potažmo čtyř oblastí.
Inovace, cenová politika, hodnotová politika a nuda :-)
Apple byl vždy leaderem a inspirátorem v oblastní ICT technologií. Ano, člověk si vždy náležitě připlatil, ale věděl za co. Za své peníze dostal to nejlepší a nejspolehlivější, co se v daném segmentu dalo pořídit. Ještě v roce 2015 neexistoval pro profesionály, a to i pro ty, kteří pracovali s Windows, lepší notebook než MacBook Pro.
Pro běžné uživatele tu byl naprosto nadčasový MacBook Air. Když jsem kdysi přecházel na jablečný telefon – iPhone 4, neexistoval v tomto segmentu mobil, který by uměl fotit, byť jen náznakem stejně kvalitně, jako iPhone. Odložil jsem tenkrát definitivně svůj Canon Powershot a konečně začal fotit :-)
Konkurence zkrátka funěla Applu na záda z velké dálky. Bohužel, Apple si ve své sebezahleděnosti nevšiml okamžiku, kdy už mu začala dýchat do zátylku a absolutně ignoroval okamžik, kdy jej v mnoha oblastech předběhla. Dnes prodává notebooky, které jsou čtyři roky úplně stejné, z čehož až do letošního jara to byly kvůli špatným klávesnicích ty nejporuchovější stroje ve svém cenovém segmentu.
Nevím o žádné jiné značce, která by takovou dobu byla schopná za neskutečné peníze prodávat přístroje, o kterých se vědělo, že je prakticky jen otázkou času, kdy si budete muset nechat vyměnit klávesnici. Sám jsem to zažil po pár měsících používání u Pro modelu z roku 2016. A nebyla to zdaleka jediná vada na kráse těchto strojů. O tom je však můj předchozí článek, na který odkazuji o pár odstavců výše.
Apple je jediná značka na světě, která ještě letos prodávala za cenu přesahující 40 000 Kč počítače osazené plotnovým diskem s 5 400 otáčkami (ty disky asi nakupovali někde v muzeu). Apple je jediná značka na světě, která vezme tři roky starý telefon, který má rámečky na displeji tlusté jako Aligator, nacpe ho novými vnitřnostmi a prodává ho jako novinku. Apple je jediná značka na světě, která své Pro modely telefonů prodávala tři roky se stejným designem atd.
Jaké je míra inovací v této společnosti demonstruje příklad, kdy před pár měsíci Apple slavnostně zavedl pro uživatele jejich iCloudu možnost sdílet složku. Nedělám si legraci. To vše se stále prodává za peníze, které řádově převyšují konkurenci. A já už nějak nechci být součástí komunity, která je schopná polemizovat o tom, jestli nová klávesnice k tabletu, za deset tisíc korun (také si nedělám legraci) přece jenom už není trochu moc, ale nakonec si jí s posvátným výrazem na tváří stejně koupí.
No, a protože v mezičase Apple vydal i nové dvanáctkové řady svých telefonů, lehce je tu zmíním. Revoluce se opět nekonala. Za velké plus lze určitě označit po mnoha letech změnu designu, ale tím to tak nějak končí. Technologicky Apple pouze dohání konkurenci. Vyjma nejrychlejšího procesoru na trhu a nadprůměrně kvalitní video kamery nenajdete nic, čím by nová řada oslnila. V některých oblastech dokonce stále velmi zaostává.
Ukázkou může být absence 120 Hz displeje. Za úplný úlet lze označit historický, a do současného technologického portfolia, a to dokonce ani do toho jablečného, naprosto nepatřící proprietární Lightning kabel. No a ta hra s ekologií v podobě balení bez nabíječky je prostě trapná. Zvláště v kombinaci s novou nabíječkou MagSafe. Ta má integrovaný kabel, takže po zlomení kabelu (a že je v tom Apple expert) si půjdete ekologicky koupit celou novou nabíječku. Tedy, celou taky ne, protože vám bude chybět ten nedodaný adaptér.
