V letošním roce si připomínáme padesát let od chvíle, kdy na Měsíci stanula noha prvního člověka. Stalo se tak 20. července 1969 v rámci mise Apollo 11, která naplnila výzvu prezidenta Kennedyho apelující na přistání člověka na Měsíci do konce desetiletí.
Než k tomuto historickému okamžiku mohlo dojít, bylo třeba překonat celou řadu problémů a vyřešit spoustu otázek, na které dosud nikdo nehledal odpovědi. Druhý a závěrečný díl našeho článku připomínající významné výročí patří právě těmto událostem.
Pokud jste nečetli první část, v níž se věnujeme zejména okolnostem přecházejícím rozhodnutí vyslat člověka na Měsíc, najdete ji zde.
Nepostradatelný projekt Gemini
V minulém díle jsme se okrajově věnovali projektu Mercury, během nějž USA dostaly do vesmíru prvního Američana Alana Sheparda. Pod projekt Mercury spadal i let Johna Glenna na oběžnou dráhu.
Projekt Mercury skončil v roce 1963, nicméně již začátkem roku 1960 začal být ještě administrativou prezidenta Eisenhowera připravován projekt Apollo. Ten byl zamýšlen jako přímý nástupce končícího Mercury, přičemž cílem bylo především začít létat se třemi (místo jedním) astronauty. Zamýšlené mise se týkaly letů na oběžné dráze Země, uvažovalo se také o vybudování vesmírné stanice.
Když však do úřadu nastoupil prezident Kennedy a v roce 1961 letecký program nasměroval s velkým důrazem k letu na Měsíc, Apollo bylo zasvěceno tomuto cíli. Tím pádem však vyvstal problém: let na Měsíc byl zcela zásadně náročnější než dosavadní mise projektu Mercury. Bylo tedy v podstatě nemyslitelné plynule navázat Apollem.
Proto od roku 1961 do roku 1966 souběžně s Apollem běžel i projekt Gemini. Ten je dnes trochu opomíjen, neboť byl zastíněn mnohem známějším Apollem. Bez poznatků získaných misemi projektu Gemini by však žádný let k Měsíci nastat nemohl.
Rozsah našeho článku neumožňuje se podrobně věnovat misím Gemini. Šlo však vesměs o podpůrné mise, jejichž cílem bylo vymyslet, vyzkoušet a natrénovat potřebné postupy nutné pro Apollo. V rámci Gemini se tak testovaly dlouhé vesmírné lety odpovídající letu na Měsíc, zdokonalovala se technika výstupů do vesmíru (EVA) a především pak byly na oběžné dráze prováděny manévry jako dokování, nebo vůbec samotné setkání vesmírných objektů.
Poletíme na Měsíc. Ale jak?
Než mohly začít přípravy na samotný let a trénování konkrétních postupů v rámci projektu Gemini, bylo třeba rozhodnout, jakým způsobem vůbec bude přistání na Měsíci provedeno. Když totiž Kennedy tento ambiciózní cíl vyhlásil, technická proveditelnost byla v podstatě jen v rovině teorií.
Finální výběr v NASA probíhal ze čtveřice koncepcí. Jak si vysvětlíme níže, společný měly v podstatě jen cíl, jinak se velmi zásadně lišily. Bylo tak zcela klíčové vybrat jednu konkrétní koncepci a u ní setrvat, neboť na volbě závisel následný vývoj v podstatě všech aspektů projektu.
Přímý let (Direct ascent)
Tato koncepce byla nejjednodušší z hlediska náročnosti samotného letu a teoreticky vzato v ní bylo nejméně prostoru pro chyby. Proto také měla zpočátku největší podporu a dlouho to vypadalo, že bude vybrána.
Ze Země měla odstartovat kosmická loď, která poletí rovnou na Měsíc, a to jako celek. K rozdělení mělo dojít až po přistání na Měsíci, odkud se měla vracet jen návratová část. Koncepce nepočítala ani s „mezizastávkou“ na oběžné dráze Měsíce.
Zásadní nevýhodou této koncepce však bylo, že na Měsíc bylo třeba dopravit opravdu velmi těžký náklad. Nutné by tak bylo vyvinout extrémně silnou raketu, která by na Měsíc dokázala dopravit náklad (v podobě lodi s posádkou a palivem) o hmotnosti 74 tun. Pro tento účel přicházela v úvahu dvojice raket: buď Nova, nebo Saturn C-8.
Rakety by se však zřejmě nepovedlo vyvinout a otestovat dostatečně rychle. A cílem 400 tisíc zaměstnanců pracujících na projektu Apollo bylo splnit Kennedyho výzvu, tedy dostat člověka na Měsíc před koncem desetiletí. Přímý let byl proto nakonec zavržen.
