- Mafia: Domovina nadchne především povedeným příběhem, skvěle napsanými postavami a dechberoucí grafikou
- Hratelnost však zůstává spíše za očekáváním, plížení a obzvláště souboje s noži rychle omrzí, a vylepšování postavy nemá žádný dopad
Kovaní fanoušci akční série Mafia se budou při hraní nového dílu s podtitulem Domovina patrně skutečně cítit jako doma. Novinka, která se odehrává na začátku 20. století ve fiktivním sicilském městečku San Celeste a přilehlém okolí, totiž vsází na osvědčené principy, které gangsterskou ságu provázejí prakticky od samotného začátku – dospělý příběh s důrazem na filmové vyprávění, autentické zachycení dobového koloritu či ansámbl zapamatovatelných postav. Na všech těchto frontách nová hra vyniká i tentokrát, z pohledu samotné hratelnosti jde ale většinou o krok zpět.
Mafia: Domovina pohledem dlouholetého fanouška
Novou Mafii není třeba dlouze představovat, ostatně na SMARTmanii jsme jí věnovali náležitý prostor. Alespoň krátké shrnutí je ale dle mého na místě. Vůbec poprvé se tvůrci rozhodli opustit kulisy amerického velkoměsta, které protentokrát vyměnili za prosluněnou Sicílii – kolébku organizovaného zločinu – na počátku 20. století. Hlavní hrdina Enzo Favara se, podobně jako Tommy Angelo z prvního dílu, ocitá mezi gangstery v podstatě náhodou – od téměř jisté smrti jej jakožto sirotka, který většinu svého života strávil v sirných dolech, zachrání charismatický Don Torrisi.
Od tohoto momentu se převážně před očima (bohužel o to méně pod rukama) hráčů rozplétá poměrně tradiční mafiánský příběh o znepřátelených rodinách či neukojitelné touze po moci, ale tentokrát také o síle lásky navzdory nepřejícím okolnostem. Příběh umě využívá ve hrách neokoukaného prostředí, avšak fanouškům série bude na mnoha místech připadat povědomý. Někdy možná až příliš.
A zase ten závod!
Pokusím se uvést několik příkladů, aniž bych prozrazoval cokoliv nad rámec propagačních materiálů, které povětšinou pocházely z první třetiny hry. Podobně jako v prvním díle se vinou nečekaných okolností musíte zúčastnit závodu, ve kterém je třeba zvítězit (dobrou zprávou je, že obtížnost tentokrát není tak nemilosrdná jako v jedničce). Nechybí ani vybírání výpalného, které se nakonec zvrhne v přestřelku, nebo infiltrace honosné vily, která dává vzpomenout na misi Návštěva lepší společnosti.
Jako celek je ale příběh opravdu povedený (a smysluplný) a poprávu jej lze označit za nejsilnější část hry, byť je možná škoda, že převážnou většinu příběhových zvratů budete schopni s předstihem a téměř stoprocentní přesností předpovědět. Díky skvěle napsaným a ztvárněným postávám však budete nedočkavě hltat každý další filmeček, což hře dodává velmi příjemný spád. V příběhu se mihne i několik postav z předchozích dílů – zapracovány jsou citlivě a velmi přirozeně, v tomto ohledu si fanoušci rozhodně přijdou na své.
Na nože
Hratelnost jako takovou tvoří čtyři hlavní pilíře – jízda autem/na koni, plížení, přestřelky a duely s nožem. Dovolím si začít právě tradiční sicilskou soubojovou disciplínou. Jedná se totiž o jedinou novinku v sérii a společně s plížením bohužel také o jednu z nejslabších částí jinak poutavého zážitku.
Arénová klání s noži slouží jako jakési bossfighty (Enzo i jeho protivník mají své vlastní ukazatele životů), na něž zpravidla dochází na konci misí a kterých za celou hru absolvujete poměrně hodně. Problém je, že jsou pořád stejné, velmi brzy začnou být monotónní a nepředstavují prakticky žádnou výzvu (i na nejtěžší obtížnost). Paradoxně tak dochází k situaci, že jsou tyto duely zpočátku náročnější než na konci, neboť chvíli trvá, než si osvojíte jejich ovládání.
Systém plížení na tom bohužel není o mnoho lépe. Nepřátelé povětšinou jen nečinně postávají a bez nadsázky čekají, až se k nim v přikrčení přiblížíte a tiše je zlikvidujete. Těla můžete „uklidit“ do příhodně rozmístěných truhlic (většinou sotva pár metrů od mrtvoly), v praxi to ale není nutné, protože ostatní nepřátelé na své padlé kumpány prakticky nikdy nenarazí. Jejich předdefinované cesty se totiž zpravidla neprolínají, což z plížení většinu času činí nudnou záležitost, která nepředstavuje prakticky žádnou výzvu.