Protože, pokud budete chtít s MagSafem nabíjet na nejvyšší dostupnou rychlost (15W), budete si muset koupit také nový 20W adaptér od Applu, protože ho doma prostě ze starších verzích iPhone mít nemůžete. Tohle je bohužel přesně ten případ, kdy se za líbivým marketingem neskrývá nic jiného než tahání dalších peněz z kapes uživatelů.
Hodnotová politika. Nedělám si naprosto žádné iluze o tom, jak velké společnosti musí jít na ruku různým režimům, aby mohly své služby v těchto zemích poskytovat. Nicméně vše má své hranice a ty Apple, dle mého vnitřního barometru, překročil, když jako jediná společnost z trojice Google, Microsoft, Apple, přepsala na svých mapách Krym na součást Ruské federace. Tweety, od svých zákazníků, kteří se společnosti na tento krok ptali na Twitteru, pak mazala. Včetně mého.
Nuda. Jsem člověk, který vyžaduje od hardwaru, aby byl spolehlivý a fungoval. Jsem, ale také pořád tak trošičku geek, kterého ty hračky baví. A pro tyhle lidi už dávno Apple není. Jeho produkty jsou opakovanou, stejně šedou nudou, doprovázenou křečovitým storytellingem a frenetickým tleskáním na keynotes.
Než se dostanu k samotné migraci celého svého workflow, tak se krátce dotknu prvních dojmů po přechodu a částečně tak i jednotlivých zařízení.
Galaxy Note 10+: radost po vybalení
Jak jsem již zmínil výše, Apple je poslední roky zdrojem nudy. A tak jsem po letech opět zažil potěšení, když z krabice vybalujete úplně nový gadget a můžete obdivovat skutečné novinky a nové technologie. O telefonu Galaxy Note 10+ už bylo napsáno tolik, že opravdu nechci recenzovat tento stroj a navrch je už dnes překonán dvacítkou.
Řeknu jen, že je to krásné zařízení, které se i přes svou velikost skvěle drží v jedné ruce a neutrhne vám – na rozdíl od plusových či “Max” modelů od Apple – kapsu svou vahou. S-Pen je pak třešničkou na dortu a psaní na zamčené obrazovce posouvá flexibilitu tohoto zařízení do pater, o kterých se jablkům ještě ani nezdálo. Na druhou stranu, v jedné oblasti je Apple zatím nedostižen. Face ID. Po tom se mi také občas zasteskne.
Strávil jsem lezením ve skalách skoro čtvrt století, a tak mám prsty řádně obroušené, ačkoliv již mnoho let nelezu. Čtečky otisků prstů, včetně těch jablečných, jsou pro mne velmi nespolehlivým řešením přihlášením. Stačí abych měl suché prsty a nepřihlásím se ani náhodou.
Když jsou mé prsty optimálně vlhké – tedy ani vysušené, ani zpocené, vše funguje perfektně (naštěstí při nákupech tomu tak většinou je a tak placení přes Google Pay není problém). Když už jsem narazil na Google Pay, tak výhodu oproti Apple Pay vidím v tom, že je to, u nás, daleko podporovanějších platební metoda napříč platebními bránami.
První, co jsem řádně prozkoumal, byly možnosti fotoaparátu. Jsem nadšený mobilní fotograf amatér, nicméně pár mých fotografií je i ve velkých komerčních fotobankách, a některé již přinesly i pár dolarů. Schválně jsem tedy fotil a dával fotky na sociální sítě, aniž bych nejprve zmínil, že mám nové zařízení. Až když se v komentářích objevila noticka, kterou tak dobře znám, že ten Apple ty fotky fakt umí, jsem vynesl pravdu o tom, že již déle než měsíc fotím na nejablečný telefon, na světlo.
Subjektivně mi přijde, že kamery u obou modelů telefonů (tedy iPhone 11 Pro a Galaxy Note 10+) jsou srovnatelné. První srovnání mezi Galaxy Note 20 Ultra a iPhone 12 Pro vychází zatím lépe pro Samsung, ale přímé, subjektivní srovnání nemám. Odhaduji, že situace ve skutečnosti bude také velmi vyrovnaná. Po přechodu jsem tedy nepostřehl žádný kvalitativní výkyv ani jedním směrem.
