Dlouho očekávaný projekt jménem Google Stadia byl spuštěn ve své první vlně 19. listopadu (US, Kanada, UK, západní Evropa). Tato streamovací služba má potenciál změnit videoherní svět podobně jako Spotify změnilo ten hudební a Netflix ten filmový. Tak si to alespoň představuje Google. O tom, jak alespoň prozatím vypadá realita, se s vámi podělím na následujících řádcích, jelikož jsem měl to štěstí a do rukou se mi dostala Founder’s Edition Stadie.
I přestože nepatřím mezi největší fanoušky Googlu, možnost zahrát si nejnovější hry na mém dva roky starém konvertibilním notebooku mě samozřejmě nadchla. Na konci září jsem si tedy předobjednal balíček Google Stadia Founder’s Edition. Ten sliboval krom limitované edice speciálního ovladače a Chromcastu Ultra také tříměsíční předplatné Stadia Pro (jinak 10 USD/měsíc, bezplatná Stadia Base má být dostupná během 2020) pro vás a jednoho kamaráda, možnost hrát hned od samotného „launch day“ a volbu unikátního uživatelského jména na potenciálně revoluční službě. Za to všechno si Google naúčtoval 130 dolarů plus daň.
Pokud jste okolo 19. listopadu sledovali zahraniční redakce, nejspíše jste zachytili, že start Stadie nebyl kdovíjak slavný. To bohužel nemůžu než nepotvrdit. Balíček s Chromecastem a ovladačem jsem sice měl očekávat až začátkem prosince (Google upozorňoval na to, že 19. listopadu ho obdrží jen úplně první předobjednávky z června), ale přístupové kódy ke Stadii měli všichni obdržet ve stejný den emailem.
Ono úterý před Díkuvzdáním jsem ale kontroloval svou schránku marně. A stejně tak i tisíce dalších. Google Stadia totiž funguje i bez Chromecastu a speciálního ovladače (stačí vám Google Chrome na počítači či jeden z nových Pixelů, hry pak lze ovládat i konkurenčními ovladači či myší a klávesnicí) a Google se tak nejspíš obával přetížení svých serverů a kódy distribuoval ve vlnách.
Z nejasných důvodů o tom ovšem nikoho neinformoval a oficiální účty na sociálních sítích pouze sdílely informaci, že aktivační kódy dorazí brzy. Co ovšem nakonec nečekaně dorazilo brzy byl můj Founder’s Edition balíček. Paradoxně jsem tak skončil s hardwarem bez softwaru – což je u online služby docela problém.
Vybalujeme…
V bílé krabici s čistým designem se nacházel ovladač včetně USB kabelu pro drátové připojení, zdroj pro napájení ovladače a černý Chromecast Ultra se svým vlastním zdrojem. U Chromecastu mě trochu zamrzelo, že na rozdíl od ovladače se nabíjí standardním mikro-USB konektorem. Opět se tak dostáváme do paradoxní situace, že k softwarové službě, která má vystrnadit kabely a výkonný výpočetní výkon z našich obýváků, nalezneme přibalené zbytečně hned dva různé kabely.
Co se samotného ovladače týče, tak tomu lze jen málo vytknout. Tvarem se podobá více ovladačům pro Xbox (od nich si také vypůjčil kombinaci tlačítek X,Y,A, B), rozložením ovládacích prvků zase více Dualshocku. Potěší nabíjení přes moderní USB-C a samozřejmostí pak je výstup pro 3.5 mm jack. V rukách se drží velice pohodlně a působí bytelně.
Po několika týdnech hraní občas slyším ojedinělé vrznutí, ale nic, co by naznačovalo, že ovladač nečeká dlouhý život. Ovladače z předobjednávek mají také jedinečný limitovaný design, ale pokud vám to nikdo neřekl, tak byste to netipnuli. Shrnuto jednou větou: ovladač svému účelu poslouží, ale pocitu z luxusního Xbox Elite Series se nevyrovná.
Vstup do světa Google Stadia
Čekání na vstupní kódy nakonec nebylo tak dlouhé (alespoň pro mě – někteří prý čekali až dva týdny) a již druhý den jsem byl připraven začít hrát. Prvním překvapením je nutnost brát do ruky smartphone. Ať už totiž chcete hrát na notebooku či přes Chromecast, veškerá manipulace s vaším Stadia účtu (včetně jeho založení) probíhá v rámci mobilní aplikace.