Setkání na oběžné dráze Země (Earth Orbit Rendezvous – EOR)
Dalším zvažovaným plánem bylo tzv. setkání na oběžné dráze Země. Projekt počítal se sérií až 15 letů menších raket (zhruba polovičních oproti Saturnu V), které by na oběžnou dráhu Země vynesly nejrůznější náklady. Postupně by se na oběžnou dráhu dostaly moduly kosmické lodi, motory, palivo a následně i astronauti.
Ti by následně museli ve vesmíru sestavit kosmickou loď a s ní později pokračovat k Měsíci. Na něm by přistáli a s návratovou částí lodi posléze zamířili zpátky na Zem.
Výhodou této koncepce byla možnost využít menší rakety, které byly snazší a rychlejší na vývoj, resp. už částečně existovaly. Zásadní nevýhodou naopak byla složitost celého skládání vesmírné lodi na oběžné dráze Země.
Koncepce tedy byla odmítnuta, ale později se s ní počítalo pro program Constellation. Ten však byl v roce 2010 zrušen během Obamových úsporných škrtů.
Setkání na povrchu Měsíce (Lunar Surface Rendezvous- LSR)
Třetí koncepce počítala s dvojicí po sobě následujících letů na Měsíc. První by byl bez posádky a na Měsíc by dopravil zásobu paliva. Následoval by let s posádkou, která by na Měsíci musela přečerpat připravené zásoby paliva do jejich lodi, čímž by získali dostatek energie pro návrat zpátky na Zem.
Výhodou bylo opět to, že by stačily slabší rakety, neboť by hmotnost nákladu byla rozložena do dvou letů. Existovaly však jisté pochyby o tom, nakolik by bylo možné spolehlivě provést na Měsíci transfer paliva. Počítalo se s tím, že by opětovně natankovanou loď před odletem dálkově zkontrolovalo řídicí středisko na Zemi. Nakonec však byl zavrhnut i tento přístup jako příliš nejistý.
Setkání na oběžné dráze Měsíce (Lunar Orbit Rendezvous – LOR)
Čtvrtým a zpočátku snad nejméně pravděpodobným scénářem bylo tzv. setkání na oběžné dráze Měsíce. Jak asi tušíte, tento přístup byl nakonec vybrán, nicméně zpočátku by si na něj asi nikdo nevsadil.
Koncepce počítá s tím, že jedna silná raketa (v případě Apolla 11 Saturn V) vynese modulární kosmickou loď. Ta se na oběžné dráze Měsíce rozdělí na velitelský a lunární modul. Zatímco velitelský modul čeká na oběžné dráze, lunární přistane na Měsíci. Lunární modul byl navíc také dvoufázový, takže z Měsíce startovala ještě lehčí loď, než na něm přistávala.
Lunární modul se následně na oběžné dráze Měsíce spojí s velitelským modulem a je odhozen. Posádka se na Zem vrací ve velitelském modulu.
Jak je i z tohoto popisu zjevné, jde o velmi složitou proceduru zahrnující několikanásobné rozdělování a opětovné spojování modulů. Zpočátku proto tento princip zastávala jen opravdu malá menšina zaměstnanců NASA.
Značná část významných inženýrů NASA počátkem 60. let pořád viděla v těchto kosmických manévrech obrovské riziko a považovala je za něco, čeho je lepší se vyvarovat. Skupina podporující LOR však byla vytrvalá. Úsilí o prosazení této koncepce vedl John Houbolt, který obcházel standardní výběrové řízení a v sérii dopisů se obracel přímo na vedení NASA.
Dlouho to však vypadalo, že nepostačí ani přímá komunikace se šéfy NASA. Mezi kritiky patřil například i vědecký poradce prezidenta Kennedyho. Postupně však návrh získával podporu v jednotlivých částech NASA, výhodou byla zejména potřeba výrazně slabší rakety než u favorizovaného přímého letu (náklad 44 tun oproti 72 tunám). Posléze návrh podpořil i Wernher von Braun a 11. července 1962 byla na konferenci koncepce LOR představena jako finální.
Lety Apolla začínají
Jak víme, cílem Apolla bylo dostat člověka na Měsíc do konce desetiletí. Proto se na nic nečekalo a letové zkoušky začaly v podstatě okamžitě. Projekt Apollo využíval pro své lety celkem tři druhy raket: Saturn I, Saturn IB a Saturn V. Všechny rakety vyvíjel tým okolo raketového inženýra Wernhera von Brauna, někdejšího autora nacistických raket V-2.
