Těžký křižník amerického námořnictva USS Indianapolis byl na vodu spuštěn již v roce 1932. Ostrého nasazení se dočkal hned v prvních okamžicích amerického angažmá v druhé světové válce. Loď byla totiž součástí pátrací skupiny, která se snažila najít japonské letadlové lodě zodpovědné za útok na Pearl Harbor. Tato operace úspěšná nebyla, v dalších letech války však loď hrála významnou roli. Účastnila se bojových operací proti japonským lodím, transportovala americké konvoje, nebo palbou podporovala vyloďující se americké jednotky.
Do historie se však nesmazatelně zapsala až na samém konci války. Poprvé když transportovala jadernou bombu později shozenou na Hirošimu, a podruhé když byla potopena japonskou ponorkou, což mělo za následek jednu z nejtragičtějších ztrát amerického válečného loďstva. Stovky námořníků, kteří přežili samotné potopení, totiž čtyři dny na volném moři bez jídla a pití čelili útokům žraloků, kteří před jejich zraky konzumovali mrtvé kamarády a útočili na vyčerpané spolubojovníky. Následky selhání jiných navíc odnesl nevinný kapitán.
Osudový rok 1945
V roce 1945 těžký křižník USS Indianapolis podporoval množství významných amerických operací proti Japonsku. V únoru se loď účastnila útoku na Tokio, kde americké námořnictvo zaznamenalo velký úspěch. Po zničení pozemní infrastruktury, množství lodí a 499 japonských letadel při ztrátě jen 49 vlastních letadel, zamířila celá operační skupina i s USS Indianapolis k Iwodžimě podpořit probíhající vylodění. Zde zůstala až do 1. března, kdy se přesunula znovu zaútočit na Tokio.
Málem osudným se však USS Indianapolis stal americký útok na Okinawu. Zde se totiž americké lodě ocitly v doletu japonských letadel startujících z hlavních japonských ostrovů, což mělo za následek opakované a intenzivní nálety. USS Indianapolis strávila několik dní bombardováním pobřeží Okinawy a sestřelila šest nepřátelských letadel. Pouhý den před vyloděním však na loď dopadla bomba shozená pilotem těžce poškozeného letounu Nakajima Ki-43, který se o několik vteřin později zřítil do moře.
Příliš nízko shozená bomba prošla skrz celou loď a vybouchla až pod ní, díky čemuž zemřelo jen devět námořníků. Loď se i přes dvojici velkých děr zejících v palubě a trupu dokázala pohybovat vlastní silou, a kromě zatopených oddělených sektorů nenabírala další vodu. USS Indianapolis tak dokázala odplout k servisní lodi a po provedení základních oprav vlastní silou doplula až na námořní základnu Mare Island poblíž San Francisca, kde se podrobila výrazným opravám.
Loď byla opravována ještě v červenci 1945, kdy už se zdála porážka Japonska nevyhnutelnou. Většina posádky lodi tak už prý ani nepředpokládala, že se USS Indianapolis ještě zapojí do bojových operací. Co však námořníci nevěděli, byl fakt, že vědci z Projektu Manhattan tou dobou právě dokončili první jadernou bombu na světě.
Tajná mise
15. července 1945 bylo rozhodnuto, že USS Indianapolis přepraví rozebranou bombu Little Boy na ostrov Tinian, odkud už bude možné letecky zaútočit na japonská města. Jeden z námořníků vzpomíná, že ještě ten den proto pracovníci v přístavu narychlo z lodi odklidili veškeré nářadí a materiály používané při opravách a loď byla připravena k vyplutí.
To vše probíhalo za přísných bezpečnostních opatření, kdy nikdo z posádky nevěděl, jaký náklad vlastně vezou. Nevěděl to ani kapitán Charles B. McVay III., kterému bylo pouze řečeno, že má plout rychle a že náklad bude po celou dobu střežen ozbrojenou stráží. Za těchto podmínek čerstvě natřená, opravená a novými zbraněmi vybavená loď 16. července vyplula. Při cestě mimochodem stanovila rychlostní rekord, když část trasy mezi San Franciscem a Pearl Harborem zvládla za 74,5 h průměrnou rychlostí 54 km/h.