Subjektivně mi celý proces připadal přehnaně dlouhý a komplikovaný – po všem to čekáním jsem chtěl skočit rovnou do hry, a ne si vybírat z přednastavených avatarů. Co se týče aplikace obecně, má Google ještě na čem pracovat. Jestliže si mnozí stěžovali na nedostatek funkcí nebo nepřehlednost u Epic Store, tak Google Stadia aplikace je na tom ještě hůře.
Jakmile jsem měl vše nastaveno, nainstaloval jsem po dlouhé době Chrome a zamířil do webového rozhraní Stadie. Z něho opravdu hry jen spustíte, dokonce zde není ani možnost zobrazit si poslední screenshoty nebo hry nakupovat. Pro všechny tyto aktivity musíte sáhnout po smartphonu. Větším překvapením pro mě ovšem byl fakt, že ovladač, který jsem poctivě večer nabil, jsem musel připojit k notebooku kabelem. Bezdrátové připojení je prý sice v přípravě, ale momentálně funguje pouze pro ovladače konkurence.
Začínáme hrát
Jako asi každý jsem se u Stadie obával především rychlosti přenosu dat a odezvy. Momentálně dostupný tarif Stadia Pro má běžet ve 4K HDR při 60 FPS, což rozhodně není nenáročný datový provoz. S optikou 100/100 Mb/s a necelých 40 km od datových center Google Stadia jsem ale neztrácel naději. První hrou, která přišla s Pro tarifem zdarma, byla online akce Destiny 2. Ani po více než měsíci nedokáži pochopit rozhodnutí Google prezentovat svou novou službu právě touto hrou.
Online akční střílečka, kde se počítají jednotky milisekund opravdu není volbou, kterou bych zvolil pro službu náchylnou na kolísání datového toku a odezvy. Podobně jako většina zahraničních recenzentů jsem tak ve světě Destiny 2 strávil asi 15 minut. Během této čtvrthodinky služba kolísala od stěží postřehnutelné prodlevy k naprosto nehratelnému zážitku. Znechuceně jsem tak zavřel notebook a litoval vyhozených peněz.
V následujících dnech jsem to zkoušel znovu a znovu, ale vždy jako bych se vracel do doby před sedmi lety, kdy jsem tvrdohlavě snažil hrát Mass Effect 3 na notebooku s Core i3 a 3 GB RAM. Tehdy jsem byl nestálost výkonu ochotný přetrpět, dnes už ale ne. Co víc – jedna věc je hrát single player a druhá je pohybovat se v online světě s desítkami dalších hráčů. Byla to právě tato myšlenka a 50% sleva na Tomb Raider Definitive Edition, které mě přiměly dát Stadii další šanci.
Velice rychle se ukázalo, že to byla správná volba. Nejen, že byl Tomb Raider více než hratelný, ale i když je to už pár let stará hra, tak se jednalo o pastvu pro oči, kterou bych očekával, že uvidím pouze u stolního počítače nebo Xbox One X. Hned na začátku jsem narazil na několik bugů, jinak ale hra běžela bezvadně. Ovládání pomocí Stadia ovladače je stejné jako na konzolích. Myš a klávesnici jsem sice také do ruky párkrát vzal, ale brzy jsem se vrátil k osvědčené klasice v podobě ovladače. Přeci jen pro něj byla hra originálně navržena a subjektivně se s ním hraje lépe.
Bohužel mé nadšení netrvalo příliš dlouho a asi po dvou hodinách se hra stala opět nehratelnou. Pomohlo vypnutí a zapnutí Chromu. Dokonce jsem byl příjemně překvapen, že po otevření odkazu jsem rovnou koukal na Laru přesně tam, kde jsem ji nechal – žádné načítací obrazovky nebo proklikávání se menu. Servery Google očividně nechávají vaši pozici v paměti i několik minut po odpojení, takže můžete v podobných případech rychle skočit zpět do hry.
Když se mi tak o dva dny později Lara začala vydávat směry, kam jsem ji rozhodně neposílal, a textury se začaly sypat, zkusil jsem postup opakovat (šibal Google smazal uložené screenshoty s rozsypaným obrazem, takže mi budete muset věřit). Tentokrát ovšem neúspěšně. Nehledě na to, co jsem dělal, a jak mi Google tvrdil, že je mé připojení dostatečné, skutečnost byla více podobná mému úvodnímu zážitku s Destiny 2. Za dvě hodiny bylo sice vše v pořádku, ale podobné problémy službě na atraktivitě rozhodně nepřidávají.