Rakety Saturn I a Saturn IB létaly od roku 1961 do roku 1966 v rámci různých testů. Nejprve šlo čistě o letové testy raket, později se létalo i s maketami lodi Apollo a prováděly se některé vedlejší experimenty. Na 21. února 1967 pak byl plánován první pilotovaný let, který měl již letět pod označením Apollo 1.
Tragédie Apolla 1
Celý program Apollo byl hnán cílem prezidenta Kennedyho dosáhnout přistání člověka na Měsíci do konce desetiletí. To sice na jednu stranu přinášelo obrovsky rychlý pokrok v technickém vývoji, ovšem pochopitelně to mělo i svá negativa. Pamětníci dodnes vzpomínají (například v povedeném podcastu BBC 13 Minutes to the Moon), že se spoustě inženýrů rozpadaly vztahy a rodiny, neboť konstantně zůstávali v práci do pozdních hodin a usilovně pracovali na napjatých termínech.
Bylo tak v podstatě jen otázkou času, než si ďábelské tempo vybere svou daň. Stalo se tak 27. ledna 1967 během simulace předstartovní sekvence. Obětí se bohužel stala posádka Apolla 1 – Virgil Grissom, Edward H. White a Roger B. Chaffee.
Smrtící past
První kosmická loď Apollo byla dodána NASA v roce 1966. Od počátku bylo jasné, že má daleko k optimálnímu stavu. Konstrukce byla nedomyšlená a jak se postupně zjišťovaly další a další problémy, postupně se proměňovala. To mělo za následek mimo jiné to, že astronauti nemohli trénovat ve stejném prostředí, neboť se pořád něco měnilo. Velitel Grissom se proto nějakou dobu dokonce odmítal výcviku na simulátoru účastnit.
NASA tlačila na výrobce North American Aviation, aby odstranil alespoň ty nejzávažnější problémy, jako třeba množství hořlavých materiálů v kabině. Výrobce se však bránil, že by si to vyžádalo velký zásah do konstrukce, vše by se zpozdilo a byl by ohrožen už tak napjatý harmonogram projektu Apollo.
Výsledkem tedy bylo, že když osudného 27. ledna 1967 posádka nastupovala do lodi, všude okolo byly suché zipy, volně přístupné kabely spojované izolační páskou a podobně. Astronauti si toho byli dobře vědomi a původně dokonce žádali hlavního manažera vývoje lodi, aby si dovnitř vlezl s nimi a na vlastní oči se přesvědčil, že jejich kritika není přehnaná. Ten to nicméně odmítl.
Posádka krátce po nástupu do lodi reklamovala podivný zápach. Byla provedena analýza okolního vzduchu, nicméně ta nic neodhalila. Kabina byla tedy znovu natlakována čistým kyslíkem a test započal. Komunikace byla neustále přerušována praskáním statické elektřiny, až byla celá simulace asi po třech hodinách přerušena. Technici se snažili zjistit závadu na rozvodech, ovšem záhy došlo k tragédii.
Senzory zaznamenaly pokles napětí v části elektrického vedení, což značilo zkrat. O deset vteřin později posádka ohlásila požár a začala se dobývat z lodi ven. Za dalších 16 vteřin se astronauti odmlčeli.
Apollo 1 nemělo šanci
V době přerušení komunikace se tlak uvnitř lodi blížil trojnásobku tlaku atmosférického, posádka tedy neměla nejmenší šanci na přežití. Východ byl totiž zajištěn dvojitým poklopem, jehož první část se otevírala dovnitř, což kvůli přetlaku nebylo možné. I za normálních okolností navíc otevření trvalo 90 vteřin.
Asi po pěti minutách přítomní technici vypáčili průlez do lodi, při čemž většina z nich utrpěla otravu kouřem. Posádce však již nebylo pomoci. Pozdější vyšetřování ukázalo, že popáleniny nebyly smrtelné (požár uhasl po vyhoření kyslíkové atmosféry), nicméně všichni se bohužel udusili kouřem.
Tragická smrt kosmonautů však v konečném důsledku vedla k řadě opatření, která možná zachránila životy dalším posádkám. Došlo ke změně složení umělé atmosféry, a především pak byly odstraněny všudypřítomné hořlavé materiály. Zlepšeny byly také rozvody kabelů, které do té doby vedly po lodi v podstatě náhodně a běžně se po nich šlapalo, takže mohlo snadno dojít k jejich poškození a následnému zkratu.
