Domů » Články » Špionážní letoun Lockheed U-2 pozoruje svět už přes 60 let, málem ani nevznikl

Špionážní letoun Lockheed U-2 pozoruje svět už přes 60 let, málem ani nevznikl

Zdroj snímku: USAF (CC0)

Jen málokteré letadlo má tak zajímavý příběh, jako Lockheed U-2, někdy také přezdívaný „Dragon Lady“. Zajímavé je nejen extrémní utajení, v němž letoun vznikal a fungoval, ale i operační nasazení, jeho schopnosti a v neposlední řadě také dlouhověkost.

Dračí Lady totiž vzletěla poprvé v roce 1955, letouny s tímto označením přesto najdeme v aktivní službě dosud. V dnešním článku se podíváme na zajímavé okamžiky z „životního příběhu“ letadel, která mimo jiné dala vzniknout mnoha legendám o UFO, a o jejich existenci dlouho málokdo věděl.

Nevyžádaná nabídka

Když Sovětský svaz v roce 1949 otestoval svou první jadernou bombu, vzbudilo to pochopitelně ve Washingtonu značné znepokojení. Pentagon toužil zjistit detaily o sovětském jaderném programu, ale také o počtech jejich strategických bombardérů a vývoji mezikontinentálních balistických střel.

Odpovědi na tyto i jiné otázky dokáží poskytnout letecké snímky. Ty ale v této době bylo v podstatě nemožné získat. SSSR si úzkostně chránil svůj vzdušný prostor a první sledovací satelity byly ještě desetiletí vzdálené. Nehledě na to, že ani první generace amerických špionážních satelitů nedokázala poskytovat detaily, které vládní činitele tak intenzivně zajímaly.

Martin B 57A USAF
Martin B-57A. Bombardér, na jehož základě původně letectvo chtělo špionážní letoun postavit. (Zdroj: U.S. Air Force)

Vzhledem k tomu, že žádný z existujících letounů amerických ozbrojených sil nebyl schopen sovětské území spolehlivě snímkovat, bylo jasné, že bude třeba vyvinout nový. Americké letectvo tak začalo uvažovat o úpravě nedávno do služby zařazeného taktického bombardéru Martin B-57 Canberra. Tato cesta se později ukázala jako slepá, to ale tehdy pochopitelně ještě nikdo nevěděl.

clarence johnson u2
Clarence Johnson u jednoho z prototypů U-2 (Zdroj: U.S. Air Force)

Ve stejné době se o potřebě nového špionážního letounu dozvěděl Clarence „Kelly“ Johnson, tehdejší šéfinženýr Lockheed Advanced Development Projects, neboli Skunk Works. Tato divize americké firmy Lockheed Martin stojí za vývojem mnoha přelomových projektů předcházejících i následujících U-2. Johnson každopádně neváhal a v prosinci 1953 zadal svým inženýrům úkol začít se zabývat možností úpravy přepadového stíhače Lockheed F-104 Starfighter pro tyto účely.

Jak se lze dočíst v odtajněné zprávě CIA, Johnson v únoru 1954 dostal informaci, že by o jejich projekt mělo zájem letectvo (USAF). V dubnu tak předběžný a vlastně nevyžádaný projekt upraveného letounu F-104A zaslal vojenskému velení.

Letectvo zájem nemá… zatím

Část vedení nejprve projevila zájem, již v květnu se ale na straně letectva začaly objevovat jisté pochyby a 7. června 1954 byl návrh oficiálně odmítnut.

Letectvo jako důvod uvedlo, že se hodlá soustředit na přestavbu zmiňovaného Martin B-57 Canberra. Nelíbilo se ale i moc odvážné technické řešení – Lockheed navrhoval jednomotorové letadlo bez klasického podvozku, v podstatě motorizovaný kluzák. Jeden z generálů prý dokonce během prezentace opustil místnost s tím, že o „letadlo bez kol a zbraní“ nemá zájem.

