Pouhých třicet vteřin stačilo k tomu, aby vás o týden později zastihla silná nevolnost a únava. Dvě minuty už znamenaly narušení buněk, krvácení. Pokud byste poblíž stáli čtyři minuty, neuniknete kromě předchozích symptomů také zvracení, průjmu a horečkám. Jakmile byste zde strávili 300 vteřin, pravděpodobně nebudete žít déle než další dva dny.
Ptáte se, o čem je řeč? O neblaze proslulé „sloní noze“, tedy objektu, který dosud najdete v podzemí zničeného čtvrtého reaktoru Černobylské jaderné elektrárny. Ačkoliv radiace od prvotního měření v roce 1986 klesla, stále se jedná možná o jeden z nejnebezpečnějších kusů „odpadu“.
Havárii způsobila řada lidských chyb
Krátce a stručně popsat průběh a příčiny havárie jednoho z reaktorů někdejší sovětské elektrárny není jednoduché. Téma bylo poměrně podrobně, a přitom pochopitelně zpracováno v seriálu Černobyl. Pokud máte zájem se o důvodech nehody dozvědět více, doporučujeme zejména poslední díl tohoto miniseriálu.
Pro pochopení toho, jak vznikla „sloní noha“ však postačí i zjednodušený popis. Když 26. dubna 1986 během rutinního testu došlo z důvodu nedokonalých předpisů a ignorování bezpečnostních procedur k náhlému zvýšení výkonu reaktoru, obsluha stiskla tlačítko AZ-5 (аварийная защита – havarijní ochrana). To mělo teoreticky zajistit rychlé a bezpečné odstavení reaktoru kompletním zasunutím všech regulačních tyčí.
Specifická konstrukce tyčí však spolu s dalšími faktory způsobila, že se během zasouvání výkon naopak ještě zvýšil. Pokud by tyče pokračovaly v zasouvání se, výkon reaktoru by však začal zase prudce klesat. Problém však je, že tou dobou již produkoval tolik tepla, že došlo k deformaci šachet pro tyče a ty se tak zasekly asi v jedné třetině spouštění. Výkon tak stále rostl, až se dostal asi na desetinásobek provozního výkonu.
V důsledku prudkého zvýšení teploty se chladící voda přeměnila na páru a došlo k první explozi, která odhodila asi 1 000 tun vážící poklop reaktoru a roztrhla chladící potrubí. Do kolabujícího reaktoru se začala nekontrolovaně valit další voda, která se instantně měnila v páru. Následovala druhá a silnější exploze, která poškodila samotnou budovu reaktoru a rozmetala do okolí vysoce radioaktivní materiál. Následně vypukl požár.
Smrtící láva
Jaderné palivo v troskách reaktoru už tak vůbec nic nechladilo a došlo k tomu, co se v angličtině označuje jako meltdown. Tento výraz sice často bývá používán v přeneseném slova smyslu, ovšem v Černobylu šlo o doslovný překlad – roztavení. Smrtící směs jaderného paliva a všeho, co mu přišlo do cesty, začala postupně protékat skrz betonový plášť reaktoru, až se dostala do potrubí, kterým protekla do podzemí reaktoru. Tam tato podivná tmavá „láva“ zatuhla do tvaru připomínajícího sloní nohu.
O několik měsíců později, po zlikvidování požáru a nejhorších ložisek radioaktivity na povrchu budovy, byla v prosinci 1986 „sloní noha“ v podzemí objevena výzkumníky. Míra radiace v té době byla v podstatě neměřitelná, neboť bylo extrémně problematické se k „sloní noze“ dostat.
Odhady však tehdy mluvily o 10 000 rentgenech za hodinu. Pro představu, tisícinásobně slabší radiace prokazatelně zvyšuje riziko rakoviny. Jako smrtelná dávka se pak pro člověka uvádí asi 500 rentgenů po dobu pěti hodin. V přirozeném prostředí radiace dosahuje jen asi 0,1 rentgenu za rok.
I tak však existují fotografie „sloní nohy“. Jak je to možné? Likvidátoři sestavili speciální vozík s připevněnou kamerou, který k „sloní noze“ vyslali zpoza rohu. Podařilo se tak zjistit, že naštěstí nejde o čisté jaderné palivo, ale hmotu přezdívanou korium. Součástí této hmoty je rovněž technogenní krystalický nerost, který se začal označoval jako černobylit.
Jak již bylo řečeno, horké jaderné palivo totiž tavilo vše, co mu přišlo do cesty. „Sloní nohu“ tak tvoří z většiny roztavený beton, písek a další neškodné materiály. I tak ale zůstala „sloní noha“ po dlouhou dobu příliš radioaktivní na to, aby se k ní dalo – byť jen na krátkou chvíli – přiblížit bez fatálních následků pro zdraví.
Sloní noha: memento pro další staletí
Dnes, desítky let po vzniku „sloní nohy“, už tento útvar není zdaleka tak nebezpečný, jako kdysi. Proto již je relativně bezpečně se k němu krátce přiblížit, což je důvod, proč vzniky slavné fotografie zobrazující výzkumníka v bezprostřední blízkosti „sloní nohy“.
Ačkoliv je dnes radiace asi jen desetinová v porovnání s rokem 1986, pouhých 500 vteřin pobytu poblíž zlověstné hroudy koria stačí k vyvolání lehčí formy nemoci z ozáření. Asi hodinový pobyt u „sloní nohy“ by vám i desítky let od jejího vzniku zajistil smrtelnou dávku radiace.
„Sloní noha“ je schována v podzemí pod starým i novým sarkofágem čtvrtého reaktoru. V současnosti tak nepředstavuje pro okolní svět větší nebezpečí. Přesto však bude trvat stovky let, než se z ní stane víceméně neškodná hrouda „lávy“, k níž se bude možné bezpečně přiblížit i na delší dobu.
V podzemí jednoho z reaktorů Černobylské jaderné elektrárny tak na další generace čeká jakési memento toho, jak nebezpečné může být ignorantství a slepé pronásledování uměle vytyčených cílů. Reaktory typu RMBK sice patří mezi ty nejméně dokonalé (ačkoliv ty dosud provozované byly výrazně vylepšeny), ale nebýt neodborných zásahů pracovníků vedených strachem ze svých nadřízených, k havárii by zřejmě nikdy nedošlo.
Tomáš Krompolc
Další dnešní články
