- PlayStation měl původně přehrávat hry pro Super Nintendo, firmy se ale neshodly na tom, kdo bude rozhodovat o hrách na CD
- Den poté, co Sony představilo společný projekt, Nintendo oznámilo spolupráci s Philipsem
- Sony nakonec vyvinulo vlastní PlayStation, jehož nástupce se stal nejprodávanější konzolí historie
PlayStation mohl být přístroj, do kterého byste zasunuli cartridge se Super Mariem. Sony a Nintendo na takovém stroji skutečně pracovaly. Měl spojit hry pro Super Nintendo s možnostmi kompaktních disků a Sony by díky němu získalo vlastní místo mezi výrobci herních konzolí. Jméno Play Station, tehdy psané také s mezerou, ještě označovalo společný projekt obou firem. Spor se vedl o to, kdo bude rozhodovat o vydávání her na CD.
ℹ️ Stačí jeden klik! Přidejte si nás mezi mezi preferované weby, případně nás sledujte v Google Zprávách, nebo na Seznam.cz
V roce 1991 Sony na veletrhu CES představilo Play Station připravovaný společně s Nintendem. Jenže hned následující den Nintendo oznámilo, že CD rozšíření své konzole vyvine s konkurenčním Philipsem. Z veřejné roztržky později vznikl populární příběh o pomstě, v němž si odmítnuté Sony postavilo vlastní konzoli. Obě firmy se však ještě pokusily dohodnout a samostatný PlayStation se začal prodávat až o tři roky později.
Spolupráce začala u zvuku Super Nintenda
Inženýr Sony Ken Kutaragi nejprve spolupracoval s Nintendem na zvukovém systému pro jeho novou konzoli. V Japonsku se jmenovala Super Famicom, v Evropě Super Nintendo neboli SNES.
Kutaragi ve svých vzpomínkách pro CESA, japonskou asociaci herního průmyslu, popisuje pravidelné cesty za vývojářem hardwaru Nintenda Masayukim Uemurou i společné pobyty obou týmů ve firemním rekreačním zařízení Sony. Vývojáři se bavili o tom, jak by mohly vypadat příští hry a jejich hudba.
Sony pak začalo zkoumat, jak s konzolí propojit své optické disky. Jejich kapacita nabízela prostor pro nahranou hudbu i videosekvence, které by doplnily samotné hraní. Kutaragi vzpomíná, že se nejprve zvažovalo propojení Super Famicomu s běžným hudebním CD přehrávačem. Sony nakonec chtělo konzoli s vestavěnou mechanikou a počátkem roku 1990 uzavřelo s Nintendem smlouvu o společném vývoji.
Do budoucího Play Stationu by šly zasunout stejné cartridge jako do Super Nintenda a vedle nich by přibyly hry na CD. Sony by díky tomu nemuselo začínat s prázdnou nabídkou her: zákazníkům mohlo nabídnout konzoli, na které už měli co hrát. Nintendo by zase získalo možnost rozšířit své hry o hudbu a video z disků. Zbývalo ovšem určit, kdo bude vydávání těchto CD her řídit.
Nintendo chtělo rozhodovat i o hrách na CD
Nintendo vydělávalo také na hrách, které samo nevytvořilo. Když například Atari Games chtělo vydávat hry pro starší konzoli NES, muselo si od Nintenda zajistit licenci. Podle jejich licenční dohody pak Nintendo vyrábělo cartridge s hrami Atari a prodávalo je této firmě, která je dodávala hráčům. Mělo tak pod kontrolou podmínky vydávání i výrobu a příjem mu přinášely také cizí tituly.
U společného Play Stationu měla část těchto pravomocí připadnout Sony. Původní smlouva mu podle dobové zprávy Los Angeles Times svěřovala licencování CD her pro jeho přístroj. O tom, kdo smí pro tento stroj vydávat hry na discích a za jakých podmínek, by tedy rozhodovalo Sony. Nintendo by poskytlo přístup ke svým cartridge hrám, ale nad novou nabídkou na CD by nemělo stejnou kontrolu.
Sony navíc dokázalo takovou nabídku samo rozvíjet. Vlastnilo hudební vydavatelství i filmové studio Columbia Pictures a v roce 1991 budovalo herní a multimediální vydavatelství Sony Electronic Publishing. Vedle výroby přístroje se tak mohlo pustit i do vydávání her, které by využívaly jeho hudbu a filmy.
Nintendo považovalo smlouvu za nevýhodnou a chtělo ji změnit. O CD dál stálo, chtělo však určovat podmínky vydávání her podobně jako u cartridge. Sony už přitom mělo podepsanou dohodu, která mu dávala větší samostatnost.
Sony představilo Play Station, Nintendo zvolilo Philips
Na přelomu května a června 1991 se spor dostal na veřejnost v souvislosti s letním veletrhem CES v Chicagu. Sony představilo Play Station připravovaný s Nintendem, který měl přehrávat CD i cartridge pro Super Nintendo. Hned následující den Nintendo oznámilo spolupráci s Philipsem na jiném CD řešení.
Philips byl pro takový projekt přirozený technický partner: kompaktní disk vyvinul společně se Sony. Právě Sony ale změna partnera veřejně zaskočila. Šéf Sony Electronic Publishing Olaf Olafsson tehdy mluvil o porušení ducha společné dohody. Sony tak na veletrhu sotva stihlo představit budoucí konzoli a už muselo reagovat na to, že Nintendo oznámilo jiného partnera. Takový doprovod k premiéře si nejspíš neobjednalo.