Označení Apollo 1 bylo z pietních důvodů vyřazeno, ačkoliv mise uskutečněna nebyla. Označení Apollo 2 a 3 bylo kvůli změně číslování přeskočeno a další let tak nesl jméno Apollo 4. Prvním pilotovaným letem programu Apollo se pak stalo až Apollo 7.
Velký okamžik se blíží
Po prvním pilotovaném Apollu 7 již vše rychle směrovalo k tolik očekávanému přistání na Měsíci. Původně měly následovat tři pilotované lety vynesené Saturnem V, během nichž měly být vyzkoušeny všechny části lodi Apollo. Záhy se však ukázalo, že lunární modul nebude včas připraven. Místo toho tak proběhla ještě mise Apollo 8, která doletěla na oběžnou dráhu Měsíce zatím jen s velitelským a servisním modulem.
Následoval let Apollo 9, který již konečně otestoval pilotování lunárního modulu, stalo se tak na oběžné dráze Země. Jakousi generálkou pak bylo Apollo 10, během něhož se dvojice kosmonautů dostala v lunárním modulu pouhých 14,5 km nad povrch Měsíce. Apollo 10 také ověřilo vhodnost dříve vybrané lokace pro přistání.
Apollo 11 potřebuje logo
U Apolla 11 se pochopitelně očekávala obrovská publicita, a tak určitě bylo na místě se věnovat i věcem, které přímo nesouvisely s technickým úspěchem mise. Jednou z těchto záležitostí byl emblém mise.
Logo mise navrhoval sám Collins, pilot velitelského modulu Apolla 11. Jeho vizí bylo připravit logo, které bude symbolizovat mírový účel mise. Na doporučení velitele záložní posádky Jamese Lovella nicméně jako hlavní symbol vybral orla bělohlavého, národní symbol USA. Aby bylo zjevné, že jde skutečně o mírovou misi, byla orlovi na návrh instruktora vložena do zobáku olivová větvička.
Okolí pak bylo vcelku jasné, měsíční povrch se Zemí v pozadí. Diskutovalo se o textu, nakonec bylo zvoleno jednoduché „Apollo 11“. Astronauti se rozhodli neuvádět svá jména, aby mise reprezentovala všechny, kteří se na jejím úspěchu podíleli. V této podobě bylo logo vytvořeno a posláno vedení NASA ke schválení.
Design byl nicméně odmítnut. Šéfovi střediska vesmírných letů s posádkou se nelíbilo, že drápy orla vypadají příliš válečnicky. Bylo proto rozhodnuto, že olivová větvička změní své umístění. Ve finální podobě emblému tedy orel nese větvičku v sevřených drápech.
Zajímavá diskuze byla také ohledně volacích znaků. Poté, co posádka Apolla 10 pojmenovala své moduly Charlie Brown a Snoopy (podle postav komiksu Peanuts), navrhl zástupce manažera PR oddělení, aby v důležitém Apollu 11 bylo použito poněkud méně dětinských jmen. Lunární modul byl tedy pojmenován Eagle (podle emblému mise) a velitelský modul Columbia. Proč Columbia není úplně jasné. Podle jedné verze odkazuje název na kanon Columbiad (Kolumbiada), z nějž byli vystřeleni dobrodruzi v knize Ze Země na Měsíc od Julesa Verna. Columbia je nicméně také historické označení území USA. Collins pak ve svých pamětech píše, že jde o odkaz na Kryštofa Kolumba.
Kdo stane na Měsíci jako první?
Na tiskové konferenci ohlašující složení posádky Apolla 11 reportér položil dotaz, kdo z trojice astronautů Neil Armstrong (velitel), Michael Collins (pilot velitelského modulu) a Edwin Aldrin (pilot lunárního modulu) vstoupí na povrch Měsíce jako první. Manažer a astronaut Deke Slayton odvětil, že tato otázka ještě nebyla rozhodnuta. Armstrong dodal, že to nezáleží na přání jednotlivce.
Collins pochopitelně v úvahu nepřicházel, neboť zůstával po celou dobu ve velitelském modulu na oběžné dráze Měsíce. Zbýval tedy Aldrin a Armstrong. Původně se trénoval scénář, kdy jako první vystupoval Aldrin. To byl i záměr pro ostrou misi později prezentovaný médiím.
Aldrin pak ale někde zaslechl, že první bude Armstrong, a to proto, že na rozdíl od něj (Aldrin byl vojenský pilot) je Armstrong civilista. To ho údajně rozzuřilo a začal lobbovat u dalších pilotů lunárních modulů, že on by měl jakožto pilot být první. To se nicméně nesetkalo příliš s pochopením.
