- EU od roku 2026 vyloučila čínské organizace z většiny grantů programu Horizon Europe v oblasti AI, čipů, kvantových technologií a biotechnologií
- Rozhodnutí odhaluje zásadní posun v evropském myšlení: vědecká politika se stala nástrojem geopolitiky a ekonomické bezpečnosti
- Kritici varují, že restrikce mohou vést ke vzniku paralelních vědeckých ekosystémů a v konečném důsledku Evropu izolovat od globálních znalostí.
Evropská unie udělala v roce 2026 jeden z nejvýznamnějších strategických kroků v dějinách své vědecké politiky. Prakticky vyloučila čínské organizace z poloviny svého klíčového výzkumného programu Horizon Europe, který má rozpočet 93,5 miliardy eur.
EU jede sólo?
V oblastech jako umělá inteligence, polovodiče, kvantové technologie, biotechnologie nebo digitální bezpečnost už čínské subjekty nemohou žádat o evropské výzkumné granty. Nejde o žádný zaměnitelný administrativní detail. Jde o moment, kdy se věda v Evropě definitivně stala nástrojem geopolitiky.
Rozhodnutí ale taky nepřišlo ze dne na den. Je výsledkem let trvajícího strategického přehodnocování v Bruselu. V roce 2021 klíčový politický dokument EU nazvaný Global Approach to Research and Innovation poprvé označil Čínu jako „systémového rivala“.
V roce 2023 EU zavedla plošný zákaz účasti čínských organizací na inovačních projektech Horizon Europe, tedy těch blízko tržnímu využití. A letošní rok přinesl další eskalaci: omezení se rozšířila i na projekty základního výzkumu a ověřování proveditelnosti nových technologií.
Co přesně se změnilo
Čínské subjekty, včetně příjemců grantů, asociovaných partnerů i subdodavatelů, už nemohou působit ve třech ze šesti klastrů druhého pilíře Horizon Europe. Jde o Klastr 1 (zdraví), Klastr 3 (civilní bezpečnost) a Klastr 4 (digitální technologie, průmysl a vesmír). Navíc takzvaných Sedm synů národní obrany, skupina čínských univerzit napojených na ministerstvo průmyslu a informačních technologií, bylo vyloučeno z celého programu a to bez výjimky.
Evropská komise přitom nechce působit dojmem, že uzavírá všechny cesty. Čínské organizace se pořád mohou zapojit do Klastrů 2 (kultura a inkluzivní společnost), 5 (klima, energie a mobilita) a 6 (přírodní zdroje a zemědělství). Mohou se účastnit jako „asociovaní partneři“, ale bez nároku na evropské peníze. Musí si přinést vlastní prostředky. A všichni žadatelé v citlivých oblastech musí nyní doložit, že jejich partnerské instituce nejsou vlastněny ani kontrolovány čínskými subjekty.
V praxi to znamená sice jednu, ale poměrně zásadní změnu. Tam, kde dříve mohla nadnárodní výzkumná konsorcia volně kombinovat vědce z různých kontinentů, musí nově velice pečlivě hlídat pravidla způsobilosti. Buď určité partnery z financování vyřadí, nebo musí jejich přítomnost zdůvodnit alternativními mechanismy. S tím přicházejí taky nové nároky na právní expertizu, řízení konsorcií a soulad s evropskými strategickými prioritami. V reálu tak vzniká zase další administrativní vrstva, která v dřívějších rámcových programech v tomto rozsahu neexistovala.
Věda jako nástroj strategické autonomie
Oficiální zdůvodnění Evropské komise se opírá o tři pilíře: ochranu duševního vlastnictví, bezpečnost výzkumu a riziko nežádoucího transferu technologií do vojenské sféry. Komise přímo říká, že čínská státní politika tento nežádoucí transfer aktivně podporuje, ne odrazuje. Nová pravidla, zveřejněná v prosinci 2025, věnovala omezením týkajícím se Číny celých pět stran textu. Komise v nich výslovně mluví o „zásadní regulační nerovnováze“ mezi EU a Čínou, která vytváří specifická rizika pro evropské inovace.
Celé to sedí do širšího rámce evropské politiky „de-riskingu“, který od roku 2023 určuje přístup EU k Číně. Strategie stojí na třech úrovních. Nahoře jsou principy ekonomické bezpečnosti, uprostřed politika konkurenceschopnosti a dole konkrétní obranné nástroje. Ty sahají od screeningu zahraničních investic, v čemž patří k průkopníkům Nizozemsko, přes exportní kontroly, které Francie aktualizovala v březnu 2025, až právě po omezení ve vědecké spolupráci.
Jak ukázala zpráva Maria Draghiho o evropské konkurenceschopnosti z roku 2024, Evropa potřebuje ročně investovat 750 až 800 miliard eur do inovací, umělé inteligence a čisté energie, aby si udržela globální relevanci. Strategická autonomie tak už není abstraktní pojem jako z nějaké učebnice. Evropa ji vnímání jako praktickou nutnost, která se promítá do každodenních rozhodnutí o tom, s kým a na čem Evropa spolupracuje.
Paradoxní přitom je, že Evropa zároveň zůstává v řadě oblastí závislá na čínských technologiích. Čína je největším zdrojem evropských dovozů s podílem 21 procent a třetím největším exportním trhem s podílem 8 procent. Evropské firmy zůstávají závislé na čínských cloudových službách, kritických surovinách i komponentech pro obnovitelnou energetiku. De-risking proto není ani tak o „odpojování“, jako spíš o selektivním překreslení hranic tam, kde jde o nejcitlivější technologie.
