- V 60. letech Nintendo vozilo lidi po Kjótu taxíky a prodávalo instantní rýži; obojí nakonec opustilo
- Když se přestalo dařit kartám, firmu zachránila hračka, kterou si pro zábavu sestrojil údržbář z její továrny
- Mario se narodil ve hře, se kterou chtělo Nintendo prodat dva tisíce automatů, o které nikdo nestál
Nintendo založil Fusadžiró Jamauči v září 1889 v Kjótu jako dílnu na hanafudu, tradiční japonské hrací karty s motivy květin a ročních období. Mario poprvé přeskakoval sudy v roce 1981, tedy o 92 let později. Většinu té doby se firma živila kartami a dlouho nic nenaznačovalo, že z ní jednou bude jméno spojené s videohrami.
Mezi kartami a Mariem však leží dvě dekády, během nichž Nintendo zkoušelo vydělávat skoro na čemkoli. Provozovalo taxíky, vyrábělo jídlo, prodávalo kočárky i kopírky. Většina pokusů nevyšla a několik z nich dostalo firmu do vážných potíží. Z těch omylů ale nakonec vzešlo Nintendo, jak ho znáte dnes.
Kartám se dařilo tak dobře, až narazily na strop
V roce 1949 převzal vedení jednadvacetiletý Hiroši Jamauči, pravnuk zakladatele. Studoval práva v Tokiu, ale když jeho dědeček, tehdejší šéf firmy, utrpěl mrtvici, školu opustil a vrátil se do Kjóta. Mladý prezident začal rodinný podnik rychle měnit. Nintendo v roce 1953 jako první v Japonsku začalo vyrábět plastové hrací karty a na konci 50. let uzavřelo smlouvu se společností Walt Disney.

Karty s Mickeym Mousem a dalšími postavičkami prodávalo Nintendo spolu s brožurkami, které vysvětlovaly pravidla her. Z karet, které si Japonci dlouho spojovali hlavně s hazardem, se tak stala zábava pro děti a rodiny. Nintendo ovládlo většinu japonského trhu s hracími kartami a v roce 1962 vstoupilo na burzu.
Jamauči ale tušil, že karty firmu věčně živit nebudou. V 50. letech navštívil v americkém Cincinnati společnost United States Playing Card, největšího výrobce hracích karet na světě. Čekal obří podnik, jednička oboru však sídlila ve skromných kancelářích. Jamaučimu došlo, že trh s kartami má strop, na který jednou narazí i Nintendo, a začal se poohlížet po jiných oborech. Symbolicky to potvrdil i nový název. Od roku 1951 se firma jmenovala Nintendo Playing Card a v roce 1963 karty z názvu vypustila. Zůstalo prostě Nintendo.
Čtyřicet taxíků v ulicích Kjóta
Prvním velkým krokem mimo karty byla v roce 1960 taxislužba. Nintendo založilo dopravní firmu Daiya a do kjótských ulic vypravilo asi čtyřicet vozů.
Brzy se ale objevily potíže s řidiči. Jejich odbory požadovaly vyšší mzdy a lepší podmínky, jenže Jamauči s nimi nechtěl donekonečna vyjednávat. Spory provoz prodražovaly a z taxíků se místo stabilního příjmu stala starost navíc. Jamauči se z vedení taxislužby stáhl v roce 1969 a Nintendo ji později prodalo.
Instantní rýže a nudle s Pepkem námořníkem
Japonsko tehdy objevovalo instantní jídlo. Firma Nissin v roce 1958 uvedla první instantní nudle, které stačilo zalít horkou vodou, a jejich úspěch lákal i podnikatele z úplně jiných oborů. Nintendo se do potravin pustilo v roce 1961, když s textilkou Ómi Kenši založilo společný podnik. Jeho hlavním výrobkem byla sušená instantní rýže, kterou stačilo stejně jako nudle zalít horkou vodou.

Do potravin Nintendo přeneslo i to, co se mu osvědčilo u karet, tedy oblíbené postavičky. Prodávalo ramen s Pepkem námořníkem a ochucené posypy na rýži zvané furikake s Disneyho postavami na obalu. Rýže se ale neprodávala, zákazníky nepřesvědčily ani známé tváře, a tak Jamauči v roce 1965 z potravinářského podniku odešel.
Hodinové hotely: slavná historka bez důkazů
Mezi Jamaučiho podniky se často řadí také hodinové hotely. Historka koluje desítky let a díky své pikantnosti patří k nejoblíbenějším zajímavostem o Nintendu. Opora pro ni ale chybí.

Pochází z knihy Game Over amerického novináře Davida Sheffa z roku 1993, podle níž Jamauči takový hotel otevřel a sám do něj rád chodil. Historik Nintenda Isao Jamazaki ale prošel zprávy, které firma od vstupu na burzu v roce 1962 povinně zveřejňovala pro investory, a o hotelech v nich nenašel ani zmínku. Japonský badatel Orochi, který se věnuje historii konzole Famicom, zase prošel asi dvacet japonských knih o Nintendu ze stejné doby a ani v jedné na hotely nenarazil.
Do světa hodinových hotelů se Nintendo nakonec opravdu dostalo, jen jinou cestou a mnohem později. Roku 1986 vydalo FamicomBox, verzi své konzole Famicom pro hotely, do které šlo vložit až 15 her a za hraní se platilo.