Co srovnatelné není, jsou možnosti samotné aplikace na focení. Kvůli funkcím, které jsou u Samsungu již v základní aplikaci (skryté v nabídce Pro) jsem si na iPhone musel koupit další dvě aplikace. Selektivní ostření na makro fotografiích je v Samsungu úplně parádní. Nechme ale samotná zařízení a pojďme se posunout spíše k samotným platformám.
Hned od začátku jsem s velkou radostí zjišťoval, že v systému je mnoho funkcí, se kterými Apple před lety přišel a u Androidu dlouho nebyly. Zdravotní info přístupné i na zamčené obrazovce, centralizované notifikační centrum, žádání o povolení přístupu jednotlivých aplikací k systémovým funkcím a pomocníci pro usnadnění přístupu. Pro mne třeba lupa.
Už jsem starší a když nemám zrovna brýle na čtení a mám unavené oči, tak nahlásit v Alze PIN byl někdy problém. Na iPhonu jsem používal gesto poklepu tří prstů na obrazovce pro vyvolání lupy. Gesto totálně neintuitivní a špatně se používající, ale funkční. Na mém novém telefonu vyvolávám zvětšení obrazovky trojklikem, což je jednodušší. Co mne ale dostalo, tak fungující pinch to zoom gesto přímo ve zprávách. To je naprosto skvělé, rychlé, intuitivní.
Škoda, že funguje jen tam a již ne třeba v Signalu, Skypu atd. Tvůrci těchto aplikací by se mohli touto jednoduchou, avšak geniální funkcionalitou, inspirovat. Ve finále mi také velmi pomohla Samsung nadstavba One UI. Protože třeba Spotlight a gesta na ovládání jsou komplet okopírované z iOS a jen je přidané geniálně jednoduché gesto pro pohyb zpět. Tradiční ovládací prvky Androidu tedy vůbec nepoužívám.
I po půl roce mne tento telefon stále baví a používám ho moc rád. Funguje skvěle jako čtečka e-knih, je optimálně velký, když ho používám jako navigaci jak v autě, tak jako mapu na výletech. Objevuji kouzlo S-Penu a některé jeho možnosti se mi staly už denní rutinou. Poznámky na zamčené obrazovce jsem zmínil, ale dále jsou to výřezy obrazovky a překlady pomocí S-Pen.
Zkrátka, po stránce hardwaru, a i samotného operačního systému v kombinaci se skvělým One UI se mi, mimo občasného zastesknutí po Face ID, po jablku vůbec nestýská a naopak, tak jsem si zvykl na nové možnosti, že by mne jejich ztráta hodně bolela. Například čím dál tím lepší propojení s PC. Daleko náročnější se ukázal přechod celého mého workflow, respektive jedné jedno specifické části.
Migrace. Aneb jak moc to bolelo?
Druhá část bude již spíše taková osobní “case study”. Na začátku je nutné zmínit, že jsem měl poněkud příznivější podmínky k přechodu než ti, co se ve zlaté jablečné kleci zabydleli příliš. Používáte-li kompletní služby jablečného ekosystému, může být případný přechod daleko bolestivější a dle některých, i nemožný. Osobně jsem celý jablečný ekosystém nikdy nevyužíval, a to z důvodu, že některé části nakousnutého ekosystému jsou opravdu nakousnuté.
iCloud jako celek může používat snad jen masochista (omezená funkcionalita, nemožnost napojit automatizované procesy – například zálohování na NAS atd.), Apple music je koncipován hlavně pro posluchače středního proudu a nikdy mi nepřirostla k srdci ani samotná aplikace, iTunes s filmy jsou dnes na platformě prakticky nezávislé, a tak mohu dál bez problémů nakoupené filmy sledovat na své Samsung televizi a na chatě na stařičké Apple TV, iBooks je tragikomická platforma, která zamrzla před pěti lety, sklad knih, ve kterých se nikdo nevyzná a které si i v roce 2020 můžete číst pouze na iPadu a iPhonu.
