TOPlist

Ve vesmíru zemřeli jen tři lidé. Tragický osud mise Sojuz 11 výrazně ovlivnil kosmonautiku

sojuz11 nahled

1–1–1. Tato trojice čísel oznámila 30. června 1971 generálplukovníkovi sovětského letectva a veliteli kosmických letů Nikolaji Kamaninovi, že širokou veřejností sledovaná mise Sojuz 11 skončila nejhůř, jak mohla. Zemřeli všichni členové posádky.

Velitel Georgij Dobrovolskij, palubní inženýr Vladislav Volkov a inženýr-výzkumník Viktor Pacajev tak získali tragické prvenství. Stali se prvními a dosud jedinými lidmi, kteří zemřeli ve vesmíru. Jejich smrt způsobila šok v Sovětském svazu i Spojených státech, a vedla k tomu, že se dodnes ve všech rizikových částech letu používají skafandry.

Nikolaj Kamanin sojuz11
Nikolaj Kamanin, sovětský letec, špičkový druhoválečný velitel, Hrdina Sovětského svazu, a také velitel kosmických letů.

Mise ale byla zajímavá i z jiného důvodu – posádka se stala prvními lidmi, kteří několik dní žili na palubě první orbitální stanice na světě zvané Saljut-1.

Jak vrátit zašlý lesk sovětskému vesmírnému programu?

Když v červenci 1969 Američané poprvé v rámci Apolla 11 přistáli na Měsíci, znamenalo to pro Sovětský svaz špatnou zprávu. Vesmír byl jedním z dějišť geopolitického soupeření obou velmocí, a SSSR zde dlouhou dobu před Spojenými státy vedl. Sověti v roce 1957 jako první vypustili satelit Sputnik-1 a v roce 1961 Jurij Gagarin misí Vostok 1 odstartoval éru lidských kosmických letů. Přistání na Měsíci tak bylo prvním významným úspěchem Američanů, který zvládli rychleji než sovětská konkurence. A s tím bylo potřeba něco udělat.

sojuz11 raketa bajkonur
Raketa Sojuz před startem z Bajkonoru (Zdroj: Joachim Becker/SpaceFacts)

Protože Sověti neměli vyvinutou vhodnou raketu pro let na Měsíc, rozhodli se zaměřit na jinou výzvu – vybudovat první orbitální stanici. Tou se stala stanice Saljut-1, kterou 19. dubna 1971 z Bajkonuru na oběžnou dráhu Země vynesla raketa Proton-K. Jen o šest dní později odstartovala mise Sojuz 10, která měla za úkol na palubu stanice dostat kosmonauty.

Spojení se stanicí se však z technických důvodů zcela nepovedlo, a i když Sojuz strávil se Saljtuem přibližně pět hodin v jedné formaci, k přestupu dojít nemohlo.

To nebyl zrovna šťastný způsob, jak obnovit slávu sovětského vesmírného programu. Brzy tak následovala mise Sojuz 11, která měla za úkol spojení konečně dosáhnout.

Nešťastný začátek

Původní koncept byl takový, že 4. června odstartuje mise Sojuz 11 ve složení Alexej Leonov, Valerij Kubasov a Pjotr Kolodin. O dva týdny později pak měla následovat mise Sojuz 12, přičemž se počítalo, že se posádky obou misí setkají na orbitální stanici Saljut-1 a stráví tam čtyři až šest týdnů.