Armstrong byl nakonec skutečně určen jako první, ovšem důvod je poněkud jednodušší. Dva astronauti ve skafandrech neměli v lunárním modulu moc místa na pohyb. Aldrin stál od východu dál a pokud by šel první, musel by prolézat okolo Armstronga. Když se tento scénář zkoušel při jedné simulaci, Aldrin omylem poškodil vybavení modulu. To bohatě vedení mise stačilo k tomu, aby se rozhodli, že první vystoupí Armstrong blíže východu. Aldrinovi to však oficiálně sdělili až o několik měsíců později.
Do startu zbývají hodiny
Příprava na start je samozřejmě vysoce komplexní proces, který trvá mnoho měsíců. My se však rovnou přesuneme do brzkých ranních hodin 16. července 1969. Na osvětlené rampě Startovacího komplexu 39 Kennedyho vesmírného střediska (který teď využívá SpaceX) stála již od noci nasvícená raketa Saturn V s vesmírnou lodí Apollo. Ve velmi brzkých ranních hodinách do ní začalo být čerpáno palivo, proces, který byl ukončen asi tři hodiny před startem.
Brzký budíček měl nejen tým zajišťující přípravu rakety, ale i samotní astronauti. Probuzeni byli manažerem Slaytonem krátce po čtvrté hodině ranní. Po vykonání ranní hygieny se sešli se záložní posádkou na tradiční předstartovní večeři skládající se ze steaku a vajíček. Po snídani si oblékli skafandry a v půl sedmé ráno vyrazili do Startovacího komplexu 39.
Přibližně o půl hodiny později už všichni seděli na svých místech. Následně speciální tým uzavřel průlez do lodi a kabina posádky byla natlakována. Hodinu před startem pak komplex opustili zaměstnanci mající na starosti bezpečné uzavření posádky do lodi. Start už byl od této chvíle řízen z řídícího střediska. Tři minuty a dvacet vteřin před startem pak startovací sekvence přešla na automatický režim.
Ostře sledovaný start proběhl na jedničku
Start Apolla 11 byl událostí, kterou sledoval snad každý Američan. Odhadem milion lidí bylo přímo v okolí Kennedyho vesmírného střediska. Lidé start sledovali z pláží, dálnic, i speciálně připravených diváckých zón. Mezi diváky byl náčelník generálního štábu armády USA, viceprezident, čtyři ministři, 19 guvernérů, 40 starostů, 60 ambasadorů a 200 kongresmanů. Start sledoval i prezident Richard Nixon, ten tak činil ovšem z pohodlí Oválné pracovny v Bílém domě.
Přítomno bylo také 3 500 novinářů z 55 států, nepočítaje USA. Start živě vysílala televize ve 33 zemích světa, přičemž jen v USA na živý přenos koukalo 25 milionů lidí. Další miliony světových diváků měly možnost poslouchat zvukový přenos v rádiu.
Raketa Saturn V nesoucí Apollo 11 odstartovala přesně 16. července 1969 ve 13:32:00 UTC. Apollo 11 dosáhlo oběžné dráhy Země po 12 minutách letu a jeden a půl krát ji obletělo. Následně se na šest minut zažehnul třetí stupeň, který kosmickou loď nasměroval na dráhu k Měsíci. Následovalo odpojení velitelského modulu, otočení a spojení s lunárním modulem, který byl tou dobu stále připojen k třetímu stupni rakety. Poté byl odhozen třetí stupeň a pomocí mechaniky gravitačního praku zamířil na oběžnou dráhu Slunce, což bylo naplánováno, aby se předešlo případné srážce s lodí či Měsícem.
Samotný let k Měsíci pak trval tři dny. Pro vnější pozorovatele byl nudný, neboť byl přesnější, než se počítalo. Místo plánovaných čtyř korekcí dráhy tak posádka provedla pouze korekci jedinou. Posádka během cesty čtyřikrát vystoupila v televizní reportáži.
Jdeme do finále
Asi v půl šesté večer (UTC) 19. července 1969 nasměrovaly motory Apolla kosmickou loď na oběžnou dráhu Měsíce. Druhý den, 20. července v 17:44 UTC, započala samotná finální fáze letu na Měsíc. Armstrong s Aldrinem opustili Collinse ve velitelském modulu a v 19:05 UTC zažehli motor lunárního modulu, čímž se nasměrovali na sestupovou dráhu. Ve 20:05 pak motor zažehli podruhé – tím započal samotný sestup z asi patnáctikilometrové výšky na povrch měsíce.