Obecně diversifikaci v této oblasti považuji za velmi rozumnou. Na první pohled se může zdát lákavé, že máte všechno zabalené do jednoho balíku, ale ten pohled je velmi povrchní. Jednak v tom balíku (v žádném, nejenom v tom Applu) rozhodně nebude vše fungovat optimálně a některé jeho části tam budou jaksi jen do počtu, a pak se samozřejmě zvyšuje riziko “festovního vendorlocku”.
Má situace, jak jsem již zmínil, byla v této oblasti jednodušší. Kancelář celá postavená na Office 365, knihy na systému od Kindle, který umožňuje synchronizaci knihoven na různých zařízeních, takže poznámky v knize v iPadu jsem viděl na svém Kindle i v telefonu, to samé synchronizace místa v knihách, kam jsem dočetl. Na hudbu mám Spotify, hesla v 1Passwordu.
Náhrada za Apple Fotky?
V opozitu výše zmíněného byla ale jedna služba, kterou jsem od Applu využíval k naprosté spokojenosti a obával jsem se, že zde bude největší kámen úrazu. Byly to Apple fotky. Obával jsem se správně, byla to nejtěžší část celé migrace, s několika pokusy, které se ukázaly jako slepé cesty, a i když jsem ve finále spokojený, tak jsem musel oplakat systém alb, který jsem si dlouhá léta v Apple fotkách vytvářel.
Zde bych tedy rád shrnul problémy, které se při migraci fotografií vyskytly. A nebylo jich málo. Narazil jsem na některé totální nedomyšlenosti a než jsem se dopracoval do finálního řešení, stálo mne to mnoho práce. Pokud vás tyto zkušenosti nezajímají, můžete zbytek této kapitoly přeskočit :-)
Nejprve jsem chtěl využít OneDrive pro firmy. Bohužel se ukázalo, že výhoda, kterou jsem si od této akce sliboval, se nekoná, a ještě došlo k dalšímu problému. Protože používám zřízení od Samsungu, tak jsem chtěl využít nativní album od této firmy, které se umí synchronizovat právě s OneDrive. Bohužel ne s firemním.
Druhý problém byl, že když jsem využil export přímo z iPadu, tak se všechny fotky na OneDrive tvářily, jako by byly vyfocené v den exportu a půlka jich chyběla. Jak se totiž ukázalo, Apple import originálních fotek trošku šidí. I když si v iPadu nastavíte, že chcete, aby se v zařízení uchovaly originály fotek, tak se starší fotky nesynchronizují úplně, ale v zařízení jsou pouze náhledy.
Při exportu těchto fotografií dochází k chybám a fotky se nevyexportují. Musel jsem tedy stáhnout všechny fotky z webového rozhraní iCloudu (nešlo to najednou, takže jsem musel po částech) a ty následně exportovat. Protože jsem nemohl využít prostor na placeném OneDrivu pro firmy, rozhodl jsem se, že vyzkouším Google fotky a zaplatil si tak Google One a všechny své fotografie vyexportoval tam. Situace vypadala vyřešená, ale následně se ukázalo, že není.
Zde se dostáváme k problému, který asi naprostá většina lidí neřeší. Já s fotkami pracuji poměrně pečlivě. V mém telefonu a v mých albech nejsou tisíce nepovedených nebo stejných snímků. Vybírám poměrně důsledně, které ponechám a velmi často fotografie upravuji. Tyto úpravy jsem častěji dělal na iPadu, protože to bylo velmi pohodlné, a následně se vše synchronizovalo přes iCloud do telefonu.
Pro úpravy velmi často používám aplikaci Snapseed od Googlu. A právě tady jsem, paradoxně, zásadně narazil. Pokud otevřete v Android zařízení z Google fotek editaci ve Snapseedu, tak se vám po uložení fotografie smaží všechna metadata! Včetně GPS i času.
