- Večer na internetu mohl začít hledáním známé přezdívky a skončit dlouho po plánovaném odchodu od počítače
- Spolužáci dávali znovu dohromady staré třídy, seznámení na Líbímseti mohlo pokračovat na večírku
- Vedle chatování se hrálo přes ICQ, navštěvovaly se spřátelené blogy a na fórech vznikaly party na roky
Být online v nultých letech často znamenalo sedět doma u počítače a mít před sebou kus volného odpoledne nebo večera. Člověk se přihlásil, podíval se, kdo už je připojený, a podle toho se rozhodl, kde se zdrží. Někdy stačilo otevřít seznam kontaktů na ICQ. Jindy bylo potřeba zajít do oblíbené chatovací místnosti a zjistit, kdo má zrovna chuť si povídat.
ℹ️ Stačí jeden klik! Přidejte si nás mezi mezi preferované weby, případně nás sledujte v Google Zprávách, nebo na Seznam.cz
Někdo se objevil, jiný se rozloučil a po vypnutí počítače už rozhovor obvykle nepokračoval cestou do koupelny. Jenže k tomu vypnutí se někdy špatně hledala vhodná chvíle. Právě se připojil člověk, na kterého jste čekali, debata se konečně rozjela nebo zbývala ještě jedna partie.
Zelená kytička a čekání na zprávu
Číslo ICQ se dávalo lidem, se kterými jste chtěli zůstat v kontaktu. Kamarádovi ze školy, někomu z herního fóra nebo člověku, s nímž jste se zapovídali na chatu. V seznamu kontaktů pak kytičky napovídaly, kdo je online. U některých jmen vás zelená barva zajímala podstatně víc než u jiných.
Příchozí zpráva se ozvala známým „uh-oh“. Program mohl běžet na pozadí, ale ten krátký zvuk vás dokázal vrátit k rozhovoru. A kdo se chtěl připojit, ale neměl náladu být ostatním na očích, mohl použít neviditelný režim.
Povídání se navíc dalo proložit hrou. Kulečník Pool, Zoopaloola nebo Slide-a-Lama byly přímo v komunikátoru. U poslední jmenované jste do společného hracího pole vsouvali kameny se symboly. Vedle vlastní kombinace bylo potřeba hlídat i to, co svým tahem připravíte soupeři. Domluvit si odvetu bylo snadné, pořád jste ho měli na druhém konci konverzace.
Tyto malé hry měly dokonce vlastní soutěže. Na portálu PLAYzone se v nich hrálo i o vstupenky do kina.
Na sklo pro všechny, šeptem jen pro jednoho
Když na ICQ nebylo s kým mluvit, pořád se dalo vyrazit mezi cizí lidi na XChat nebo do chatovacích místností Lidé.cz.
Ve společné konverzaci se psalo „na sklo“. Vedle ní ale mohlo probíhat šeptání s jediným člověkem. Z rozhovoru celé místnosti jste tak mohli nenápadně přejít k soukromému povídání, aniž byste odešli. XChat pro podobné situace znal i textové příkazy, kterými se dala zpráva poslat konkrétní přezdívce, třeba do jiné místnosti.
Po několika návštěvách jste už mohli poznávat známé přezdívky. Věděli jste, s kým navázat na včerejšek, čí poznámky vás baví a koho raději nechat být. Skutečné jméno přitom nemuselo přijít na řadu vůbec.
Idylu uměl rychle přerušit někdo, kdo začal „tapetovat“, tedy zaplavovat konverzaci opakovaným textem. Ostatním tím rozhovor zmizel pod nánosem zpráv a správce měl důvod zasáhnout.
Stálí správci na XChatu mohli rušitele vyhodit nebo mu zakázat vstup do místnosti. Je samotné přitom mohl vyhodit jen administrátor. K získání funkce patřily dobrá pověst mezi ostatními a stovky prochatovaných hodin. To už byla pozice, která si skoro říkala o vlastní řádek v životopisu.
Spolužáci vás vrátili do jedné třídy
Na Spolužácích jste naopak mohli narazit na jméno, které jste znali až moc dobře. Jen jste ho třeba deset let neslyšeli. Přes město a školu jste se dostali ke své třídě a najednou byli na jedné stránce lidé, s nimiž jste kdysi denně sedávali v lavicích. Některé jste pořád vídali. Na jiné už jste dávno neměli ani telefonní číslo.
Prohlédnout si profil bývalého spolužáka je přece jen něco jiného než vstoupit do společné třídy. Tady jste měli rovnou o čem mluvit. Nebylo potřeba vysvětlovat, o kterého učitele jde ani proč se ostatní rozesmáli už při zmínce o konkrétním spolužákovi. A když se začal domlouvat sraz, bylo kde hledat ostatní, místo abyste obvolávali známé a ptali se, jestli ještě na někoho nemají kontakt.