Drama na konec
Velmi brzy po druhém zážehu oba astronauti zpozorovali, že něco není tak docela v pořádku. Orientační body na povrchu Měsíce totiž míjeli asi o dvě až tři vteřiny dříve, než bylo v plánu. Eagle zkrátka letěl moc rychle. Důvodem bylo pravděpodobně chybné zapojení jednoho z radarů nepoužívaného při přistávání, který tak „mátl“ řídící počítač. Řídícímu středisku na Zemi každopádně bylo ohlášeno, že přistanou kilometry od plánovaného místa.
Necelé dva kilometry nad povrchem Měsíce začaly palubní počítače hlásit první ze série chybových kódů, což bylo způsobeno vychýlením ze zamýšlené přistávací dráhy. V řídícím středisku nicméně začínající operátor Steve Bales vyhodnotil, že je i tak bezpečné pokračovat v letu. To bylo následně oznámeno řediteli letu, který rozhodl posádce předat svolení k pokračování. Za své správné rozhodnutí ve vypjaté situaci později mladý operátor obdržel Prezidentskou medaili svobody.
Posádka tedy pokračovala, nicméně záhy se ukázalo, že je počítač vede na místo, které rozhodně vhodné k přistání není. Armstrong tedy převzal od počítače řízení a začal lunární modul pilotovat manuálně.
Tím nastala asi nejkritičtější fáze letu. Když lunární modul sestoupil na pouhých 33 metrů nad povrch Měsíce, Armstrong se rozhodl přistát na nejbližším možném místě, neboť paliva v nádržích příliš nezbývalo. Vše se ještě na poslední chvíli poněkud zkomplikovalo tím, že motor začal vířit oblaka prachu a bylo tak problematické vidět, kam vlastně přistávají.
Aldrin nicméně brzy zpozoroval, že se rozsvítila kontrolka signalizující kontakt jedné ze 170cm sond s povrchem Měsíce. Do rádia proto ohlásil spojení „Contact light“, tedy něco jako „Signál, kontakt“. O tři vteřiny později Eagle bezpečně přistál. V nádržích sestupového stupně v tu chvíli bylo palivo jen na pár desítek vteřin.
Krátce poté zazněla Armstrongova slova „Houstone, tady je základna Tranquility. Orel přistál!“, která bývají považována za první slova pronesená z Měsíce. Fakticky však prvenství patří Aldrinovi a jeho „Signál, kontakt“.
Je to malý krok pro člověka…
Oficiální checklist počítal s tím, že astronauti budou po přistání pět hodin spát a až pak vystoupí na Měsíc. To však Aldrin s Armstrongem zavrhli, neboť usoudili, že by stejně nemohli usnout. Začali tak přípravu na samotné vstoupení na Měsíc. Ta trvala tři a půl hodiny, což bylo výrazně déle než plánované dvě hodiny. Zpoždění bylo dané především tím, že zatímco v simulacích bylo vše na svém místě, v reálu byl v lunárním modulu tak trochu nepořádek. Kromě potřebných věcí zde byly různé použité checklisty, nářadí, jídlo a podobně.
Nakonec však vše bylo připraveno a astronauti otevřeli poklop a zahájili po žebříku sestup na měsíční povrch. Během této chvíle z pochopitelných důvodů zaznamenaly senzory jednu z nejvyšších tepových frekvencí za celou misi. Možná to ale souviselo i s tím, že kvůli průběžným změnám v jednotlivých částech vybavení byl otvor pro výstup poněkud menší, než by bylo vzhledem k velikosti batohu s podporou životních funkcí vhodné.
Jednou z prvních věcí, které Armstrong po vystoupení z lunárního modulu udělal, bylo připevnění a spuštění televizní kamery. Ta živě jejich „procházku“ vysílala, ovšem šlo o pomaloběžnou televizi. Ta nebyla kompatibilní s běžně používaným systémem televizního přenosu, takže v praxi obraz z Měsíce ukazovala speciální obrazovka, na níž byla namířená další běžná kamera, která už zajišťovala veřejný přenos. Tím pochopitelně značně trpěla kvalita obrazu. I tak však černobílé, a ne zrovna kvalitní vysílání sledovalo minimálně 600 milionů lidí v přímém přenosu.
21. července ve 2:56:15 UTC, asi šest a půl hodiny po přistání, pak zazněla památná věta: „Je to malý krok pro člověka, obrovský skok pro lidstvo.“ Cíl stanovený zavražděným prezidentem Kennedym tak byl splněn: lidská noha stanula na Měsíci před koncem desetiletí.
Chaotická procházka po Měsíci
Aktivity na Měsíci byly velmi překotné, úkolů bylo hodně a času málo. Drtivou většinu času oba astronauti strávili sbíráním vzorků, kterých nakonec přivezli asi 22 kg. Na Měsíci ale také běhali, skákali a obecně testovali pohyb v měsíční gravitaci, která je asi šestkrát menší než ta zemská.