Nejdříve jsem si myslel, že něco dělám špatně, ale pak jsem na diskusních fórech nalezl mnoho naštvaných uživatelů a pochopil, že tomu skutečně tak je. Pro mne byl toto moment, kdy jsem se skřípěním zubů uvažoval o návratu k Apple. Toto chování, i přes to, že jsem nakonec pro sebe nalezl řešení, považuji za naprostý fail.
Pak jsem si však někde přečetl, že je třeba použít následující postup. Otevřít nejprve Snapseed a importovat do něj fotografii, avšak nikoliv z Google fotek, ale přímo z nativního fotoalba Samsungu. Následně pak fotku ze Snapseedu vyexportuji, a vše je v pořádku. Avšak ani tady toto nepochopitelné a tristní chování nekončí.
Když jsem se snažil ten samý postup uplatnit na tabletu (Samsung Galaxy Tab S6), tak se metadata stejně smazala. Toto je opravdu totální fiasko a za mne sem míří největší výtka celému Android ekosystému. Nicméně, v době, když jsem toto zjistil, jsem si musel přiznat, že fotografie stejně upravuji nejčastěji přímo na telefonu. Kvalita a velikost displeje Notu v kombinaci s S-Pen totiž bohatě postačuje.
Tablet tak stále více používám k tomu, k čemu byl tablet původně určen, a to ke konzumaci obsahu a případně k práci s textovým obsahem ve smyslu poznámek do již hotového materiálu – typicky při přípravách na různá jednání. Pravdou je, že poslední verze Samsung poznámek je tak dobrá, že Tab začínám testovat i jako zařízení na pořizování poznámek, ale to je jiná kapitola. Hlavními zařízeními u mne zůstávají notebook a telefon.
Vrátím se však zpět k fotografiím. Editaci jsem vyřešil, ale dostal jsem se do schizofrenní situace, kdy jsem při úpravách nativně pracoval se Samsung galerií, ale pořádek v albech držel až na úrovni Google fotek. Trvalo asi měsíc, než jsem pochopil, že tudy pro mne cesta nevede a pokračoval v hledání optimálního řešení. No a oslím můstkem jsem se vrátil k OneDrive.
Zakoupil jsem rozšířený prostor za 50 Kč měsíčně na osobním OneDrive a začal vše synchronizovat s nativní Samsung galerií. Toto řešení tak ve finále přineslo jednu ohromnou výhodu. Všechna alba a úpravy, které vytvořím ve svém telefonu přímo v nativní Samsung galerii, vidím i u sebe na počítači v aplikaci fotky.
Tedy – alba se automaticky na OneDrive nevytvoří, ale místo alb se tam vytvoří složky s názvy alb, a to je pro mne naprosto dostačující řešení. Takže jsem znovu stahoval fotografie přes webové rozhraní, tentokráte z Google fotek, a postupně je nahrával na OneDrive do složky Samsung galerie, aby se mi sesynchronizovaly se Samsung galerií jak v telefonu, tak v tabletu.
Jednou jsem musel vše znovu smazat a celou práci začít znovu, protože když jsem tuto operaci udělal najednou, tak se kvůli množství fotek, synchronizace nezdařila. Výsledek je, že po mnoha hodinách práce vše funguje, jak má, a já mám všechny fotky na jednom místě. Smutné je, že ačkoliv mám Office 365, tak jsem musel dokoupit ještě místo na soukromém OneDrive.
Svůj soukromý OneDrive jsem následně připojil ke své NAS, takže fotografie se automaticky zálohují i na mou NASku. Toto řešení má ještě jednu zásadní výhodu. Kdybych se náhodou někdy v budoucnu rozhodl, že opustím řešení od Samsungu, fotky mi zůstanou srovnané na OneDrive naprosto nezávisle. Celý systém takto používám již dva měsíce, a tak snad již mohu říct, že je to řešení funkční a jsem s ním naprosto spokojen.