Jenže 3. června, pouhý den před plánovaným startem, se tento plán rozpadl. Zdravotní prohlídka odhalila u Kubasova drobný otok plic a rentgenový snímek ukázal na jedné plíci tmavou skvrnu velikosti vejce. Lékaři se obávali, že by mohlo jít o příznak začínající tuberkulózy. To se sice ukázalo později jako špatná diagnóza (ve skutečnosti šlo o alergii na insekticid používaný na stromy), nicméně podle sovětských předpisů to znamenalo stopku pro celou posádku.

sojuz 11 posadka 2
Posádka Sojuzu 11 v civilním oblečení (Zdroj: Joachim Becker/SpaceFacts)

Leonov a Kolodin se snažili proti rozhodnutí bránit, nicméně velení bylo neoblomné. Zatímco Kubasov i Leonov už za sebou vesmírné mise měli (Leonov jako první člověk vystoupil do volného vesmíru), pro Kolodina to měla být mise první. Stopku tak údajně nesl velmi špatně a po návratu do hotelu se svůj vztek rozhodl utopit ve vodce. Je otázkou, jestli Kolodin už tehdy tušil, že do vesmíru se nepodívá nikdy – zbytek kariéry sloužil už jen v záložních rolích. Co ale jistě netušil, je fakt, že mu vyřazení zachránilo život.

S celou posádkou ze hry každopádně sovětskému velení nezbývalo nic jiného, než je nahradit lidmi z plánovaného Sojuzu 12. Tato posádka byla výrazně méně zkušená, dva ze tří členů nikdy ve vesmíru nebyli. A Volkov sice již jednu misi za sebou měl, ale nikdy nezažil dokování. Letět navíc měli náhle asi o dva týdny dříve, jen po čtyřech měsících příprav. Jak si poznamenal Alexej Leonov ve svých zápiscích, záložní posádka rozhodně nevypadala nadšeně, občas spíše vyděšeně.

Vzhůru ke hvězdám

Ráno 6. června 1971 však už posádka působila uvolněně. Usmívající se trojice zamávala čepicemi přihlížejícím a nastoupila do výtahu, který je dovezl k lodi Sojuz na špičce stejnojmenné rakety. Ta bez problémů odstartovala v 7:55 moskevského času. Posádka dorazila ke stanici Saljut-1 o den později a na rozdíl od svých předchůdců úspěšně provedla dokování. V řídícím centru vypuklo nadšení – Sovětský svaz získal další prvenství.

sojuz 11 posadka 3
Posádka Sojuzu 11 mává přihlížejícím z věže (Zdroj: Joachim Becker/SpaceFacts)

Pobyt však nebyl bez problémů. Hned po prvním vstupu do Saljutu si posádka povšimla zvláštního zápachu ve vzduchu, který byl cítit spáleninou. Došlo proto k výměně části ventilace a první noc posádka strávila v Sojuzu, aby se vzduch stihl vyčistit. Druhý a mnohem větší problém nastal v polovině pobytu, když na palubě vypukl požár.

Kouře si první povšiml Volkov, který to hned hlásil na Zem. Sovětská posedlost utajením však znamenala, že pro požár či kouř na palubě bylo předem stanovené kódové slovo „závěs“. Když však Volkov řídícímu centru oznámil, že je na palubě „závěs“, pozemní personál zjevně zapomněl, co to znamená, a žádal ho o vysvětlení. Volkov už nicméně napodruhé prostě ohlásil, že hoří. Brzy se však zjistilo, že hustý kouř vychází z přehřívajícího se přístroje, který byl záhy uhašen a riziko pominulo.

Plodný pobyt na Saljutu

Ačkoliv se zvažovalo okamžité opuštění, posádka nakonec na palubě Saljutu-1 strávila celkem 22 dní. Během těchto 22 dní, které mimochodem stanovily dobový rekord pro pobyt ve vesmíru, oslavil své 38. narozeniny inženýr-výzkumník Pacajev. Jak se později ukázalo, byly bohužel jeho poslední.

stanice saljut 1 sojuz11 01
Nákres stanice Saljut-1 s připojeným Sojuzem

Pobyt posádky ve vesmíru byl plodný. I přes různé dílčí problémy prováděli experimenty, cvičili, věnovali se astronomii, zaznamenávali svá lékařská data a v neposlední řadě se také věnovali mediální prezentaci. Noviny Pravda pravidelně informovaly sovětské čtenáře o průběhu mise, televize každý večer přinášela reportáž, a astronauti tak v Sovětském svazu brzy získali auru celebrit.