Námořníci vzpomínají, že během plavby uzavírali sázky, co vlastně vezou. Někteří si mysleli, že v těžké bedně cestuje nový typ leteckého motoru, jiní zase vtipkovali, že vezou navoněný toaletní papír pro generála MacArthura. Nikdo z nich nevěděl, že na palubě mají mimo jiné přibližně polovinu tehdejší světové zásoby vysoce obohaceného uranu. Ani to, že před několika hodinami v Novém Mexiku proběhl první test nukleární bomby Trinity.
Když však loď 26. července dorazila na ostrov Tinian, někteří už začínali tušit. Jak později vzpomínal jeden z námořníků John Woolston, když viděl, jak se do hangáru ukládají dva cylindrické kontejnery, vzpomněl si na článek, který před pár lety četl v časopisu Time. Tam se prý o možnostech využití uranu mluvilo a Woolston si tak odvodil, že by mohlo jít o jadernou bombu. Woolston prý i uvažoval, že by se zeptal přítomného majora, ale nakonec prý nesebral odvahu.
O správnosti své úvahy se tak mohl s jistotou přesvědčit až 6. srpna, když Spojené státy poprvé v historii použily jadernou bombu.
Poslední plavba
Po doručení tajného nákladu USS Indianapolis zamířila na ostrov Guam, kde se část námořníků propuštěných na dovolenou vyměnila s odpočatými kolegy. 28. července pak křižník vyplul směrem k filipínskému ostrovu Leyte, kde se měl zúčastnit cvičení a následně útoku na Japonsko. Kapitán McVay, který od března nebyl v bojové zóně, předtím žádal vyšší velení o informace o taktické situaci. Bylo mu sděleno, že Japonci jsou na konci svých sil a není se čeho bát. Loď proto plula sama, ačkoliv neměla potřebné vybavení pro včasnou detekci ponorek.
Čtvrt hodiny po půlnoci 30. července však USS Indianapolis zasáhla dvě torpéda vypálená japonskou ponorkou I-58 pod velením kapitána Hashimota. Indianapolis utrpěla masivní poškození, desítky námořníků umřely v okamžik výbuchu. Loď měla kvůli postupnému přidávání zbraní v průběhu války těžiště velmi vysoko a krátce po zásahu se tak silně naklonila a po 12 minutách zcela potopila. Z 1 195 námořníků na palubě jich přibližně 300 zamířilo ke dnu s lodí. Ještě předtím se podařilo odvysílat SOS signál. Na ten však nikdo nereagoval.
Zbylých asi 900 námořníků naskákalo do moře. Ne všichni měli plovací vesty, a několik málo záchranných člunů zdaleka nestačilo. Přesto prý nálada zpočátku byla poměrně optimistická. Všichni se domnívali, že když stihli vyslat SOS signál, pomoc dorazí nejpozději zítra. Posádka navíc měla to štěstí v neštěstí, že se kapitán Hashimoto tentokrát rozhodl nevyužít japonské taktiky, kdy se ponorka po útoku vynořila a palubním kulometem likvidovala přeživší.
Žraloci místo pomoci
Jenže další den pomoc nedorazila. Na námořnících se po několika hodinách začala projevovat únava, mnozí zvraceli a snažili se zbavit se všudypřítomného oleje a paliva, které potápějící se loď rozlila po hladině. Přeživší se navíc nechtěně kvůli působení mořských proudů a všudypřítomnému chaosu rozdělili na více skupin, někteří zmateně zkoušeli plavat, aniž by si uvědomovali, že nejbližší pevnina byla stovky kilometrů daleko.
Aby toho nebylo málo, začali se objevovat žraloci. Přilákala je zřejmě krev zraněných námořníků. Ti duchapřítomnější z přeživších se začali spojovat do skupin, v nichž se podle armádních příruček zkoušeli bránit žralokům vířením vody, a když došlo na nejhorší, i kopáním do hlav útočících zvířat. Tato taktika relativně fungovala, avšak samostatně pohybující se námořníci takové štěstí neměli a mnozí se stali potravou.
