Oblíbený technologický youtuber Marques Brownlee se pustil do zajímavého experimentu – chtěl si ověřit, jak moc je agresivní komprimační algoritmus YouTube. Všiml si totiž, že jeho videa i při nastavení nejvyšší kvality přehrávání nevypadají zdaleka tak dobře jako jejich několikagigabajtové originály z profesionálních kamer a mikrofonů.
Pro tyto účely natočil zhruba půl minutové video v nejvyšší možné kvalitě, nahrál jej na YouTube, odtud jej stáhnul a staženou verzi znovu nahrál. Celý proces zopakoval ještě 999×, a díky tomu se můžeme přesvědčit, jak komprese originál postupně mění.
Výsledek je poměrně překvapivý, i po stém reuploadu je video srozumitelné jak obrazem, tak zvukem. Obraz se sice silně rozpíjí a barva pleti hlavního protagonisty a jeho okolí postupně začínají dostávat růžový nádech, jeho obrysy jsou ale jasně patrné. Zvuk ovšem s každým novým uploadem nabírá za obrazem zpoždění, u 100. reuploadu začíná až po 4 vteřinách, u 500. po 18 vteřinách. U videa s číslovkou 1 000 už není zvuk slyšet vůbec, to už ale z Marquese zbývá jeden velký růžový flek.
Nejedná se o zdaleka první podobný pokus
Nutno podotknout, že podobné testy nejsou ničím novým, na YouTube už byly ozkoušené několikrát, před třemi lety jsme viděli i podobnou zkoušku testující komprimační algoritmy Instagramu. Základ pro tyto testy je ale ještě starší, už v roce 1969 vzniknul projekt I am sitting in a room, ve kterém Alvin Lucier zaznamenal svůj hlas v místnosti a vzápětí jej v téže místnosti přehrál a znovu zaznamenal. Tento proces mnohokrát zopakoval, čímž došlo k zesilování určitých frekvencí na základě rezonance vln v pokoji.
Ve výsledku není vyřčený text vůbec patrný, slyšet jsou pouze zvláštní harmonie, které mají znázorňovat přirozenou rezonanční frekvenci samotného pokoje. Marques Brownlee nepochybně tuto původní nahrávku zná, neboť si pro svůj pokus zvolil naprosto stejná úvodní slova.
