- Vědci z Cambridge sestavili první webkameru, aby nechodili k překapávači na kávu zbytečně
- Interní systém XCoffee se po zveřejnění stal symbolem raného webu
- Kamera neposílala video, pouze několikrát za minutu obnovila černobílý snímek
- Sledovaný kávovar se vydražil a dnes je součástí muzejní expozice
Cambridge, konec roku 1991. Zhruba patnáct počítačových vědců pracuje v různých částech univerzitní laboratoře a dělí se o jediný překapávač na kávu na chodbě před místností zvanou Trojan Room. Kdo sedí poblíž, má kávu na dosah. Ostatní musí projít budovou a zdolat dvě či tři patra, jen aby u kávovaru zjistili, že kolegové z Trojan Room už všechnu kávu vypili. Opakuje se to hlavně při práci dlouho do noci.
ℹ️ Stačí jeden klik! Přidejte si nás mezi mezi preferované weby, případně nás sledujte v Google Zprávách, nebo na Seznam.cz
Z této drobné kancelářské nepříjemnosti vzešel systém později označovaný za první webkameru. Jeho tvůrci chtěli před odchodem od počítače zjistit, zda má cesta za kávou smysl. Když se obraz z kamery o dva roky později dostal na web, ukázal tehdy nezvyklou možnost: stránka nemusela nabízet jen předem uložený text nebo obrázek, ale mohla zobrazit aktuální stav skutečného místa.
Přibližně za dva dny bylo hotovo
Quentin Stafford-Fraser a Paul Jardetzky využili vybavení, které zbylo po starších projektech. Kameru sevřeli do stojanu určeného pro laboratorní sklo, namířili ji na kávovar v chodbě a kabely protáhli pod podlahou k počítači s kartou, která převáděla analogový obraz do digitální podoby.

Jardetzky vytvořil program, který snímky zpřístupňoval ostatním počítačům v laboratoři. Stafford-Fraser připravil aplikaci pro jejich zobrazení na pracovních stanicích s grafickým prostředím X Window System. Systém dostal jméno XCoffee a v rohu monitoru ukazoval malé okno s pohledem na skleněnou konvici. Celé řešení bylo hotové přibližně za dva dny.

Černobílý obraz se obnovoval asi třikrát za minutu. Protože se hladina kávy měnila pomalu, kolegům tato frekvence stačila. Pár neostrých pixelů jim poskytlo přesně tu informaci, kterou potřebovali: zda vyrazit za kávou.
Stafford-Fraser později ve své retrospektivě napsal, že XCoffee bylo užitečnější než většina toho, co při práci na počítačových sítích vytvořil. U večeře se o něm navíc mluvilo lépe než o síťových protokolech, na kterých tým pracoval. V laboratoři se proto uvažovalo také o systémech XSandwichVan a XPrinterOutputTray, které by hlídaly příjezd dodávky se sendviči nebo výstupní přihrádku tiskárny. Zůstalo u plánů. Když karta pro převod obrazu časem dosloužila, mohl celý projekt skončit jako povedený kancelářský vtip.
Nejdřív XCoffee, až potom webkamera
V roce 1991 běželo XCoffee pouze uvnitř laboratoře. Snímky putovaly po místní síti a zobrazit je bylo možné jen ve speciální aplikaci. Tehdejší webové prohlížeče navíc pracovaly hlavně s textem. Zlom přinesl až Mosaic, který v roce 1993 umožnil zobrazovat obrázky přímo uvnitř stránek.

Tým z Cambridge využil toho, že webový server nemusel na žádost o obrázek pokaždé vrátit stejný uložený soubor. Při každém požadavku mohl poslat nejnovější snímek z kamery. Daniel Gordon proto upravil původní systém tak, aby snímky dokázal odesílat webovým prohlížečům. Spolu s Martynem Johnsonem jej 22. listopadu 1993 zpřístupnil na webu.
Ani webová verze nepřenášela plynulé video. Návštěvník dostal aktuální statický obrázek a při dalším načtení mohl dostat novější. Webovou verzi nakonec obsluhoval počítač Acorn Archimedes, který jednou za sekundu zachycoval obraz, převáděl jej do formátu JPEG a na vyžádání jej předával webovému serveru po laboratorní síti.
Jakmile si obraz mohl zobrazit kdokoli s webovým prohlížečem, pomůcka pro několik kolegů získala publikum po celém světě. Kolem roku 1996 počítadlo načtení obrázku překročilo jeden milion a v roce 1998 dva miliony. Na raném webu, kterému stále dominoval text a statické soubory, to působilo nezvykle: návštěvník při každém načtení dostal aktuální pohled do skutečné univerzitní chodby.
Kód 418 přežil původní kameru
Stopa kávovaru se objevila také v internetovém humoru. Technické dokumenty označované zkratkou RFC popisují protokoly, pravidla a návrhy spojené s fungováním internetu. Dokument RFC 2324 z 1. dubna 1998 však vznikl jako žert, nikoli jako běžný internetový standard. Popsal smyšlený protokol HTCPCP pro řízení a sledování kávovarů a mezi inspiracemi výslovně zmínil kameru v Cambridge.
Nejznámější částí dokumentu se stal kód 418 „I’m a teapot“. Měl označovat situaci, kdy se někdo pokusí uvařit kávu pomocí čajové konvice. Vývojáři pak číslo 418 začali používat jako skrytý vtípek ve skutečných službách. Specifikace HTTP z roku 2022 proto kód ponechala rezervovaný, protože jeho nové použití by mohlo kolidovat s existujícími nasazeními.

Smyšlený protokol měl kávovary řídit na dálku, původní kamera ale nic takového nedělala. Posílala pouze aktuální snímek skleněné konvice a lidé se podle něj sami rozhodovali, zda si pro kávu dojdou. Po zveřejnění na webu se z kancelářské pomůcky stala známá ukázka toho, že stránka může zprostředkovat aktuální pohled na vzdálené místo.
Poslední snímek ukázal vypínač
Do roku 2001 už byla kamera známou kuriozitou raného webu, její technické zázemí však stárlo. V provozu zůstával jediný úsek původní sítě a jeho údržba byla čím dál obtížnější. Univerzitní laboratoř se navíc chystala přestěhovat do nové budovy a Trojan Room měla zmizet.
Kamera se odmlčela 22. srpna 2001 v 10:54. Na jejím posledním snímku jsou sotva rozeznatelné prsty Daniela Gordona, Martyna Johnsona a Quentina Stafford-Frasera, které mačkají vypínač počítače Acorn Archimedes. Počítač předtím pořizoval webové snímky sedm let a devět měsíců. Zbytek laboratoře byl už sbalený, ale tým udržel systém při životě tak dlouho, aby kamera mohla zachytit vlastní konec.
Ani sledovaný kávovar už nebyl původní. Stafford-Fraser jej označil za vnuka či pravnuka prvního stroje. Nejdéle sloužící Krups ProAroma se v srpnu 2001 prodal na eBay za 3 350 liber, ačkoli byl nabízen jako rozbitý. Výnos měl pomoci s kávovým zázemím v nové laboratoři. Spiegel Online jej nechal opravit u Krupsu a znovu na něj namířil kameru.

Od října 2016 je kávovar dlouhodobě zapůjčený muzeu Heinz Nixdorf MuseumsForum v Paderbornu. V expozici dějin internetu jej sleduje další kamera. Dnešní přenos už vědcům z Cambridge nešetří cestu za kávou. Připomíná však, proč tehdy kamera vzbudila takový zájem: běžná webová stránka mohla ukazovat, co se právě děje ve vzdálené místnosti.