Kromě již zmiňovaného požáru byl jedinou větší komplikací fakt, že se při používání běhacího pásu chvěla celá stanice. Za komplikaci spíše marketingového charakteru pak můžeme označit odložený start rakety N1. Raketa-nositel 1 se měla stát sovětskou odpovědí na americký Saturn V a umožnit lety na Měsíc. Její první stupeň dosud představuje nejvýkonnější raketový stupeň, který byl kdy zkonstruován, byť celý projekt byl nakonec později zrušen. Kdyby tak posádka první orbitální stanice měla možnost pozorovat start takto významné rakety, šlo by jistě o skvělé vyvrcholení mise.

raketa nositel N1
Model rakety N1 v reálném měřítku na kosmodromu v Bajkonoru. Povšimněte si velikosti lidí ve spodní části snímku.

Navzdory těmto nepříjemnostem ale mohla být posádka na konci pobytu 29. června spokojená. Do Sojuzu naložili zápisky, výsledky experimentů, vědecké přístroje a usadili se na svých místech. A v tu chvíli se objevila první předzvěst budoucí krize.

Problémy s poklopem

S posádkou bezpečně usazenou v Sojuzu mohl velitel Dobrovolskij přistoupit k jednomu z posledních úkonů před oddělením od Saljutu-1 – uzavření hermetického poklopu. Uzavírání probíhalo manuálně, stejně jako finální utěsnění, které zajišťovalo otáčení madlem. Ačkoliv Dobrovolskij udělal vše podle instrukcí, kontrolka otevřeného poklopu stále svítila. To znamenalo, že nedošlo k zcela hermetickému uzavření a posádce by hrozilo v případě úniku vzduchu smrtelné nebezpečí.

Alexej Jelisejev sojuz11
Alexej Jelisejev

Problém nicméně pomohl vyřešit kosmonaut Alexej Jelisejev, který asistoval z řídícího centra v krymském lázeňském městě Jevpatorija. Posádka na jeho doporučení několikrát opakovala proces utěsnění. Poklop bylo třeba znovu otevřít, madlo otočit do zcela krajní pozice, otřít kusem látky těsnění a znovu uzavřít. Když ale nepomohlo ani několikáté opakování tohoto postupu, muselo se přistoupit k jinému řešení.

Jelisejev podotkl, že senzory uzavření jsou spínány mechanicky tím, že na ně tlačí uzavřené víko. Vizuální prohlídka odhalila, že jeden ze senzorů není ani při plném zavření dostatečně stlačen. Posádka ještě jednou prohlédla, že utěsnění jinak podle všeho probíhá správně. Protože se zdálo, že ano, Dobrovolskij na základě instrukcí ze Země přelepil problematický spínač kouskem izolační pásky. Tím pádem už při dalším uzavření poklopu došlo ke stlačení a kontrolka konečně zhasla.

stanice saljut 1 sojuz11 03
Vzácný snímek Sojuzu 11 připojeného k Saljutu-1

O několik minut později, v 21:25 moskevského času, posádka spustila proces odpojení se od Saljutu. Sojuz se bez problému oddokoval a pomalu začal návrat na Zem. Posádka i přes problémy s poklopem udržovala dobrou náladu a Volkov vesele hlásil krásný výhled na vzdalující se Saljut-1.

„Připravte koňak!“ Pak následovalo ticho…

Návratová fáze letu probíhala bez neočekávaných událostí. Krátce po jedné ráno 30. června posádka změnila orientaci Sojuzu tak, aby hlavní motor mířil po směru letu. Někdy v té době také zřejmě proběhla poslední komunikace se Zemí, byť zdroje v této otázce nejsou úplně jednotné.