Lockheed XF 104
Lockheed XF-104, prototyp budoucího letounu F-104, jehož trup posloužil jako základ pro Lockheed U-2 (Zdroj: U.S. Air Force)

To vše přesto, že za návrhem stál právě Clarence Johnson, jeden z nejvýznamnějších amerických leteckých konstruktérů. Zásadní roli měl například už při vývoji revolučního Lockheedu P-80 Shooting Star, což byl první americký proudový stíhač. Johnson navíc měl pověst člověka, který projekty dokončuje mnohdy s předstihem a dokáže perfektně organizovat tým. To vše byly silné argumenty pro naléhavě potřebný letoun, nicméně v letectvu převážila nedůvěra k nezvyklému technickému řešení.

CIA na scéně

Projekt letounu tak vypadal několik měsíců mrtvý. V listopadu 1954 však ve Skunk Works zazvonil telefon. Trevor Gardner, člen vedení sekce výzkumu a vývoje amerického letectva, informoval Johnsona, že jeho návrh rádi uvidí ve Washingtonu. Tou dobou totiž závěry expertní skupiny ukázaly, že zamýšlená přestavba bombardéru B-57 Canberra nebude schopna dosahovat požadované operační letové hladiny 21 300 m, která byla určena jako nutná pro vyhnutí se sovětským přepadovým stíhačům.

Skupina své závěry představila nejen letectvu, ale také CIA. CIA reagovala tím, že skupinu upozornila na zamítnutý návrh z dílny Lockheedu. Poradní skupina složená z civilistů na rozdíl od letectva nespatřovala v nezvyklých prvcích zásadní problém. Jeden z členů skupiny byl navíc velký fanoušek kluzáků a navrhovaný koncept letadla mu je v mnohém připomínal.

lockheed u 2 16
Lockheed U-2 skutečně kluzák svou konstrukcí připomíná… (Zdroj: U.S. Air Force/Staff. Sgt. Ramon A. Adelan)

Po ujištění Lockheedu, že jsou navrhovaná řešení technicky proveditelná, bylo rozhodnuto o realizaci. Jak již bylo řečeno, o projekt jevila zájem hlavně CIA, letectvo ho předtím odmítlo. Na druhou stranu, CIA dosud leteckou špionáž neprováděla a spoléhala právě na služby USAF. Kvůli utajení navíc bylo nutné, aby se na projektu podílelo i letectvo – minimálně kvůli financování. Projekt tak sice byl schválen jako společná akce USAF a CIA, ale neexistovala dohoda na tom, kdo fakticky letoun bude provozovat.

Spor se dostal až k prezidentovi Eisenhowerovi, který rozhodl o tom, že letadlo bude provozovat CIA. Hlavním argumentem pro toto rozhodnutí byla obava, že pokud by Sověti zjistili, že americké letectvo proniká do jejich vzdušného prostoru, mohlo by to vyprovokovat válku. Špionáž je oproti tomu něco, s čím se tak nějak počítá.

Přísné utajení

Vzhledem k tomu, že letoun měl provádět špionáž v těch nejcitlivějších záležitostech, bylo nutné, aby o jeho existenci nevěděl nikdo, kdo nemusel. Od samého počátku tak vývoj provázela někdy až komicky vypadající opatření.

Kupříkladu ještě před tím, než byla schválena objednávka na prvních 20 letounů, obdržel Johnson poštou na svou domácí adresu šek. Šek na 1,26 milionů dolarů (po přepočtu a započtení inflace asi 300 mil Kč) vypsal ředitel CIA, který měl podle tehdejší legislativy jako jediný federální zaměstnanec možnost tímto způsobem utrácet „neschválené“ finanční prostředky. Důvod byl jednoduchý – CIA chtěla, aby Lockheed měl prostředky pokračovat ve vývoji. A čekat několik měsíců na oficiální objednávku se jim zkrátka nechtělo.

lockheed u 2 vyroba
Výroba letounů Lockheed U-2 začala krátce po uzavření smlouvy, vývoj totiž probíhal už předtím. (Zdroj: Lockheed Martin)

Další zajímavostí jsou okolnosti výroby paliva. To muselo být kvůli vysokým výškám, v nichž se letoun pohyboval, speciální, aby se nadměrně neodpařovalo. Zakázku na výrobu paliva zvaného JP-7 získal Shell Oil, který během roku 1955 vyrobil statisíce litrů. To mělo vedlejší efekt: v celých USA zavládl nedostatek insekticidu FLIT. Ten totiž používal stejné ropné produkty jako toto palivo, a CIA pochopitelně zajistila prioritu pro něj.