Na Měsíci byla také vztyčena vlajka Spojených států a umístěno několik vědeckých přístrojů. Astronauti z měsíčního povrchu dokonce mluvili s prezidentem Richardem Nixonem, který hovor nazval „nejpamětihodnějším telefonátem uskutečněným z Bílého domu“.
Z celého pobytu na Měsíci vzniklo poměrně značné množství fotografických materiálů i videozáznamu. Zatímco fotografie máme díky skenům kvalitních filmů k dispozici, videozáznam se dochoval jen v neslavné kvalitě televizního vysílání. Byl sice také ukládán lokálně na magnetické pásky v mnohem lepší kvalitě, ovšem podle všeho byl později v NASA přepsán jiným obsahem při rutinní „recyklaci“ pásek.
Astronauti se na Měsíci pěšky pohybovali přes dvě a půl hodiny, přičemž ještě dostali svolení k 15minutovému prodloužení pobytu. Armstrong v roce 2010 v rozhovoru prohlásil, že poměrně krátké trvání první „procházky“ po Měsíci bylo dáno tím, že NASA neměla žádný vědecky podložený odhad, jak dlouho dokáže chladicí tekutina (v batohu na zádech) v prostředí Měsíce absorbovat jejich tělesné teplo.
Do lunárního modulu se astronauti vrátili v opačném pořadí, než z něj vystoupili. Na povrchu Měsíce zanechali kromě vědeckých přístrojů, vlajky a stop také sestupovou část lunárního modulu s památeční plaketou. Na ní je vyryta schématická podoba západní a východní polokoule Země, podpisy astronautů a prezidenta a krátký vzkaz v angličtině:
Zde se lidé z planety Země poprvé dotkli nohama Měsíce.
Červenec L.P. 1969
Přišli jsme v míru jménem celého lidstva.
V lunárním modulu astronauti odložili již zbytečné vybavení a aktivovali návratový stupeň. Ten odstartoval bez problémů, přičemž jako startovací rampa posloužil odpojený sestupový stupeň.
Na oběžné dráze Měsíce proběhlo 21. července v 12:35 UTC – taktéž bez problémů – spojení s velitelským modulem. Aldrin s Armstrongem přestoupili zpět ke Collinsovi do velitelského modulu a Eagle byl odpojen a zanechán na oběžné dráze Měsíce. Jak se později ukázalo, oběžná dráha lunárního modulu nebyla stabilní a ten se časem zřítil na neznámé místo na Měsíci.
Zpáteční let nebyl opět vesměs ničím zajímavý. Pouze poslední noc před přistáním na Zem (tedy 23. července) astronauti opět vystoupili v televizním vstupu.
Na moři tou dobou již čekala letadlová loď USS Hornet, který byla určena jako plavidlo pro vyzvednutí astronautů po přistání. Místo „dopadu“ velitelského modulu bylo vybráno předem, ovšem nepočítalo se se špatným počasím, které mohlo zásadně zkomplikovat záchrannou akci.
V té době ještě nebyly běžně dostupné meteorologické satelitní snímky, takže bylo obtížné na otevřeném moři hledat vhodné náhradní místo. Naštěstí však měl přítomný kapitán letectva Hank Brandli přístup k přísně tajným vojenským satelitním snímkům, na jejichž základě doporučil NASA změnit místo přistání. V NASA se rozhodli této rady dbát a místo přistání posunuli o 398 km. Kvůli tomu bylo potřeba změnit sekvenci programů používaných v závěrečné fázi letu. Tento postup nebyl nikdy předtím zkoušen, nicméně naštěstí vyšel.
Dlouhá karanténa
Již brzy ráno 24. července z USS Hornet odstartovala čtveřice helikoptér Sea King a tři letadla včasné výstrahy Grumman E-1 Tracer. Dvě z letadel sloužila jako velící, zatímco třetí zajišťovalo komunikaci. Helikoptéry pak už sloužily k samotné záchranné akci: dvě nesly potápěče s vybavením, jedna fotografické vybavení a čtvrtá chirurga a dekontaminační vybavení.
V 16:44 UTC Columbia otevřela své brzdicí padáky, což ihned zaregistrovaly helikoptéry. O sedm minut později Columbia dopadla na hladinu moře. Zpočátku byl velitelský modul vzhůru nohama, ale brzy ho vyrovnaly nafukovací plováky aktivované posádkou.