Možná ještě zmíním jednu „maličkost“ s Google fotkami. Je v nich totiž možné doplňovat umístění a datum pořízení fotografií. Ale pozor, systém si je ve skutečnosti ukládá jako samostatná metadata, ale po stažení fotografie v exif informacích nejsou. Takže jsem musel dvakrát upravovat asi u tří set fotografií tyto informace. Ideálním se pro tuto práci ukázalo Zoner photo studio, které umí exif informace doplňovat dávkově.
HomeKit a dokončení migrace
Zbytek již byl pak hračkou, protože všechny ostatní, pro mne klíčové, aplikace mají své alternativy i pro Android. Takže OneNote, Word, OneDrive, Outlook (který jde díky widgetu spouštět rovnou v konkrétním účtu, a dokonce rovnou v modu kalendáře, takže je použitelnější než na iOS), Kindle čtečka, má oblíbená aplikace na meditace, Pocket pro ukládání článků, dále WordPress, Snapseed a další – vše funguje perfektně. V tomto stavu jsem byl již schopen iPhone zcela odložit a začít naplno používat nové zařízení.
Než se dostanu k otázce bezpečnosti, zmíním ještě HomeKit. Jsem fanouškem chytré elektroniky, ale podle mého názoru je to sice pro správu chytré domácnosti možná ta nejlíbivější, ale zároveň také nejtragičtější platforma. Už jen to, že pokud chcete ovládat zařízení v chytré domácnosti na dálku, musíte mít další zařízení od Applu, které bude – v mém případě třeba na chatě – neustále zapnuté a přítomné v objektu.
Novější Apple TV, iPad… Takže i na iPhonu jsem používal Alexu, pro kterou je podpora chytrých zařízení prakticky stoprocentní (existuje velké množství zařízení, které prostě podporu pro HomeKit ani nemají) a žádný další ovládací hub v domě již být nemusí. Bohužel nejen HomeKit, ale celý iOS není chytrým zařízením nakloněn. Jakmile sáhnete po zařízení mimo zaběhnutý mainstream, tak nejenomže nebudou mít podporu HomeKitu, ale můžete se setkat s problémy i v nativních aplikacích.
Od těch méně vážných, že vám třeba neumožní využívat všechny možnosti (typicky různá čidla) dané chytré elektroniky, ale také se mi stalo, že vysokonapěťový spínač pro spínání topení nešel do aplikace přidat. Následně to samé pak jedná chytrá zásuvka.
Trapně jsem tak musel ovládání svých akumulačních kamen na chatě nainstalovat kamarádovi na telefon s Androidem a on mi ho poté nasdílel. A pak mi vždy z legrace volal, že mám na chatě zimu, nebo že mě vítá na víkendu, protože viděl, že jsem si zatopil.
Pokud komunikujete s vývojáři, protože na Apple store zjistíte, že si na to ztěžuje mnoho dalších. tak vám začnou psát o různých omezeních a problémech, které při vývoji software tohoto typu pro iOS mají. V tomto ohledu byl proto přechod na Android jednou velkou radostí.
Bezpečnost
U srovnávání obou platforem, se člověk nemůže vyhnout otázce bezpečnosti. Ta je totiž obecně také doménou firmy Apple. Nicméně je třeba si říct, v čem ona bezpečnost spočívá. V té části, která se týká kontroly samotného systému a kontroly přístupů jednotlivých aplikací k systémovým službám a senzorům telefonu, učinil Google v posledních verzích Androidu zásadní kroky (ano, začal tak činit poté, co mu to bylo opakovaně vytýkáno a začal ztrácet cenné business partnery).
Jak už jsem zmínil, systém přístupu aplikací k jednotlivým rozhraním, je stejně jako u Apple, řízen z jednoho místa, aplikace se po prvním spuštění zeptá, požádá o povolení atd. Opět opisování od Apple, ale zaplať pánbůh za něj. Druhá zásadní potencionální díra je podstatně hůře kontrolovaný obchod s aplikacemi a možnost instalace aplikací i z jiných zdrojů. Přes Google Play proudí do telefonů s Androidem nejvíce škodlivého softwaru.