Tip: Apollo 11 slaví 50 let: „obrovský skok pro lidstvo“ připravovalo 400 tisíc lidí

Jiná zajímavá situace nastala, když Johnson objednal u subdodavatele výškoměr kalibrovaný na 24,4 km. Firma ovšem v nabídce měla maximálně přístroje do 13,7 km – tou dobou většina lidí netušila, že se v takové výšce dá létat. CIA nicméně rychle připravila krycí příběh, díky němuž se dodavatel dověděl, že jde o přístroj pro zamýšlené experimentální raketové letadlo.

Area 51: žádní mimozemšťani, jen dračí lady

Samostatnou kapitolou byla otázka, kde vůbec nové letadlo testovat. Vzhledem k nutnosti ho co možná nejvíce držet v tajnosti, nepřipadalo v úvahu s ním startovat z běžných letišť či vojenských základen. Po leteckém průzkumu nakonec byla jako vhodná oblast vybráno vyschlé solné jezero Groom Lake na jihu státu Nevada.

Vytvoření základny na tomto místě bylo autorizováno přímo prezidentem. Lokace má výhodu v odlehlosti a obklopení horami, díky čemuž je možné ji dobře strážit. Poblíž se navíc nachází místo, kde se testovaly jaderné zbraně, takže oblast byla tak jako tak pečlivě střežená.

area 51
Jeden z vjezdů do Area 51. Povšimněte si množství varovaných cedulí. (Zdroj: Simon Johansson)

Takzvaná Area 51 vznikla speciálně pro účely projektu Lockheed U-2. Tato informace byla ovšem odtajněna až v roce 2013, a samotnou existenci výzkumné letecké základny potvrdilo letectvo teprve v roce 1994. Téměř čtyři desítky let tak z tohoto místa startovaly nejrůznější experimentální stroje s parametry i vzhledem, který se drtivé většině populace musel zdát jako ze sci-fi filmů. Zaryté mlčení úřadů, vojenské checkpointy a zlověstné cedule typu „použití smrtící síly povoleno“ logicky budilo otázky, co vláda před okolím skrývá.

F 117 Nighthawk Front
Zhruba 20 let po Dragon Lady v Oblasti 51 začali testovat také první stealth letoun F-117 Nighthawk. Je vcelku pochopitelné, že si ho někdo znalý jen běžných tvarů letadel mohl splést s mimozemským strojem. (Zdroj: U.S. Air Force/Staff Sgt. Aaron Allmon II)

Oblast 51 tak lákala a dosud láká nejrůznější konspirační teorie zpravidla se pojící s využitím mimozemských technologií americkou armádou. V širokém okolí oblasti také krátce po jejím vzniku začali lidé hlásit ve velkém množství výskyt neidentifikovatelných létajících objektů. Později takové úkazy byly hlášeny i nad Evropou. Tehdy byly buď vysvětlovány meteorologickým výzkumem, nebo rovnou odmítány jako vidiny pomatenců. Dnes ale již víme, že lidé sledovali testy Lockheedu U-2 a následně dalších letadel, kupříkladu prvního amerického útočného stealth letounu Lockheed F-117 Nighthawk.

První let byl náhoda

Projekt byl schválen koncem roku 1954 a již v roce 1955 vznikaly první prototypy. Bylo tedy třeba také zajistit piloty. Prezident Eisenhower ve své možná až trochu paranoidní obavě z vyvolání války prosazoval, aby letadla nejen nepatřila pod USAF, ale ani je nepilotovali američtí občané. Do výcviku tak bylo přijato sedm Řeků a dva polští emigranti. Nešlo však o zkušené piloty, a navíc se jako zásadní překážka pro takto sofistikované nasazení ukázala špatná znalost angličtiny. Od záměru se tedy brzy zase upustilo.

lockheed u 2 07
Jeden z prvních pilotů U-2 Tony Bevacqua pózuje koncem 50. let u svého stroje (Zdroj: U.S. Air Force)

Bylo tedy rozhodnuto, že piloti pro program U-2 budou pocházet z řad letectva. Aby ale bylo dosaženo požadavku na ne-armádní přelety, museli všichni tito piloti nejprve formálně letectvo opustit. To pochopitelně nezní jako moc lukrativní nabídka, takže se vláda rozhodla garantovat pilotům, že až se vrátí do řad USAF, dostanou stejnou hodnost, jako jejich kolegové, kteří mezitím v kariéře pokračovali. Součástí nabídky byl také mnohem vyšší plat.