Podle oficiální verze událostí s posádkou hovořil naposledy ve čtvrt na jednu v noci generálplukovník Nikolaj Kamanin, který jim popřál šťastný návrat. Některé zdroje ale uvádějí, že později ještě následovalo potvrzení, v němž Dobrovolskij oznámil, že zahajují sestupovou proceduru. Již zmiňovaný kosmonaut Jelisejev, který byl v té době v řídícím centru na Krymu, dokonce tvrdí, že naposledy zaznamenal vtipkování Volkova, aby pozemní tým připravil jako přivítání koňak. Zprávu prý zakončil slovy „Na viděnou zítra!“

saljut 1 sojuz11
Jeden z posledních pořízených snímků stanice Saljut-1 pořízený V. Pacajevem. Nikdo jiný již stanici nenavštívil a později byla navedena do atmosféry.

Tak jako tak, v 1:35 moskevského času proběhl podle plánu zážeh motoru, který trval 187 vteřin a Sojuz zpomalil na potřebnou rychlost. Krátce poté v 1:47 desítka náloží odstřelila orbitální modul a šest dalších poté i servisní modul. Vše proběhlo zdánlivě dle plánu, ale pozemnímu týmu začalo být zvláštní, že se posádka neozývá, aby potvrdila úspěšné provedení těchto úkonů.

Co se stalo?

Přistávací modul dle plánu pokračoval směrem k Zemi. Řídící středisko však netušilo, co se děje. Posádka na opakované volání nereagovala a problém bylo i sledovat vesmírnou loď jako takovou. SSSR sice měl u břehů Afriky loď Bježica a v jižním Atlantiku plul Kegostrov, jenže kvůli předchozí změně plánů proběhl zpomalovací zážeh až při třetím obletu Země, místo původně plánovaného druhého. Sojuz se tak dostal mimo dosah speciálních sledovacích lodí.

soyuz 11 dobrovolsky
Velitel Dobrovolskij na palubě Saljutu-1 (Zdroj: Joachim Becker/SpaceFacts)

Radar zachytil Sojuz 11 až nad Černým mořem, kde ale rádiový kontakt ani očekáván nebyl, kvůli horké plazmě obklopující loď vstupující do atmosféry. O několik minut později, v 1:54, vstoupil Sojuz 11 do sovětského vzdušeného prostoru. Řídící středisko si začalo pomalu oddychovat, let zdánlivě probíhal v pořádku a absence komunikace se dala nejpravděpodobněji vysvětlit banální technickou poruchou.

V 2:02 moskevského času se automaticky otevřely padáky. O tři minuty později potvrdily vizuální kontakt (v Kazašské SSR bylo již brzy ráno) posádky čtyř vrtulníků a letounu Il-14. Ani v této fázi se nepodařilo navázat kontakt, na Zemi si však stále mysleli, že je to kvůli poruše na rádiovém spojení. Alexej Jelisejev později vzpomínal, že zpráva o rozvinutí padáků a následně i měkkém přistání Sojuzu, byla přijata s nadšením. Vypadalo to, že mise je u úspěšného konce. Zbývalo jen potvrdit stav posádky.

Strašlivé překvapení

Sojuz 11 přistál v kazašské stepi ve 2:16 moskevského času, na místě však už bylo ráno a dostatek světla. Helikoptéry tak mohly přistát v bezprostřední blízkosti. Sojuz ležel na boku, takže otevírání poklopu bylo trochu náročnější. Záchranný tým klepal na plášť lodi, ale žádná odpověď se neozývala.

Když se konečně povedlo poklop otevřít, naskytl se přítomným hrůzný pohled. Všichni tři kosmonauti byli na svých místech, nehýbali se, na tvářích měli modré fleky a z nosů a uší jim vytékaly pramínky krve. Těla však byla stále teplá a záchranáři okamžitě začali s resuscitací. Ta však byla bohužel marná, jak se později ukázalo, kosmonauti byli tou dobou již alespoň půl hodiny po smrti. Proces resuscitace byl zaznamenán na video, které o desítky let později zveřejnila ruská televize jako součást dokumentárního pořadu.