V létě 2026 objevil tentýž Orochi japonský hodinový hotel, kde mají funkční FamicomBoxy dodnes ve všech pokojích kromě jednoho.
Natahovací ruka z dílny údržbáře
V polovině 60. let přišla rána i z hlavního oboru. Po olympiádě v Tokiu v roce 1964 se trh s kartami nasytil, prodeje Nintenda přestaly růst a cena jeho akcií se zřítila. Firma hledala, čím karty doplnit, a najednou přestaly být jistotou i ony samy.
Záchrana přišla odjinud, než ji Jamauči hledal. V roce 1965 nastoupil do Nintenda mladý elektroinženýr Gunpei Jokoi a staral se o údržbu linek, na kterých se vyráběly karty. Ve volných chvílích si pro zábavu sestrojil natahovací rameno na nůžkovém principu, které na konci chytalo předměty. Jamauči ho při návštěvě továrny uviděl a nařídil, aby z něj Jokoi do Vánoc udělal hračku.

Nepřehlédněte
Nejdražší zrada herní historie: Nintendo odmítlo Sony a stvořilo nezastavitelný PlayStation
Ultra Hand vyšla v roce 1966 a prodalo se jí přes milion kusů. Jokoi se z údržby přesunul do vývoje a přišel s dalšími nápady. Ultra Machine házela dětem v obýváku lehké míčky na pálkování a Love Tester z roku 1969 sliboval změřit, jak moc se dva lidé milují. Oba vzali do ruky po jednom kovovém kontaktu, druhou rukou se chytili navzájem a ručička ukázala sílu vztahu. Ve skutečnosti přístroj měřil, jak dobře jejich kůže vede elektrický proud. Lásku tedy Nintendo opravdu prodávalo, i když jinak, než tvrdí historka o hotelech.
Jiné výrobky z té doby už firmu nepodržely. Stavebnice N&B Block přišla v roce 1968 jako levnější konkurence Lega a na trhu vydržela jen do roku 1972. Dětský kočárek Mamaberica firma nabízela s pojištěním pro případ dopravní nehody a v roce 1971 přidala jednoduchou kopírku Copilas, které dodala přes sto tisíc kusů. Žádný z těchto výrobků se ale nestal dalším pilířem firmy.
Střelnice v bowlingových hernách málem firmu položila
Jokoiho tým pak spojil hračky s elektronikou. Nintendo v roce 1970 uvedlo spolu se Sharpem světelné pistole: při výstřelu vyslaly záblesk a terč s fotobuňkou zaznamenal zásah. Jamauči v tom viděl víc než hračku pro děti.
Bowling v Japonsku tehdy prudce ztrácel oblibu a po celé zemi zůstávaly prázdné herny. Nintendo je od roku 1973 přestavovalo na laserové střelnice, kde návštěvníci světelnými puškami stříleli na promítané hliněné holuby. Zpočátku se dařilo, jenže na podzim 1973 přišla ropná krize. Japonská ekonomika zpomalila, objednávky střelnic se začaly hromadně rušit a Nintendu zůstaly dluhy zhruba za pět miliard jenů.
Z dluhů firmu nakonec vytáhly hry s obrazovkou. V roce 1977 uvedlo Nintendo s Mitsubishi Electric televizní konzole Color TV-Game ve verzích se šesti a s patnácti vestavěnými hrami. O tři roky později přišel Jokoi s Game & Watch, kapesními hrami s displejem a čipem, jaké se používaly v kalkulačkách. Rád vyprávěl, že nápad dostal ve vlaku šinkansen, když pozoroval znuděného úředníka, jak si krátí cestu mačkáním tlačítek na kalkulačce. Her Game & Watch se nakonec prodalo přes 43 milionů a hlavně díky nim Nintendo už do roku 1981 splatilo dluhy.
Mario se narodil z neprodaných automatů
Od konce 70. let vyrábělo Nintendo také herní automaty do heren. Tam se mu ale zpočátku nedařilo. Roku 1980 poslalo do Ameriky vesmírnou střílečku Radar Scope. Americká pobočka pod vedením Jamaučiho zetě Minorua Arakawy objednala tři tisíce automatů, prodala asi tisíc a zbytek zůstal ve skladu. Arakawa proto požádal tchána o novou hru, kterou by šlo do nevyužitých skříní nainstalovat.

Jamauči úkol svěřil mladému výtvarníkovi Šigeru Mijamotovi. Ten vymyslel hru o gorile, která unesla dívku, a o tesaři, který ji zachraňuje a cestou po lešení přeskakuje kutálející se sudy. Donkey Kong vyšel v roce 1981 a stal se prvním velkým mezinárodním hitem Nintenda. Hrdina se původně jmenoval Jumpman, v americké pobočce mu ale dali jméno Mario podle Maria Segaleho, pronajímatele skladu, ve kterém neprodané automaty stály.

Nepřehlédněte
Jak přišel Mario ke svému jménu? Předlohou mu byla skutečná osoba, které se Nintendo chtělo pomstít
Mario tak stejně jako Ultra Hand vznikl spíš z improvizace než z velkého plánu: ruka z volné chvíle v dílně, tesař z potřeby udat neprodané automaty. Po taxících, instantní rýži, kočárcích a kopírkách zbyla jen řada historek. Nintendo nakonec uspělo tam, kde prodávalo zábavu, ať šlo o karty, natahovací ruku, nebo skákajícího tesaře. A karty hanafuda, se kterými v roce 1889 začínalo, vyrábí dodnes.