Jak hodiny ubíhaly a dehydrovaní námořníci ztráceli schopnost zdravého úsudku, stávali se pro žraloky snadnější kořistí. Kolik jich celkem v tlamách žraloků zahynulo, není jisté. O události se mluví i ve filmu Čelisti a mnohdy bývá označována jako největší útok žraloků na lidi v historii. Faktem však je, že žraloci měli ve vodě i množství mrtvých těl a je tak otázkou, kolik lidí skutečně přímo zabili. Existují totiž i vzpomínky přeživších, kteří tvrdí, že žádné žraloky dokonce ani neviděli. Lze ale asi bezpečně předpokládat, že tento osud potkal desítky námořníků.
Přeživší Eugane Morgan například vzpomíná takto: „Ti žraloci to nikdy nevzdávali. Měli jsme síť na upevnění nákladu, které měla na koncích kusy polystyrenu, aby plavala. Bylo na ní asi 15 námořníků, a najednou asi 10 žraloků zaútočilo. Nic nezbylo. A takhle to šlo znovu a znovu.“
Peklo na Zemi
Ráno 2. srpna už ve vodě bylo víc mrtvých než živých. Ke konci už podle svědků námořníci umírali absolutním vyčerpáním jeden za druhým. Ti, které nezabila dehydratace v kombinaci s horkým sluncem ve dne, a ledovou vodou v noci, propadali postupně halucinacím. Granville Crane vzpomíná, že někteří zcela zešíleli a navzájem na sebe útočili noži a dalšími zbraněmi, které měli u sebe.
Jiní prý zase v zoufalství začali pít slanou mořskou vodu, což zhoršovalo halucinace a vedlo k tomu, že se například potopili za domnělou zásobou piva ve vraku lodi a už nikdy nevyplavali. Jiní svědci zase mluví o tom, jak někteří odplavali za vidinou blížící se lodi a podlehli útoku žraloků.
Ti, co přežili, za to vděčí podle všeho především své vůli a víře, že budou jednou zachránění. Dick Thelen takto kupříkladu vzpomínal, že když v 17 letech přesvědčil otce, aby za něj podepsal „papíry“ pro nástup do armády, slíbil mu, že se vrátí. A proto se až do poslední chvíle nevzdával. Jiní zase mluvili o tom, že aby přežili, pili radši svou moč než nebezpečnou slanou vodu, a radši snášeli popáleniny od slunce, než aby se zbytečně pohybovali ve vodě plné žraloků.
Přesto však mnozí přes veškerou snahu zemřeli. Kromě žraloků a iracionálního chování zabíjela hlavně dehydratace, hypotermie a závažné poškození kůže v důsledku dlouhého vystavení slané vodě a palivu či oleji na hladině. Část námořníků měla pochopitelně i těžká zranění způsobená potápějící se lodí.
Pozdní záchrana
Záchrana přišla až po 3,5 dnech od potopení USS Indianapolis. Hodinu před polednem 2. srpna spatřil pilot Wilbur Gwinn při rutinním hlídkovém letu na hladině palivovou skvrnu. Nejprve si myslel, že jde o známku přítomnosti nepřátelských plavidel. Když však klesl 90 m nad hladinu, spatřil, že v olejové skvrně na něj mávají desítky lidí. Šokovaný Gwinn okamžitě shodil záchranný člun a vysílačku, a nález ohlásil velení. Na místo tragédie neprodleně vyrazily všechny dostupné lodě i letadla operující v dané oblasti.
Jako první dorazil hydroplán PBY-5 Catalina pilotovaný Robertem Adrianem Marksem. Posádka letadla shodila záchranné čluny, ale všechny buď dopadly moc daleko od vyčerpaných námořníků, nebo se poškodily dopadem. Marks se proto rozhodl v rozporu s rozkazem nepřistávat na otevřeném oceánu udělat přesně to.