Generálplukovník Nikolaj Kamanin a kosmonaut Alexej Jelisejev čekali na zprávu o stavu posádky více než hodinu – zpoždění způsobily komplikace s otevíráním poklopu a následná resuscitace. Když zpráva do krymského řídícího centra dorazila, zněla 1-1-1. To v sovětském číselném systému hodnocení zdravotního stavu kosmonautů znamenalo smrt. Dvojka by byla těžká zranění, trojka zranění, čtyřka dobrý stav a pětka excelentní kondice. Šokovaná dvojice ihned nasedla do letadla směrem Kazašská SSR. Když dorazili na místo, těla již byla odvezena. Mohli se tak jen koukat na scénu zdánlivě bezchybného přistání, a přemýšlet, co se stalo.

sojuz 11 pristani 2

Prvotní zpráva Tiskové Agentury Sovětského Svazu (TASS) smrt posádky pouze stručně oznámila a dále se věnovala popisu dosažených úspěchů a získaných prvenství. Ve vojenské nemocnici v Moskvě mezitím probíhaly pitvy, které měly objasnit záhadné úmrtí kosmonautů.

Smutek v SSSR, nejistota v USA

Pitvy odhalily to, co tušili už první záchranáři na místě. Posádku zabila dekomprese kabiny. Zjištěná zranění zahrnovala krvácení do mozku a pod kůži, prasklé ušní bubínky a popraskané cévy. Krev navíc neobsahovala dusík, kyslík ani oxid uhličitý – tyto látky se po dekompresi proměnily na plyn a „vybublaly“ do srdce a mozku. Co naopak krev obsahovala, byla kyselina mléčná, a to asi v desetinásobku běžných hodnot. Podle sovětských lékařů to znamenalo extrémní fyziologický i emocionální stres.

Tyto informace však nebyly zpočátku známé veřejně (západní média je získala až o dva roky později), a v USA se živě diskutovalo, co smrt způsobilo. Spojené státy v té době pracovaly na vlastním programu orbitální stanice Skylab a panovaly obavy, jestli nemůže mít fatální efekty na lidský organismus samotný dlouhodobý pobyt ve vesmíru. Tuto tezi nicméně celou dobu odmítal lékař NASA Charles Berry, který za pravděpodobnější považoval smrt v důsledku uvolnění toxických látek do ovzduší v Sojuzu.

soyuz 11 4
Na snímku posádky Sojuzu 11 sedí uprostřed velitel Dobrovskij ve vojenské uniformě. Jako jediný byl totiž vojenský letec, zbylí dva členové byli civilisté. (Zdroj: Joachim Becker/SpaceFacts)

V Sovětském svazu mezitím pokračovalo vyšetřování. Bylo ustanoveno deset komisí, které měly prozkoumat veškeré aspekty mise. Specialisté z Moskvy byli vysláni přímo na místo přistání, kde zkoumali stav přistávacího modulu. Data získaná z palubního zapisovače ukazovala, že ve výšce přibližně 130 km nad Zemí začal rapidně klesat tlak v kabině. Během 115 vteřin nezůstal v Sojuzu žádný vzduch. Bylo tak zjevné, že příčinou smrti byla nějaká technická závada. Zbývalo zjistit jaká.

Problém s poklopem? Kdepak

Vzhledem k tomu, že závěrem prohlídky Sojuzu bylo, že je v perfektní kondici a nedošlo k žádnému strukturálnímu poškození, byly možnosti jen dvě. K dekompresi mohlo dojít buď kvůli špatně uzavřenému poklopu, nebo kvůli neuzavření ventilů vyrovnávajících tlak mezi jednotlivými moduly. Zpočátku byla za pravděpodobnější považována první varianta, což je logické i vzhledem k předchozím potížím s uzavřením poklopu.