Nintendo přitom dál hledalo způsob, jak Super Nintendo rozšířit o CD mechaniku. Philips podle tehdejších zpráv nedostal stejné právo na vlastní přístroj se slotem pro cartridge Nintenda, jaké mělo Sony. Pro Nintendo tak mohl být Philips přijatelnější partner: pomohl by s CD, ale nemohl by prodávat vlastní konzoli pro cartridge Nintenda.
Ještě jeden pokus o společný standard
V říjnu 1992 firmy oznámily další dohodu. Sony mohlo vyrábět konzoli pro cartridge i CD, muselo však použít CD formát Nintenda místo vlastního. Od známé veletržní roztržky přitom uplynul více než rok.
Ani tentokrát si obě strany veřejně nevykládaly výsledek stejně. Viceprezident Nintenda Howard Lincoln očekával, že Sony začne vyrábět kompatibilní stroj. Mluvčí Sony Rick Clancy ale zdůrazňoval, že rozhodnutí o hardwaru ještě nepadlo a dohoda s Nintendem představuje jen jednu z možností vstupu na herní trh.
V té době už přitom Sony mělo souhlas nejvyššího vedení s vývojem vlastní konzole. Jeho firemní historie popisuje poradu z poloviny roku 1992, několik měsíců před podzimní dohodou s Nintendem. Kutaragi na ní oznámil, že jeho tým vedle společného projektu tajně vyvíjí vlastní systém pro 3D grafiku. Prezident Sony Norio Ohga měl udeřit do stolu a zvolat anglické „Do it!“. Kutaragi tím dostal souhlas pokračovat.
Sony během dalšího vyjednávání s Nintendem rozvíjelo i konkurenční projekt. Společný stroj se nakonec do prodeje nedostal a Kutaragiho tým pokračoval s konzolí, jejíž směr si mohl určovat sám. Ani CD rozšíření Super Nintenda připravované s Philipsem se nakonec nezačalo prodávat.
Sony potřebovalo přesvědčit vývojáře
Samostatný PlayStation znamenal mnohem větší změnu než odstranění loga Nintenda z původního návrhu. Sony stavělo novou platformu kolem trojrozměrné grafiky počítané v reálném čase. Konzole tak měla průběžně vykreslovat prostorové scény podle dění ve hře a pokynů z ovladače. K tomu potřebovalo vlastní hardware, nástroje pro vývoj i studia ochotná pro nevyzkoušenou konzoli tvořit.
Sony mělo technické schopnosti a známé jméno, ale hráči si konzole nekupovali kvůli tomu, jak dobře jejich výrobce umí televize. Potřebovalo hry. Se samostatným systémem navíc přišlo o lákavou výhodu původního projektu: možnost přehrávat cartridge pro Nintendo.
Na podzim 1993 proto vývojářům předvedlo prototypy nové konzole. Prezentace postupovala od základních prostorových objektů k dinosaurovi, kterého bylo možné ovládat. Kutaragi později popsal, že v publiku bylo takové ticho, až měl tým pocit, že prezentace neuspěla. Někteří účastníci prý dokonce hledali pod stolem výkonnou pracovní stanici, která by mohla obraz ve skutečnosti počítat. Zájemci se začali ozývat následující den.
Vývojáři ovšem potřebovali i pomoc při samotné tvorbě her. Sony jim nabízelo programové knihovny a ukázkový kód, aby nemuseli všechny základy 3D her řešit od začátku. V listopadu 1993 vzniklo Sony Computer Entertainment, společný podnik Sony a Sony Music Entertainment Japan. Na starosti dostalo konzole, software i vztahy s externími vývojáři. Sony se tak naplno ujalo role, o kterou se dříve přelo s Nintendem.
Hudební divize pomohla dostat hry do obchodů
Sony Music už lisovalo a distribuovalo hudební CD. U her mohlo využít stejné zázemí: další kopie se vyráběly levněji a rychleji než cartridge.
Když hra uspěla a první náklad se vyprodal, vydavatel potřeboval dostat další kusy do obchodů co nejrychleji. Pokud naopak poptávku přecenil, zůstaly mu draze vyrobené cartridge na skladě. Sony ve své historii PlayStationu uvádí, že díky zázemí hudební divize dokázalo vyřídit i menší objednávky CD nejvýše za šest dní. Vydavatelé mohli objednat menší náklad a při úspěchu hry rychle doplnit zásoby.
První samostatný PlayStation vstoupil na japonský trh 3. prosince 1994 za 39 800 jenů. V Česku se do prodeje dostal v roce 1996 zhruba za 9 000 korun. Do konce listopadu 1996 dosáhly jeho celosvětové dodávky z výroby deseti milionů kusů. Z někdejšího technologického partnera Nintenda se stal velký samostatný konkurent.
První PlayStation nakonec překonal 102 milionů dodaných konzolí a přes 962 milionů kopií her. Značka se dočkala pěti generací domácích konzolí a její druhá generace, PlayStation 2, se s více než 160 miliony kusů stala nejprodávanější konzolí historie. Z nevydařené spolupráce tak Sony získalo mnohem víc než jen zkušenost pro příští vyjednávání.
Ondřej Dolejš
Další dnešní články