Výcvik nebyl jednoduchý. Prvních 15 let totiž neexistovala dvoumístná varianta a piloti tak mohli být instruováni pouze vysílačkou a na ovládání byli sami. Letadlo se navíc chovalo kvůli nezvyklé konstrukci dost zvláštně, což se ukázalo při prvním vzletu. Ten totiž vůbec nebyl plánován.

Prvního srpna 1955 se ze solného jezera odlepil testovací pilot Tony LeVier, který přitom měl za úkol vyzkoušet jen pojíždění ve vysokých rychlostech. Velké rozpětí a konstrukce připomínající kluzák nicméně vedlo k tomu, že se letadlo v pouhých 130 km/h odlepilo od země. To LeVier vůbec nečekal a hned se pokusil zase přistát, nicméně nijak neoznačená plocha jezera špatně umožňovala odhadovat vzdálenost a z letadla navíc bylo špatně vidět, takže svůj prototyp při tomto poskočení trochu poškodil.

lockheed u 2 15
Přistávání s U-2 není vůbec jednoduché. Letoun je nestabilní, není z něj dobře vidět, a má tendenci se „odrážet“. Pokud to jde, pronásleduje ho proto výkonný vůz a vysílačkou pilotovi podává instrukce. (Zdroj: U.S. Air Force/Staff Sgt. Colton Elliott)

Přistávání se ukázalo jako problematické pro všechny. Časem tak vznikl systém, kdy přistávající letoun po dráze pronásleduje vůz a dává vysílačkou instrukce pilotovi.

Jak U-2 zmírnil závody ve zbrojení

V roce 1956 byly letouny U-2 připraveny pro první ostré nasazení. To se konalo podle dohody pod taktovkou CIA. Je ale nicméně třeba říct, že americké letectvo během testovacích letů změnilo na letoun názor a přes CIA si jich hned 31 objednalo pro vlastní použití. Tato transakce probíhala pod krycím jménem „Project Dragon Lady“. Odtud tedy pochází později používaná přezdívka letadel U-2.

lockheed u 2 02
Momentka z 50. let – v operačním nasazením se U-2 pohybují v mnohem vyšších letových hladinách (Zdroj: U.S. Air Force)

V červnu 1956 prezident Eisenhower autorizoval přelety Sovětského svazu. CIA prezidenta přesvědčila, že sovětské radary nebudou schopny letoun sledovat. To se ale ukázalo jako chybný předpoklad, neboť CIA vycházela z úrovně amerických radarů a nebyla si vědoma toho, že SSSR tou dobou začal používat výkonnější radary. Když tak 10. července dorazila oficiální stížnost Sovětského svazu, že zachytili přelety „dvoumotorového středního bombardéru“, jak U-2 chybně identifikovali, Eisenhower ihned autorizace k přeletům stáhl. CIA začala pracovat na Project Rainbow, který letouny U-2 učinil hůře sledovatelné radary.

Myasishchev 3M Bison
Sovětský strategický bombardér Mjasiščev M-4, jejichž údajně vysokých počtů se USA obávaly. Snímek z roku 1968 (Zdroj: U.S. Navy)

I těchto několik málo letů ale přineslo zásadní poznatek. Vyvrátily existenci tzv. „bomber gap“, tedy tehdy velmi živého přesvědčení, že Sověti získali výrazný náskok ve výrobě strategických bombardérů. Snímkování devíti letišť ale neodhalilo ani jeden obávaný bombardér Mjasiščev M-4 a nepotvrdila se ani předpokládaná existence velkých zbrojních továren daleko na východě. Spojené státy tak mohly zvolnit v závodě ve zbrojení. Problém ovšem byl, že tuto informaci znala jen vláda a několik vyvolených v armádě. Kongresu ani veřejnosti ještě dlouho nebylo možné tento poznatek sdělit, protože nikdo nechtěl přiznat existenci letounů U-2, které navíc svou špionážní činností porušovaly mezinárodní právo. Veřejné debaty o údajném nepoměru bombardovacích sil tak pokračovaly nadále.