Další vyšetřování však zjistilo, že za smrt posádky skutečně může dvojice ventilků, které se neuzavřely. Jak již bylo řečeno výše, uvolnění orbitálního a servisního modulu zajišťovala série malých náloží. Ty měly vybuchovat v sekvenci, ovšem část jich vybuchla najednou. Tím došlo k poškození těsnění v automatickém mechanismu uzavírání ventilů.

sojuz 11 pristani
Sojuz 11 přistál sice měkce, ale na boku, otevření poklopu tak bylo náročnější (Zdroj: Joachim Becker/SpaceFacts)

Poloha těla inženýr-výzkumníka Pacajeva naznačovala, že se pokoušel těsně před smrtí únik vzduchu vyřešit. Neměl však zřejmě nejmenší šanci. Podle lékařů totiž posádka mohla zůstat při vědomí asi 50-60 vteřin, avšak silné bolesti a postupně selhávající organismus jim umožnily pohyb jen asi 13 vteřin. Jak ukázaly pozdější experimenty, manuální uzavření jednoho ze dvou ventilů trvalo 52 vteřin. Lze navíc předpokládat, že kosmonauti očekávali problém spíše s poklopem než s ventily.

Co přesně se na palubě dělo, už nikdy nezjistíme. Jedinou ilustrací jsou zaznamenané tepové frekvence. Z původních klidových frekvencí zaznamenaly přístroje příkrý nárůst v době, kdy začal únik vzduchu. Srdce palubního inženýra Volkova dokonce v jednu chvíli dosáhlo 180 BPM. Padesát vteřin poté tepové frekvence začaly prudce klesat a 110 vteřin od počátku úniku už nebilo ani jediné…

Alexej Leonov ventilům nevěřil

Zajímavé je, že kosmonaut Alexej Leonov – člen původní posádky, ve svých pamětech uvedl, že na ventily záložní posádku Sojuzu 11 upozorňoval. Leonov ve své knize píše, že si během tréninku uvědomil, že následek neuzavření ventilů je natolik závažný, že je lepší nespoléhat na automatické uzavření a s předstihem je zavřít manuálně. Když byla jeho posádka nahrazena záložní, údajně svým kolegům tento postup doporučil. Ti se však rozhodli držet oficiálního postupu a nechat uzavření automatice. Zde lze spatřovat jistý efekt toho, že zatímco Leonov byl zkušený kosmonaut, záložní posádka byla tvořena ze dvou třetin úplnými nováčky, kteří asi dbali na dodržování oficiálních postupů více.

sojuz11 pohreb 2
Ostatky kosmonautů byly uloženy do Kremelské zdi (Zdroj: Joachim Becker/SpaceFacts)

Důsledkem každopádně byla změna designu ventilů. Ty byly nově navrženy tak, aby obstály tlakovým vlnám v případě silnějších explozí oddělovacích náloží. Především pak ale byl doplněn systém umožňující manuální uzavření v řádu jednotek sekund.

Místo oslav státní pohřeb

Jak již bylo řečeno, pro sovětskou veřejnost byla smrt posádky obrovským šokem. Kosmonauty tři týdny vídali každý večer v televizi během jejich pravidelných výstupů, a po jejich návratu se počítalo s velkolepými oslavami. Místo toho se Sovětský svaz začal chystat na státní pohřeb.

Právě jeho podoba zpětně dobře ilustruje, jak velkou ztrátou smrt kosmonautů byla. Těla byla vystavena v otevřených rakvích obložených stovkami květin. Na hrudi každého z kosmonautů se skvěl zlatý řád Hrdiny Sovětského svazu – nejvyšší sovětské vyznamenání. K rakvím proudily desetitisíce občanů, vzdát respekt přišel i generální tajemník ÚV KSSS Leonid Brežněv. Oficiálním prohlášením kondoloval také americký prezident Nixon.

sojuz11 pohreb 1
Státní pohřeb byl velkolepý i na sovětské poměry… (Zdroj: Joachim Becker/SpaceFacts)

Ostatky kosmonautů byly uloženy do Kremelské zdi po boku mnohých významných osobností sovětských dějin. Není bez zajímavosti, že urnu s ostatky nesl jako oficiální zástupce USA také americký astronaut Tom Stafford.