I zde se Google zlepšuje a pomáhá mu v tom třeba i slovenská firma ESET. Nicméně zde již narážíme na diametrálně odlišný koncept, nebo filozofii, obou platforem. A ta by se dala přirovnat k následujícímu příměru. Představme si hypotetickou budoucnost, kde jsou autonomní auta již na skvělé úrovni a jsou velmi bezpečná, ale rozhodně s vámi nevyjedou na každou rozbitou okresku, natož polňačku a budou vás vozit pouze po přísně parametrizovaných, upravených cestách.
Stále jsou však k dispozici automobily, které tyto restrikce nemají, a tak s nimi dojedete na ryby, na chatu, ale samozřejmě při tom bude bezpečnost provozu záležet daleko více na vás, na vašem odhadu a schopnostech a znalostech toho, co si vy jako řidič, v kombinaci s automobilem, který vlastníte, můžete dovolit. Ani jeden z těch přístupů není špatný…
Jsou jen odlišné, a proto si každý může vybrat. Troufám si tvrdit, že pro uživatele, který je spíše konzervativní a do svého telefonu si neinstaluje kdejakou podivnou aplikaci, ale telefon používá spíše jako pracovní nástroj a také skupina uživatelů, kam patří všichni ti rodiče a prarodiče, co jim děti naistalují do telefonu WhatsApp a ukáží, jak se pracuje s fotkami a oni sami nikdy nic dalšího instalovat nebudou, je tato platforma bezpečná úplně stejně jako ta jablečná.
Je to vlastně podobné, jako s používáním PC. A protože je všechno relativní, tak já jsem třeba nikdy neslyšel od někoho konkrétního, že by mu telefon napadl nějaký vir, zato jsem zažil uživatele, kterému jeho iOS systém zvládla totálně shodit jediná textová zpráva se speciálním znakem (více informací). Tomuto typu zranitelnosti se nedokáže vyhnout ani Apple.
Abych byl spravedlivý, tak je jedna doména v této oblasti, kde Apple vede. A to je délka podpory nových verzí iOS pro svá zařízení. U vlajkových lodí „androidích“ telefonů se za poslední dobu situace také velmi zlepšila, ale s pěti lety podpory je Apple stále nejlepší.
Závěr
Nebude primárně o Androidu, ani o Samsungu, ale přesto bude souviset se vším výše napsaným. Dodnes lituji, že Microsoft nezvládl zavedení třetího silného mobilního ekosystému. Nevím, jestli bych ho používal, ale jedno vím určitě. Konkurence silných hráčů v této oblasti je nedostatečná. Na druhou stranu jsem ale velmi rád, že Microsoft radikálně změnil na základě této prohry svou strategii a zaměřil se na vývoj multiplatformních aplikací a tím pádem na platformě nezávislých služeb.
Informace: Článek byl napsán ještě před uvedením novýCH ARMových počítačů od Apple, proto nejsou v článku zmíněné.
I díky nim je přechod mezi jednotlivými platformami jednodušší, a i to přispívá k pozitivnímu soutěžení dvou majoritních mobilních platforem. Což je přesně to, co jako uživatelé potřebujeme. Zajímavé však je uvědomění, že v současné době tu máme dvě zcela odlišné strategie. Apple se stále více snaží celý svůj hardwarový i softwarový ekosystém uzavírat do vlastního vesmíru.
Vývoj vlastního procesoru pro jablečné počítače tuto snahu pomalu završuje. Microsoft jde zcela opačnou cestou a tlačí své aplikace se stejnou intenzitou na všechny majoritní operační systémy. Na své Windows, ale i na Android a jablečný macOS a iOS. No a pak je tu Google, který stojí rozkročený někde mezi tím.
V dnešní době nemá šanci, a proto ani ambice, svůj ekosystém nějak zvlášť budovat na straně hardwaru, ale jeho postupné snahy vytvářet kompletní vlastní softwarový ekosystém jsou velmi zřejmé. Bude zajímavé sledovat, jak se kterému přístupu povede v budoucnosti. Zatím to vypadá, že všechny tři přístupy jsou velmi úspěšné, což je pro nás všechny velmi dobře, protože z toho můžeme jen těžit.