1960: sestřel U-2 a mezinárodní ostuda

Letouny U-2 působily po úpravě v Project Rainbow po celém světě a několik let přinášely cenné poznatky. Využity byly například hned v roce 1956 při Suezské krizi, prováděly špionáž nad východním blokem v době Maďarského povstání, monitorovaly přítomnost sovětských raket v Albánii, ale také intenzivně sledovaly spojenecký Izrael v jeho utajovaných snahách o získání jaderné zbraně. Izraelské stíhačky letoun U-2 v roce 1959 dokonce nafotily, ale identita neznámého černého letadla zůstala ještě nějakou dobu skryta.

lockheed u 2 23
Výhled je v 21 km nad zemským povrchem opravdu spektakulární (Zdroj: U.S. Air Force/Andrew Buchanan)

To se změnilo v roce 1960. 1. května z Pákistánu odstartoval letoun U-2 pilotovaný zkušeným letcem Garrym Powersem, který za sebou měl již 27 misí na U-2. Jeho cílem byl dlouhý let přes Sovětský svaz, který měl získat data o jaderných ponorkách, raketových základnách, a jaderném výzkumu. Američanům však nedošlo, že zvolit Svátek práce pro přelet nad SSSR není dobrý nápad. Kvůli probíhajícím komunistickým oslavám byl letecký provoz nad oblastí mnohem nižší a operátoři radarů si tak poměrně brzy letounu U-2 všimli. Přibližně v oblasti Jekatěrinburgu v bezprostřední blízkosti letounu vybuchla jedna ze tří vypálených raket systému S-75 Dvina.

lockheed u 2 24
Snímek z roku 1966 pořízený z paluby Lockheedu U-2 zachycuje vypálenou raketu systému S-75. Při této misi na pilota letěly také 3 rakety, všem se ale vyhnul. (Zdroj: CIA)

Letoun byl poškozen a Powers se vystřelil. Přistání přežil a na zemi byl rychle zatčen KGB. Letoun se zřítil, ovšem díky jeho konstrukci nebylo poškození příliš dramatické a Sověti tak dokázali získat cenné informace o většině vybavení. Tento problém se mimochodem odhalil už při jednom testu v USA, kdy Lockheed dokázal havarovaný letoun opravit do letuschopného stavu – kluzáková konstrukce zkrátka bránila tvrdému dopadu.

Sovětská lest

V USA si záhy uvědomili, že o letoun přišli. Nikdo ovšem nepředpokládal, že by pilot mohl přežít vystřelení ve 21 km. A Sověti chytře mlčeli. CIA tak spustila předem připravený krycí příběh. NASA 3. května oznámila, že postrádá jedno z jejich výzkumných letadel provádějících vědeckou práci v horních vrstvách atmosféry. Pilota prý zřejmě postihla zdravotní indispozice a mohl omylem přeletět do sovětského vzdušného prostoru.

Tip: Nadzvukový Concorde od počátku provázely problémy. Nakonec se ale zapsal do historie

Sověti mlčeli i nadále a NASA tak dokonce publikovala snímky jednoho z letounů U-2 v barvách NASA – ta ho tou dobou nicméně vůbec nepoužívala. 7. května pak přišla diplomatická studená sprcha: Sovětský svaz oznámil, že letoun U-2 sestřelil, Powerse zatknul a ten se přiznal ke špionáži.

lockheed u 2 21
Nepříliš kvalitní snímek zachycuje Lockheed U-2 s falešným označením NASA. Tato historka ale nevyšla. (Zdroj: NASA/Space.com)

Ministr zahraničí Dulles okamžitě nabídl rezignaci. Prezident Eisenhower nicméně veřejně přijal odpovědnost na sebe a zrušil autorizaci ke všem přeletům. Incident nicméně vedl k dalšímu ochlazení vztahů mezi velmocemi. V první den velmi očekávaného pařížského summitu vystoupil první tajemník ÚV KSSS Nikita Chruščov a veřejně žádal od USA za incident omluvu. Eisenhower se omluvit odmítl a konference skončila dřív, než vůbec pořádně začala.