Fallen Astronaut pamatnik
Památníček Fallen Astronaut skládající se z hliníkové sošky astronauta a plakety se jmény kosmonautů, kteří zahynuli v souvislosti s vesmírným výzkumem, umístila v roce 1971 na Měsíc posádka Apolla 15. Mezi jmény jsou i všichni členové Sojuzu 11.

Po mrtvých kosmonautech byla pojmenována trojice kráterů na Měsíci, a jejich jména najdete i na plaketě „Fallen Astronaut“ umístěné na povrchu Měsíce posádkou Apollo 15.

Hlavní poučení? Skafandry!

Jakkoliv je první a naštěstí dosud poslední smrt kosmonautů ve vesmírů tragickou událostí, nelze popřít, že přinesla i významné zlepšení bezpečnosti pro všechny jejich následovníky. Kromě již zmiňované úpravy problematických ventilů, došlo také ke konsenzu, že je ve všech rizikových fázích vesmírných letů nutné mít skafandr.

Tip: Dobrodružný příběh Voschodu 2: první člověk ve volném vesmíru několikrát těsně unikl smrti

Do několika týdnů od tragédie proto byl vyvinut prototyp lehkého skafandru Sokol-K. Během dalších měsíců byl otestován a když v roce 1973 odstartoval Sojuz 12, již ho kosmonauti měli na sobě. Vedlejším efektem ale bylo snížení kapacity lodí Sojuz na dva členy – třetí se ve skafandru už prostě nevešel. To se změnilo až v roce 1980 s novou verzí Sojuz-T, v níž bylo více místa a posádka se opět mohla rozrůst na tři členy.

leonov kubasov sokol k
Posádka Sojuzu 19, Alexej Leonov a Valerij Kubasov, již do své lodi nastupovali ve skafandrech Sokol-K

Skafandry vycházející z původního designu Sokol-K jsou používané dosud a na stejném principu fungují v zásadě i všechny ostatní skafandry tohoto typu. V případě dekomprese kabiny slouží jako zcela autonomní prostředí oddělené od okolí a je do nich pod tlakem vháněn buď čistý kyslík, nebo směs plynů s bohatou příměsí kyslíku. Od smrti posádky Sojuzu 11 nedošlo k úmrtí žádných jiných astronautů v důsledku dekomprese.

sojuz11 posadka znamka uae
Posádka Sojuzu 11 na poštovní známce vydané Spojenými arabskými emiráty

Neméně vážně si poučení z tragédie vzali k srdci i v NASA. Bylo rozhodnuto, že astronauti nově budou nosit skafandry i během návratu z měsíčního povrchu. Provedena byla také komplexní „re-evaluace“ lodí Apollo. Testovaly se následky dekomprese vlivem prasklých oken, různě závažných poškození pláště, ale také nouzové postupy během letu i po něm. Kompletním zhodnocením a přetestováním prošlo také veškeré elektrické vedení, ventily, průchodky a podobné konstrukční prvky.

Bez nadsázky tak lze říct, že smrt Dobrovolskiho, Volkova a Pacajeva učinila kosmonautiku bezpečnější.

Autor článku Tomáš Krompolc
Tomáš Krompolc
Fanoušek Androidu, Googlu a moderních technologií. Rád si poslechne tvrdší hudbu a mezi jeho nejoblíbenější seriály patří ty z produkce Netflixu. V současné době je spokojeným majitelem telefonu OnePlus 6.

Kapitoly článku