Desítky let budovaná spolupráce na rozcestí
Vědecké vazby mezi Evropou a Čínou za poslední dekádu dramaticky vzrostly. Podle dat analytického nástroje SciVal se mezi lety 2013 a 2022 počet společných publikací zvýšil napříč všemi klíčovými evropskými zeměmi. V Itálii až o 258 procent. Německo bylo největším evropským partnerem Číny s 86 000 společnými publikacemi, následované Francií s 54 000.
Čínská účast v rámcových programech EU přitom už delší dobu stagnovala. Zatímco v prvních dvou a půl letech programu FP7 (2007–2014) se Čína zapojila do 82 projektů, v ekvivalentním období Horizon Europe to bylo jen 45. To ale bylo v době, kdy vztahy mezi Pekingem a Bruselem byly výrazně srdečnější a Komise přímo financovala čínské univerzity, místo aby od nich vyžadovala vlastní zdroje.
Výmluvný je i tematický posun spolupráce. Pod Horizon Europe mají projekty s čínskou účastí výrazně „zelenou příchuť“. Soustředí se totiž na udržitelnou ekonomiku, klimatické změny a ekosystémy. Citlivé oblasti jako senzory, databáze nebo internet už daly prostor lesům a znečištění. Celá tematická proměna tak sama o sobě dost vypovídá o tom, jakým směrem vítr vane.
Riziko paralelních vědeckých světů
Největší obava, kterou zmiňují vědci i analytici, je vznik paralelních vědeckých ekosystémů s omezenou interoperabilitou. Když velké výzkumné systémy odstřihnete od financování a spolupráce, hrozí reálné komplikace. Mohou se vyvinout oddělené citační sítě, rozdílné normy spolupráce a omezená mobilita výzkumníků. Svět vědy by se tak mohl začít štěpit do bloků, které definují politické bariéry.
Čína by navíc mohla zareagovat tím, že se sama uzavře zahraničním spolupracovníkům. Výsledek by byl paradoxní: politika navržená k ochraně evropských zájmů by mohla Evropu izolovat od části globálních znalostí. Data přitom jasně ukazují, že mezinárodní spolupráce generuje výrazně kvalitnější výzkum než čistě domácí projekty. Společné publikace s mezinárodními partnery jsou citovány až dvakrát častěji.
Analytici z institutu MERICS upozorňují, že situaci komplikuje i nejednota v rámci samotné EU. Francie a Nizozemsko patří k těm, kteří prosazují přísnější přístup, Maďarsko de-riskingovou agendu otevřeně odmítá a Slovensko pod vládou Roberta Fica bezpečnostní obavy bagatelizuje. Německo, největší evropský vědecký partner Číny, se kvůli tradičnímu důrazu na akademickou svobodu brání závazným regulacím.
Proč jsou restrikce oprávněné, a proč ne všichni souhlasí
Horizon Europe, kdysi známý hlavně jako nástroj vědecké excelence, se proměnil v zrcadlo geopolitických realit. Rozhodnutí o financování už nezohledňují jen vědeckou kvalitu, ale i otázky bezpečnosti, reciprocity a dlouhodobé technologické suverenity.
A pro takový přístup existují dobré důvody. Vyšetřování serveru Science|Business z roku 2023 odhalilo, že EU v té době pořád financovala pět potenciálně duálně využitelných výzkumných projektů s čínskými univerzitami napojenými na armádu, včetně jednoho projektu schváleného přímo v rámci Horizon Europe. Taková zjištění pak jen legitimizují opatření, která by jinak mohla působit jako protekcionismus.
Ne všichni ale sdílejí tento pohled. Existuje poměrně zajímavý kontrast k bruselským restrikcím – Anglie na podzim 2025 vyslala delegaci v čele s ministrem pro vědu Patrickem Vallancem přímo do Pekingu. Cíl? Hledat cílenou vědeckou spolupráci s Čínou. Londýn evidentně sází na jiný model: udržet si přístup k čínskému výzkumu a zabírat pozice, které EU opouští. Rozdílné přístupy na obou stranách Lamanšského průlivu ukazují, že optimální rovnováha mezi otevřeností a bezpečností je všechno jiné než jasná.
Realpolitika vědy
Vědecká spolupráce mezi EU a Čínou přitom není tak úplně u konce. Mimo rámec Horizon Europe pokračují programy mobility výzkumníků a cílené nástroje spolufinancování. Dva stěžejní projekty Horizon Europe zaměřené na klima, biodiverzitu a zemědělství záměrně propojují evropské a čínské vědce. Oba tábory si financují vlastní účast, z čehož ale můžou vyplývat jisté praktické problémy se synchronizací grantů.
Budoucnost vědecké spolupráce tak nebude ani úplná izolace, ani bezvýhradná otevřenost. Bude to spíš opatrná choreografie mezi spoluprací a strategickým hájením vlastních zájmů. Evropa se rozhodla některé kanály rozšířit, jiné zúžit.
Skutečná otázka ale zní jinak. Dokáže být Evropa dostatečně rychlá a koordinovaná, aby z této rekalibrace vytěžila? Nebo se de-risking stane jen další administrativní vrstvou, která zpomalí evropský výzkum, aniž by skutečně posílila jeho bezpečnost?
V době, kdy Čína každoročně zvyšuje výdaje na vědu a výzkum a zůstává největším vědeckým partnerem USA i navzdory vzájemným restrikcím, si Evropa nemůže dovolit pouze omezovat přístup. Měla by zároveň budovat vlastní kapacity a nabízet alternativy. Věda se prostě musí naučit žít v multipolárním světě. Stejně jako všechno ostatní.