I přes občasné problémy tohoto typu jsem ale první díl restartované série Tomb Raidera dohrál za několik dnů a víceméně si ho užil. Novou šanci jsem se rozhodl dát i Desitiny, a přestože jsem zaznamenal znatelné zlepšení, raději jsem utratil třicet dolarů za AC Odyssey. Když jsem se i při hraní na Stadii musel přihlásit ke svému Uplay účtu, tak jsem si říkal, jestli si ze mě Ubisoft nedělá srandu. Pravdou ale je, že jinak po technické stránce fungovalo vše víceméně ok, byť opět nějaké ty bugy a občasné problémy s optimalizací se nevyhnuly ani antickému Řecku. Opět ve slevě jsem pak koupil Shadow of Tomb Raider, který se alespoň prozatím hraje skvěle a po grafické stránce je to opravdu nádherná podívaná.
Google Stadia: závěrečné hodnocení
Jestli Google Stadia změní herní svět je prozatím otázkou. Ze všech videoherních streamovacích služeb je asi nejdále, ale cesta je to stále ještě dlouhá a trnitá. Jestliže uvedení Xbox One před několika lety nešlo úplně podle plánu, tak start Google Stadia se nedá popsat jinak než katastrofa. Google chtěl pravděpodobně stihnout start před Díkuvzdáním a naplno se vrhnout do vánoční sezóny, ale zkrátka na to nebyl připraven po žádné stránce.
Určitě by se našlo mnoho lidí, kteří po úvodním zklamání zavřeli svůj nový ovladač do skříně a vrátili se ke svým konzolím. A upřímně řečeno to v tomto okamžiku není špatná volba. V současné době se v USA prodává Xbox One S All-Digital Edition za jen o dvacet dolarů více (150 dolarů) než Stadia. Pokud pak člověk vyloženě nepotřebuje hrát na cestách a stačí mu jedno herní doupě doma u televize, není příliš důvodů utrácet za Stadii. Tím spíše, že pokud Google splní své sliby, tak bude již za pár měsíců Stadia dostupná zdarma doslova s nulovými investicemi (vyjma her, samozřejmě).
Stadia Base je sice omezená jen na Full HD rozlišení, ale přiznejte se, kdo z vás má dostatečně rychlé připojení pro takové datové přenosy, nota bene pak 4K monitor. Dá se také očekávat, že do té doby bude opravena spousta problémů a celkově bude celá služba na docela jiné úrovni.
Osobně mi přijde, že si z předobjednávek Google udělal takový malý (a pro uživatele docela nákladný) early access beta test. Z neznámého důvodu se pak rozhodl rozdat naprosto nevhodnou hru pro začátek a spoustu lidí tím tak otrávil. Své investice do Google Stadia sice ani tak nelituji, na druhou stranu z ní nejsem ani vyloženě nadšený a mám rozporuplné pocity.
Časté technické problémy, propady výkonu a občas matoucí uživatelské rozhraní není nic pro průměrného uživatele. Už vůbec si nechci představovat, jak musí Stadia fungovat na nějakém běžnějším internetovém připojení a dále od serverů Google. Já měl v těchto ohledech velice luxusní podmínky, ale ani tak jsem se zmíněným problémům nevyhnul.
Spousta otázek také zůstává zatím nezodpovězených (jak to bude například s ekonomickým modelem u free2play her typu Fortnite? Bude někdy odezva dostatečně nízká pro hry jako Battlefield?) a bude velmi záležet na následujících měsících a přístupu Google, jestli Stadia bude tou další „velkou věcí“ anebo rozruch kolem ní upadne pomalu jako u VR hraní.
Pokud tak máte možnost si Google Stadia opatřit a mermomocí chcete službu vyzkoušet už nyní, tak to nejspíš nebude něco, čeho byste vyloženě litovali. Na druhou stranu to nemohu ani doporučit a osobně bych doporučil spíše počkat na bezplatný tarif Stadia Base, na který nejspíše později sám přestoupím.
Hugo Matoušek
Další dnešní články