Do některých tříd se vstupovalo přes heslo nebo odpověď na domluvenou otázku. Kdo svou třídu nenašel, mohl ji založit. Služba školní prostředí připomínala i drobností, jako byl virtuální školník, který se staral o údaje o škole.
Zatímco bývalí žáci vzpomínali, ti současní tu řešili písemky, učebnice a učitele. Rubriky Učitelé a Drby k tomu přímo vybízely. Školní den skončil, ale řeči o tom, co se zase dělo ve třídě, mohly pokračovat u domácího počítače.
Na Líbímseti byla desítka lepší než jednička
Na Spolužácích si vás lidé pamatovali i bez dobře vybrané profilovky. Na Líbímseti jste se mohli představit jedinou fotografií. Ostatní ji pak hodnotili od jedné do deseti a vy jste mohli udělat totéž s jejich snímky. Už samotný název webu říkal, na co se tu ptáte.
Poslat vzkaz člověku z fotografie mohlo být snazší než někoho oslovit v klubu. Rozhovor se dal začít od počítače a odpověď jste si mohli v klidu promyslet. Na vlastní fotce jste se přitom představili tak, jak jste sami chtěli.
Oldřich Neuberger spustil web v roce 2002, inspirovaný zahraničním HotOrNot. Z jednoduchého hodnocení fotek postupně vyrostlo místo, které v roce 2007 přitahovalo přes 200 tisíc unikátních návštěvníků denně. A „Libko“ pořádalo také vlastní večírky. Člověk z fotografie tak mohl stát o víkendu před vámi v klubu, tentokrát už bez možnosti vybrat si nejlepší snímek.
Líbímseti.cz je mimochodem stále dostupné. Hodnocení, seznamka, fotky i diskuse jsou pořád v nabídce.
Lidé, které jste znali podle malé ikonky
Seznámení ale nemuselo začínat fotkou ani společnou školou. Na Nyxu, Okounu, Lopuchu, Mageu nebo Hofylandu jste mohli nejprve dlouho číst, co kdo píše. Na tehdejších diskusních serverech i na specializovaných fórech se lidé potkávali kolem her, počítačů a dalších zálib. Postupně jste poznávali humor i názory lidí za přezdívkami a věděli, kdo se v tématu vyzná.
Malá ikonka pak mohla být známější než skutečná tvář jejího majitele. Už před přečtením příspěvku jste tušili, jestli přijde užitečná rada, vtip nebo další kolo sporu, který se táhl přes několik stránek. K debatě jste se mohli vrátit druhý den i mnohem později. Na fórum jste mohli poprvé přijít s jedinou otázkou o hře nebo počítači a nakonec se tam vracet celé roky. A třeba na Nyxu se diskutuje dodnes.
Kdo chtěl psát po svém a vybírat si vlastní témata, mohl si založit blog. Na Bloguje.cz nebo od roku 2005 na Blog.cz kvůli tomu nemusel stavět celý web. Na Blog.cz si upravil barvy, písmo či pozadí a měl stránku, kam ostatní chodili číst jeho články a psát komentáře.
K tomu patřily „spřátelené blogy“, zkráceně SB. Dva autoři se domluvili a navzájem na sebe odkázali. Z postranního menu jednoho blogu jste se tak mohli dostat k dalšímu člověku se stejnou oblíbenou kapelou nebo seriálem a od něj zase někam dál.
Někdy šlo o opravdové přátelství, jindy hlavně o návštěvnost. A občas člověk se spřátelením souhlasil, protože mu prostě bylo hloupé odmítnout. I malý osobní blog tak mohl mít seznam spřátelených stránek, které jeho autor vlastně moc nečetl.
Když na známé adrese nikdo nečeká
Facebook postupně přivedl hodně těchto lidí na jedno místo. V jednom seznamu se mohli ocitnout spolužáci, kolegové i známí z internetu, kteří se dřív navzájem vůbec nepotkávali. Kvůli kontaktu s nimi už nebylo nutné vracet se do původní místnosti nebo na stránku třídy. Někde se ovšem dál scházela vlastní parta a neměla důvod odcházet.
Některé služby jste mohli přestat navštěvovat dávno před jejich skutečným koncem. Spolužáci se zavřeli v roce 2018, Blog.cz a původní Lidé.cz v roce 2020. ICQ vydrželo až do 26. června 2024, téměř 28 let od svého vzniku.
Jméno Lidé.cz se dokonce v listopadu 2025 znovu objevilo, tentokrát jako sociální síť navazující na diskuse Seznamu. Starou chatovací místnost za tím názvem ale nenajdete.
Najít dnes člověka, kvůli kterému jste se na chatu kdysi zdrželi do noci, může být těžší než dohledat podobu starého webu. Zvlášť pokud vám po něm zůstala jen přezdívka a číslo ICQ.
Ondřej Dolejš
Další dnešní články