O chvíli později už u Columbie byla skupina potápěčů, kteří modul ukotvili a podali posádce ochranné protibiologické obleky. NASA sice vyhodnotila riziko zavlečení mimozemských patogenů jako minimální, ale přesto nebylo na místě riskovat. Když se astronauti do speciálních obleků převlékli, byli vrtulníky dopraveni na palubu USS Hornet. Ještě před tím byli omyti roztokem chlornanu sodného, samotnou Columbii pak vydesinfikovali betadinem.
Na palubě USS Hornet si astronauti mohli užít asi devítimetrovou procházku „na svobodě“ a následně byli uzavřeni do mobilní karanténní jednotky. V ní se jim zároveň dostalo první z mnohých poct – setkání s prezidentem Nixonem, byť pochopitelně přes hermeticky uzavřené dveře.
Z USS Hornet byli posléze letecky transportováni do Lunar Receiving Laboratory, tedy speciálního střediska pro přejímání astronautů a materiálů z Měsíce. Zde už v poněkud prostornější karanténě strávili další část z celkem 21 dnů, kdy byli z obavy před kontaminací drženi v izolaci. Takto se postupovalo až do Apolla 14, po němž bylo potvrzeno, že na Měsíci není žádný život a karanténa tak není nutná.
Globální hvězdy
Po propuštění z karantény čekala na astronauty série akcí, které z nich vytvořily v podstatě globální celebrity. Vše začalo 13. srpna oslavnou jízdou skrz New York a Chicago, kde astronauty v otevřených vozech zasypaných konfetami vítalo okolo šesti milionů přihlížejících.
Ještě ten samý večer pak byla v Los Angeles na počest prvních lidí na Měsíci uspořádána oficiální státní večeře. Té se kromě astronautů účastnilo 44 členů Kongresu, předseda Nejvyššího soudu USA a diplomaté z 83 zemí světa. Každý z astronautů také obdržel Prezidentskou medaili svobody, nejvyšší civilní vyznamenání v USA.
To však byl jen začátek oslav. 16. srpna proběhl projev astronautů před společným zasedáním obou komor Kongresu (které obdarovali vlajkami z Měsíce) a po asi dvoutýdenním odpočinku vypukla hlavní část oslav: jakási cesta okolo světa. Posádka od 29. září do 5. listopadu navštívila 22 zemí, setkala se s představiteli mnoha z nich a účastnila se bezpočtu slavností.
Vrátí Artemis člověka na Měsíc již za pět let?
Úspěch mise Apollo 11 neznamenal jen politický a vědecký úspěch. Získání měsíčních vzorků a obsazení vedoucí pozice ve vesmírných závodech bylo nepochybně vysoce důležité. Pro mnoho lidí však Apollo 11 představovalo také jakousi bránu do budoucnosti, další objevování stále vzdálenějších zákoutí vesmíru se zdálo nevyhnutelné.
To se však tak úplně nenaplnilo. Samotný program Apollo byl zrušen předčasně kvůli rozpočtovým škrtům a další utlumení politického zájmu o vesmír přišlo po konci studené války, kdy už najednou nebylo potřeba tak ostře soupeřit o jednotlivá prvenství. V poslední době se tak lety s posádkou omezují jen na ISS, což by se však mohlo relativně brzy změnit.
Současný americký prezident Donald Trump totiž nijak netají svůj zájem o vesmír a již v červnu 2017 obnovil Národní radu pro kosmonautiku. Jde o orgán, který zrušil v roce 1993 prezident George Bush. Obnovu slíbil již Barrack Obama, ovšem za své dvě funkční období se k tomu nedostal.
Zásadním krokem k návratu lidí na Měsíc pak byl projev viceprezidenta Mika Pence z března tohoto roku. V něm byl vytyčen cíl zkrátit přípravy pro návrat na Měsíc tak, aby na něm znovu člověk stanul do konce roku 2024. Program získal symbolický název Artemis po stejnojmenné řecké bohyni, která je „shodou okolností“ dvojčetem Apollóna.
Stejně jako u Apolla tak nyní před současnou administrativou leží zásadní úkol: zajistit pro Artemis u Kongresu financování. Vedení NASA sice úkol přijalo a podle posledních zpráv se skutečně daří vývoj urychlit, bez mohutné finanční injekce to však dál nepůjde. Republikáni prezidenta Trumpa drží většinu jen v horní komoře Kongresu, nicméně i tak zde je poměrně šance, že se peníze zajistit podaří. Návrat na Měsíc totiž podporují většinou i demokraté, kritika míří spíše na ambiciózní harmonogram s přistáním v roce 2024. Jak však ukázal projekt Apollo, zvládnout jde opravdu ledacos.