Poté, co se na tom posádka hlasováním shodla, Marks přistál na vlnící se hladině. Obojživelný letoun manévroval mezi trosečníky a 56 jich z vody vytáhl. Catalina zdaleka nebyla na takové množství lidí dimenzována, posádka obvykle čítala 6 až 8 členů. Mnozí zachránění proto byli přivazování ke křídlům letadla, které se tak stalo neletuschopným.
První ze sedmi záchranných lodí dorazila až po setmění. Byl jí eskortní torpédoborec USS Cecil J. Doyle. Záchranná skupina postupně z moře vytáhla 316 přeživších. Jak vzpomíná Peter Wren, jeden ze zachraňujících, pohled na přeživší byl strašný. Všichni byli pokrytí tmavým palivem z lodi, což značně komplikovalo noční hledání, mnozí měli různá zranění.
Téměř 600 lidí z přibližně 900 námořníků, kteří přežili prvotní potopení, zahynulo během čtyřdenního čekání na záchranu. Dva zachránění navíc zemřeli následkem zranění a vyčerpání v týdnech po záchraně. Z 1 195 lidí na palubě jich tak zemřelo celkem 881.
Neomluvitelné selhání velení
Jak lze očekávat, ihned po záchraně se začalo řešit, jak je možné, že námořnictvo čtyři dny nevědělo o ztrátě velké válečné lodi. Důvodů je několik, jedno ale mají společné. Naprosté selhání systému, komunikace a velení.
Velení na ostrovech Guam a Leyte pravidelně aktualizovalo pozici jednotlivých lodí na mapách. USS Indianapolis ale plula z bezpečnostních důvodů v režimu rádiového ticha, a její pozice na mapě tak byla měněna čistě na základě odhadů vycházejících z cestovní rychlosti lodi a její trasy. 31. července, kdy loď měla dorazit do přístavu, byla z mapy odstraněna a označena jako dorazivší.
Jeden z důstojníků sice zjistil, že loď fyzicky nedorazila, ale nikam to neohlásil a nepodnikl žádné kroky, neboť prostě předpokládal, že loď této velikosti dorazí v pořádku. A to přesto, že moře v té době bylo klidné, počasí až na viditelnost dobré a neexistoval tak logický důvod, proč by se loď měla o tolik opozdit. Za to později spolu se svým přímým nadřízeným obdržel kárný dopis.
Ovšem jak si možná vzpomínáte, loď stihla před potopením vyslat SOS. Námořnictvo původně tvrdilo, že žádný signál zachycen nebyl. Později odtajněné dokumenty ale ukazují, že nouzový signál zachytily tři stanice. V neuvěřitelně špatné shodě okolností však ani jedna nijak nereagovala. Velitel jedné stanice byl opilý, druhý vydal svým podřízeným rozkaz ho nerušit, a třetí si myslel, že je to japonská past.
Tragický příběh kapitána McVaye
Jedním ze zachráněných přeživších byl kapitán McVay, Zkušený kapitán lodi velel od roku 1944 a provedl ji několika bitvami. Při potopení palubu opustil i přes zranění jako jeden z posledních. Přesto byl v listopadu 1945 postaven před vojenský soud, kde čelil dvěma obviněním: nevydání rozkazu opustit loď a hazardování s lodí.
Prvního obvinění byl poměrně brzy zproštěn. Z druhého ale byl usvědčen s tím, že zbytečně hazardoval, protože plul bez křižování, tedy kličkování ze strany na stranu, což byla jedna z taktik pro vyhýbání se ponorkám. Rozsudek byl od počátku kontroverzní, protože rozkaz zněl, že má „kličkovat dle svého uvážení, pokud to počasí dovolí“. Jak však již bylo řečeno, kapitán McVay byl svým nadřízeným informován, že jde o klidnou oblast a nevěděl, že zde mohou operovat japonské ponorky.