Tip: „Ruský datel“ od Černobylu rušil celý svět. V radioaktivních lesích teď čeká na turisty

Powers při výsleších v SSSR neodhalil žádné zásadní informace, ačkoliv oficiální instrukce CIA zněly, že piloti mohou říkat v případě výslechu cokoliv. Kromě cílů přeletu totiž moc informací o špionáži jako takové neměli. Sověti nicméně dospěli k závěru, že spolupracuje. Při soudu se navíc na radu svého sovětského obhájce za špionáž omluvil. Byl tak odsouzen k relativně mírným třem letům vězení a o necelé dva roky později byl v Berlíně vyměněn za zatčeného agenta KGB.

lockheed u 2 03
Francis Gary Powers (vpravo) s designérem U-2 Kelly Johnsonem po svém propuštění v roce 1966. (Zdroj: U.S. Air Force)

Jeho návrat do USA ale znamenal pro vládu velké dilema. Jak již bylo řečeno, piloti měli slíbeno, že budou po konci jejich angažmá opět vráceni do letectva. Jenže to se v tomto případě nejevilo jako dobrý nápad, vláda stále chtěla navenek tvořit dojem, že jde o civilní zaměstnance. Powers byl nicméně kvůli svému nedobrovolnému pobytu v SSSR veřejně znám a jeho zařazení do letectva by se neutajilo. Nakonec to to vyřešil sám Powers tím, že se stal zaměstnancem Lockheedu, kde dále fungoval jako testovací pilot.

Americké oči nad celým světem

I přes mezinárodní ostudu způsobenou nepovedeným krytím po sestřelu program U-2 pokračoval. Nadále už nejen pod taktovkou CIA, ale také amerického letectva. V následujících desetiletích byly letouny U-2 přítomny snad u každé důležité geopolitické události.

lockheed u 2 14
Jedna z nejnovějších verzí U-2 během vojenského cvičení v roce 2017 na Aljašce (Zdroj: U.S. Air Force/Master Sgt. John Gordinier)

Létaly nad Vietnamem, roli sehráli při Kubánské krizi, monitorovaly různá asijská povstání, z Thajska a Indie startovaly na špionážní mise nad Čínu. Několik letadel bylo dokonce upraveno pro přistávání a vzlety z letadlových lodí, což bylo nicméně značně problematické. Je ale známo minimálně jedno takové ostré nasazení. A to když v šedesátých letech Američané tajně monitorovali jaderné testy ve Francouzské Polynésii. Špionáž se tak neomezovala zdaleka jen na zjevné nepřátele.

lockheed u 2 letadlova lod
Start z letadlové lodi se ukázal jako možný, avšak velmi problematický (Zdroj: Lockheed Martin)

V sedmdesátých a osmdesátých letech začaly letouny U-2 působit také v civilní oblasti. Fotografovaly například starty amerických raketoplánů a podílely se na výzkumu reliktního záření. O svůj význam nepřišly ani po kolapsu východního bloku. Působit začaly nad moderními bojišti, jako je Irák, Afghánistán či Libye. Působí pravděpodobně i jinde, nicméně špionáž je pochopitelně stále tajena a zveřejnění současných misí lze očekávat za desítky let, tak jako tomu bylo u těch zde popisovaných.

Stařeček na odpis? Ne tak docela

Letouny z rodiny U-2 létají již více než 60 let. Nejde však pochopitelně o ty stejné stroje z počátku studené války. Od samého začátku prochází průběžnými modernizacemi a inovacemi. V současnosti používaná varianta, označovaná U-2S, je v podstatě nové letadlo – konstrukce je větší, odolnější a vyrobená z modernějších materiálů. Koncepčně jde nicméně stále o stejnou platformu.

