Jak asi víte, po útoku protestujících na americký Kapitol došlo k zablokování sociálních sítí prezidenta Trumpa. Stalo se tak navzdory tomu, že poslední příspěvky naopak vyzývaly protestující ke klidu. Následovalo zablokování řady dalších účtů více či méně vyjadřujících sympatie prezidentovi či protestujícím. Poměrně značný objem těchto uživatelů začal přecházet na alternativní platformy, jako je třeba Parler. Sociální síť podobná Twitteru láká na skutečnou svobodu slova, což s sebou pochopitelně přináší i uživatelský obsah, který by na mainstreamových sociálních sítích neobstál.
Google a Apple s odkazem na neochotu regulovat obsah odebrali Parler ze svých obchodů a záhy následovalo i ukončení poskytování služeb ze strany Amazonu a dalších společností. Parleru se do této chvíle nepodařilo zcela vrátit online a jako životaschopnější náhrada se v tuto chvíli jeví třeba Gab, který si tímto nátlakem ze strany velkých internetových společností prošel již několik let zpátky.
Tyto události však také pomohly dostat do širšího povědomí něco, na co určité kruhy poukazují již dlouho. Několik velkých společností, jako je Amazon, Google, Facebook a podobně, v podstatě ovládá celé segmenty trhu. Jak ukázal případ Parleru, nejde přitom jen o to, že poskytují dominantní služby. Koordinovaným postupem dokáží v podstatě okamžitě zlikvidovat konkurenci tím, že jí prostě odepřou přístup k uživatelům.
Problematické pak také je to, že nikdo vlastně neví, jakým způsobem tyto společnosti o regulaci svého obsahu rozhodují. Zatímco k zablokování účtu demokraticky zvoleného a tehdy sloužícího prezidenta došlo, účet íránského vůdce Chameneího vyzývající k zničení Izraele a genocidě online zůstal, stejně tak jako účty čínských představitelů chlubící se „převýchovou“ ujgurských žen. Je tak asi legitimní se ptát, jestli by opravu o těchto věcech měly rozhodovat sociální sítě dle své libovůle.
Američané přešlapují…
Tematika regulace tzv. Big Tech se skloňuje již několik let, ale v posledních měsících začíná být čím dál tím aktuálnější. V USA se k moci dostali Demokraté, kteří již v minulém volebním období vypracovali zprávu poukazující na zneužívání dominantního postavení těmito společnostmi. Všeobecně se tak očekává, že nyní přikročí k činům a nějakou formu regulace navrhnou. Big Tech navíc, byť z trochu jiných důvodů, nemají příliš v lásce ani Republikáni, a je tak celkem slušná šance, že se regulaci prosadit podaří.
Otázkou je samozřejmě v jaké míře. Nejradikálnější hlasy požadují rozbití po vzoru Standard Oil, což byla ropná společnost vykazující monopolní chování. V roce 1911 po rozhodnutí Nejvyššího soudu USA došlo k jejímu rozbití na 34 menších firem, mnoho z nich se později zase spojilo a dnes je známe jako ExxonMobil. K takto agresivnímu zásahu nicméně s největší pravděpodobností nedojde. Mimo jiné možná i proto, že navzdory navenek neutrálním až povzbuzujícím postojům k regulaci, vynakládají dotčené společnosti obrovské částky na lobbing.
Podle nezávislého monitoringu vydal Facebook i Amazon za první tři čtvrtletí roku 2020 více peněz na lobbing než kterýkoliv rok dříve, přičemž ale kvůli koronavirové situaci bylo příležitostí pro lobbing v této oblasti zřejmě méně.
Jakým směrem se Bidenova administrativa vydá?
V USA tedy není o podobě regulace ještě vůbec jasno. Jedním z často zmiňovaných možných dílčích opatření je zrušení tzv. paragrafu 230 zákona Communications Decency Act, který chrání provozovatele sociálních sítí před odpovědností za případný ilegální uživatelský obsah nahrávaný na jejich servery. To by nicméně samo o sobě vedlo především k ještě většímu omezení svobody slova a nutnosti zavést extenzivní monitoring veškerého uživatelského obsahu. Pokud by tedy ke zrušení došlo, muselo by ruku v ruce s ním jít přijetí nové úpravy, která by nějakým způsobem řešila rovnováhu mezi odpovědností provozovatelů a právy uživatelů.