Nebylo mu sděleno ani to, že v oblasti nedávno došlo k potopení jiné americké lodi a že existují zpravodajské informace o činnosti japonské ponorky. USS Indianapolis byla také za celou dobu druhé světové války jedinou lodí, která byla na tuto trasu vyslána bez doprovodu torpédoborce s vybavením pro detekci ponorek. McVay o doprovod explicitně žádal, ale byl odmítnut.
Nejlepší ilustrací, že McVay byl pouze obětním beránkem, je pak výpověď kapitána japonské ponorky Mochitura Hashimota. Ten vyšetřovatelům během výslechu sdělil, že by kličkování stejně nedokázalo jeho útok odvrátit. Námořnictvo se ho ale na tuto otázku před soudem nezeptalo, takže jeho vyjádření nemohlo být použito v samotném soudním řízení.
Mohlo by vás zajímat – Špionážní letoun Lockheed U-2 pozoruje svět už přes 60 let, málem ani nevznikl
Kapitán McVay byl odsouzen ke ztrátě svých hodností, což znamená konec kariéry. Byl jediným americkým kapitánem z druhé světové války soudně potrestaným za ztrátu lodi. Tato nespravedlnost byla částečně napravena v roce 1946, když se nejvyšším velitelem námořních operací stal admirál Nimitz, který jeho trest prominul a nařídil návrat do služby. McVay odešel do důchodu o tři roky později v hodnosti dvouhvězdičkového admirála.
Zničený život
Navzdory tomu, že formálně byl jeho trest s poukazem na předchozí zásluhy zrušen, McVay se nikdy z této nespravedlnosti nevzpamatoval. Ještě mnoho let po události navíc dostával nenávistné dopisy a telefonáty od rodin mrtvých námořníků, které ho vinily z jejich smrti. A to přesto, že přeživší námořníci obecně považovali jednání svého kapitána za správné. Jeden z dopisů například zněl takto: „Veselé Vánoce! Pro naši rodinu by Vánoce byly mnohem veselejší, kdybyste nezabil mého syna!“
Když manželka Charlese McVaye zemřela na rakovinu, bylo toho na sedmdesátiletého kapitána už moc. Šestého listopadu 1968 ho našel na dvoře jeho domu v Connecticutu zahradník. Někdejší kapitán se zastřelil revolverem, který měl z dob služby u námořnictva. Dopis na rozloučenou nezanechal, v ruce ale svíral figurku námořníka, kterou dostal jako dítě pro štěstí…
Očištění jména zajistil dvanáctiletý školák
Tragický příběh má alespoň trochu pozitivní závěr. Koncem devadesátých let se o příběh USS Indianapolis začal po zhlédnutí filmu Čelisti zajímat 12letý školák Hunter Scott. Pro školní projekt k příležitosti národního dne historie vyslechl 150 přeživších a přečetl 800 dokumentů. O jeho snaze se dozvěděli někteří senátoři a celá záležitost se dočkala medializace. Scott dokonce vystoupil před americkým Kongresem, kde o věci referoval.
V říjnu 2000 americký Kongres schválil rezoluci, podle níž byly oficiální profesní záznamy týkající se McVaye doplněny o prohlášení, že byl zproštěn viny ze ztráty USS Indianapolis. V roce 2001 pak námořnictvo oficiálně odstranilo ze složky McVaye jakékoliv zmínky o pochybení.
Přečtěte si také – Zapomenutý příběh: Snow Cruiser měl objevovat Antarktidu, po sněhu ale jezdit neuměl
Velitel japonské ponorky Hashimoto se po válce dozvěděl, že celá jeho rodina zemřela při nukleárním útoku na Hirošimu. Na Američany ale nezanevřel a považoval si, že se k němu během jeho pobytu v USA, kde svědčil před soudem, chovali taktéž s respektem, nehledě na to, že byl teprve rok po válce. Později se stal šintoistickým knězem. Udržoval kontakty s přeživšími z USS Indianapolis a snažil se očistit jméno kapitána McVaye. Zemřel v 91 letech, pět dní před rezolucí Kongresu.