Současná letadla pochází z 80. let, nejnovější kusy jsou z roku 1989. Od té doby prošly řadou modernizací. Před deseti lety se ale začalo mluvit o tom, že se budou postupně vyřazovat. Nejprve mělo jít o rok 2012, pak 2014, nakonec 2019. Náhradou měly být zejména bezpilotní drony RQ-4 Global Hawk. Jenže se ukázalo, že jejich provoz je dražší, výzvědné schopnosti nedosahují plně schopností U-2 a armáda se tak začala obávat, že by vznikla po vyřazení U-2 mezera ve špionážních schopnostech. Satelity se sice stále zlepšují, jenže schopnost U-2 detailně nasnímkovat danou oblast během několika hodin, nebo přímo komunikovat s pozemními jednotkami, se několikrát ukázala jako zásadní výhoda.

lockheed u 2 09
Unikátní snímek zachycuje přistávající Lockheed U-2, v popředí pak vidíme dron RQ-4, který měl letoun původně nahradit. (Zdroj: U.S. Air Force/Bobby Cummings)

Odpůrcem vyřazení je i výrobce. Podle Lockheedu byla v roce 2014 platforma U-2S jen asi v pětině své plánované životnosti a je efektivní ji provozovat minimálně do roku 2050. Administrativa Donalda Trumpa pak od plánů na ukončení financování programu upustila a letectvo v roce 2018 oznámilo, že aktuálně neplánuje tento typ letounů vyřazovat. Definitivní potvrzení pak přišlo v únoru letošního roku, kdy Lockheed Martin získal zakázku na modernizaci avioniky a dalšího vybavení.

Pokud se tedy „Dragon Lady“ skutečně dočká roku 2050 v aktivní službě, půjde tou dobou o 95 let starou platformu, byť mnohokrát vylepšenou. Přesto zjevně nemá adekvátní náhradu.

Závěr: o jakých technologiích asi nemáme ani zdání?

Na závěr se vraťme ještě do doby vzniku těchto letadel, tedy první poloviny padesátých let. Tou dobou neměla drtivá většina populace sebemenší tušení o existenci takového projektu. Málokoho by asi vůbec napadlo uvažovat o tom, že existují letadla pohybující se téměř ve dvojnásobné výšce, než je běžné.

lockheed u 2 18
Instruktoři pilotů U-2. Letecké kombinézy připomínají skafandry a mají s nimi i ledacos společného. Poznatky získané během vývoje prvních generací pro program U-2 později posloužily i v americkém vesmírném programu. (Zdroj: U.S. Air Force/John Schwab)

Ani po sestřelu v roce 1960 však nebylo o projektu veřejně moc známo, natož to, kde všude tyto letouny působí. Větší vlna uvolňování informací začala v podstatě až počátkem nového tisíciletí, tedy desítky let po zařazení do služby. O významu Area 51 se veřejnost oficiálně dozvěděla až v roce 2013. A některé parametry těchto letadel jsou stále utajované.

lockheed u 2 01
NASA dnes skutečně k výzkumným účelům upravený Lockheed U-2 pod označením ER-2 používá. V šedesátých letech to ale ještě byla jen výmluva. (Zdroj: NASA/Carla Thomas)

Člověk tak nemusí být fanoušek konspiračních teorií, aby mohl předpokládat, že i dnes existují technologie a stroje, o nichž toho běžný člověk moc neví. Jestli je tato domněnka správná, se ale můžeme dozvědět až po desítkách let. Alespoň tak dle soudit podle jednoho ze zdrojů tohoto článku, kterým je dokument (PDF) s názvem „Příběh letounu Lockheed U-2“. Ten vznikl v roce 1981, pojednává se v něm o tehdy 30 let starých událostech, ale CIA ho odtajnila až v roce 2008.

Tomáš Krompolc

Fanoušek Androidu, Googlu a moderních technologií. Rád si poslechne tvrdší hudbu a mezi jeho nejoblíbenější seriály patří ty z produkce Netflixu. V současné době je spokojeným majitelem telefonu OnePlus 6.
Sledování diskuze
Upozornit na
guest
3 Komentáře
nejstarší
nejnovější nejlépe hodnocené
Inline Feedbacks
View all comments