Se střelnou zbraní to jde (v Mafii) líp
O poznání lépe si tvůrci poradili s přestřelkami. I ty sice občas doplácí na slabší umělou inteligenci, ale obzvláště na vyšší obtížnost vám počítačem ovládaní nepřátelé dokáží pořádně zatopit, takže se musíte svědomitě krýt za překážky a neustále si udržovat přehled o dění na bojišti. Intenzitě situací přispívá pochopitelný nedostatek munice, takže si musíte dát záležet, aby žádný výstřel nepadl vedle. Zbraňový arzenál čítá řadu dobových kousků včetně pistolí, pušek i tradiční lupary a střelba díky hřmotnému zvuku a zpětnému rázu působí přesvědčivě.
Hra je po většinu času skutečně striktně lineární a nenechá vás (až na několik výjimek v pozdějších fázích příběhu) seběhnout z hlavní cesty a svévolně prozkoumávat. Navzdory tomu však obsahuje otevřenou mapu, která uvěřitelným a vizuálně podmanivým zpracováním doslova vybízí k projížďce po malebné Sicílii – ta dle mého patří k nejlépe zpracovaným virtuálním prostorům vůbec. Prostředí doslova žadoní o větší využití nad rámec bezduchého hledání několika typů sběratelských předmětů, ideálně v podobě dodatečného obsahu a zajímavých vedlejších příběhů. Vy však nemůžete ani nasednout do cizího auta, natož s kýmkoliv jakkoliv interagovat.
Mafia: The Old Country #MafiaTheOldCountry pic.twitter.com/S0j4f3pBTF
— Sindy JB 🎮📸 (@SindyJ_B) August 19, 2025
A to je vlastně škoda, protože pár hodin smysluplného vedlejšího obsahu a trocha volnosti by hře rozhodně neuškodila. Dokazuje to nejen detailně zpracovaná mapa, ale také zábavný a zároveň autentický jízdní model, který vám bude dělat radost bez ohledu na to, zda usednete do motorizovaného kočáru či do kokpitu dobové a značně nevyzpytatelné formule. Tohle se tvůrcům opravdu povedlo! Navíc se na tomto místě sluší zmínit, že autoři přislíbili návrat oblíbené volné jízdy s dodatečným obsahem, která do hry dorazí v následujících měsících formou bezplatné aktualizace.
Závěrečné hodnocení: hra ze staré školy
Mafia: The Old Country není hra pro každého. Nelze o ní přemýšlet jako o sicilském Grand Theft Auto s rozsáhlým světem a nespočtem vedlejších aktivit. Nic takového o ní ostatně netvrdili ani zástupci studia Hangar 13, kteří naopak fanoušky transparentně upozorňovali na to, že je čeká lineární zážitek s důrazem na příběh. A přesně taková nová Mafia je – filmová, s parádně napsanými postavami a slušným příběhem, který možná neoplývá překvapivými dějovými zvraty, ale navzdory tomu umí vtáhnout do děje a rozhodně jej budete chtít prožít až do samotného konce.
Přesto se ale nemůžu ubránit pocitu, že v některých aspektech hra zůstává tak trochu nerozhodně na půli cesty – přidat do hry souboje s noži je s ohledem na zasazení skvělý nápad, jehož realizace však značně pokulhává a větší využití by si zasloužilo také krásné, byť tentokrát až příliš sterilní prostředí.
Férová cena
Osobně jsem se k závěrečným titulkům dostal po zhruba patnácti hodinách na těžkou obtížnost. Pro někoho to může být málo (ještě před vydáním se přitom fanoušci strachovali, že nová Mafia nenabídne více než pět hodin obsahu). V mých očích však Domovina představuje zástupce vzácného druhu, který zdánlivě vymřel s příchodem konzolí PS4 a Xbox One – lineárních akčních/dobrodružných her ala Uncharted, které svou stopáž naplno využívají do poslední minuty. Menšímu rozsahu hry odpovídá také cena, kterou vydavatel nastavil pouze na 50 eur (1299 korun). PC verzi navíc bez problému sežene ještě o 10 eur levněji.
Hra má za sebou úspěšný start. Podle prvotních odhadů by mohla mít po deseti dnech od zahájení prodeje na kontě kolem milionu prodaných kopií. Osobně proto doufám, že její tvůrci budou moci zužitkovat nasbírané zkušenosti s Unreal Enginem a dostanou možnost pracovat na dalším projektu. Ideálně plnotučné Mafii 4 s propracovanější hratelností a živějším otevřeným světem.
Mafia: Domovina
Klady
- poutavý příběh plný charismatických a uvěřitelných postav
- povedené grafické zpracování, především nádherná a autentická Sicílie
- zábavný jízdní model a slušný počet dobových vozidel
- ideální herní doba, která od hráčů nevyžaduje neúnosnou časovou investici
- vydařený český dabing
Zápory
- průměrná hratelnost, která ničím nepřekvapí ani nepatří k nejlepším ve své kategorii
- nudné a neustále se opakující souboje s noži, které ke konci hry hraničí s parodií
- plížení nepředstavuje prakticky žádnou výzvu, zčásti kvůli nepříliš chytré AI
- hra obsahuje na papíře zajímavé prvky (otevřený svět, vylepšování schopností), ale nedokáže s nimi adekvátně pracovat