V úvahu také teoreticky přichází společný postup s Evropskou unií. Ta připravuje vlastní legislativní balíček a z úst několika unijních představitelů už zaznělo, že by rádi tato pravidla alespoň částečně sjednotili se Spojenými státy. Naposled se takto vyjádřila předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyen. Ta prohlásila, že by ráda spolupracovala s novým americkým prezidentem na vytvoření společných digitálních pravidel, která by zkrotila „nespoutanou moc drženou internetovými giganty“.
Evropská unie už má (skoro) jasno
Než se dostaneme k legislativě připravované EU, vraťme se ještě krátce ke kauze smazání účtů prezidenta Trumpa. Jakkoliv je většina evropských státníků k éře prezidenta Trumpa a zejména pak jeho zpochybňování výsledků voleb kritická, smazání jeho účtů vzbudilo možná až nečekaný odpor.
Poměrně ostře se k tématu vyjádřil ve svém komentáři pro server Politico Thierry Breton, evropský komisař pro vnitřní trh. Jeden z čelních představitelů EU ve svém článku píše, že ve chvíli, kdy se sociální sítě rozhodly zablokovat účty amerického prezidenta s tím, že jsou ohrožením demokracie, přijaly zároveň odpovědnost za uživatelský obsah a za svou společenskou roli.
Komisař píše, že se tímto zhroutil dosavadní režim garantovaný zmiňovaným paragrafem 230. Breton dokonce neváhá přirovnat situaci k tomu, jak se po teroristických útocích z 11. září proměnila globální pravidla letectví a bezpečnosti vůbec. Podle něj se bude stejně rozdělovat role digitálních platforem na období před a po útoku na Kapitol, resp. zablokováním prezidenta Trumpa.
Big Tech nemůže cenzurovat politiky
Komisař sice samozřejmě kritizuje kroky prezidenta Trumpa i protestujících, ale na druhou stranu odsuzuje přístup sociálních sítí. V textu se dočteme například toto: „Fakt, že CEO může bez jakýchkoliv brzd a protiváh vypnout mikrofon prezidentovi USA, je znepokojující. Je to nejen potvrzením síly těchto platforem, ale také to ukazuje hlubokou slabost naší společnosti ve vztahu k tomu, jak jsme organizováni v digitálním prostoru.“
V závěru svého komentáře pak komisař píše, že je otázkou přežití demokracií ve 21. století, abychom nastavili pravidla hry a jasně do digitálního světa zavedli systém práv, závazků a pojistek. V posledních dnech (článek vyšel 10. ledna) se prý ukázalo, že už se nadále nelze spoléhat na dobrou vůli a kreativní interpretaci práva ze strany online platforem.
V obdobném smyslu se vyjádřil i Manfred Weber, předseda evropských lidovců, nejsilnější frakce v europarlamentu. „Nemůžeme nechat na americkém Big Techu, aby rozhodoval, co můžeme a nemůžeme diskutovat, a co patří nebo nepatří do demokratické debaty. Potřebujeme striktnější regulační přístup.“, uvedl Weber pro server Politico.
We cannot leave it to American Big Tech to decide how we can or cannot discuss online. Todays mechanisms destroy the compromise searching and consensus building that are crucial in free and democratic societies. We need a stricter regulatory approach. #CapitolHill @POLITICOEurope https://t.co/ouJwTCT5B1
— Manfred Weber (@ManfredWeber) January 11, 2021
Z domácí politické scény poměrně ostrý postoj zaujali Piráti, které přitom asi nikdo z náklonosti k prezidentu Trumpovi podezírat nebude. „Trumpovy nepravdivé výroky ohledně ukradených voleb odsuzuji. Zároveň si ale myslím, že o blokování účtů nebo odstraňování obsahu má rozhodovat nezávislý soud. Je nepřípustné, aby Mark Zuckenberg sám rozhodoval o tom, co je v pořádku, a co ne,“ řekl pirátský europoslanec a místopředseda europarlamentu Marcel Kolaja. Piráti podle něj budou nadále v EU prosazovat, aby o těchto záležitostech rozhodovaly soudy.
DMA a DSA: unijní kladiva na Big Tech
Evropská komise už 15. prosince minulého roku představila dlouho očekávanou dvojici nařízení, která mají proměnit digitální prostředí v EU. Jde o tzv. Digital Markets Act (DMA) a Digital Services Act (DSA). Obě legislativy mají formu nařízení, což znamená, že po svém přijetí budou přímo platit ve všech členských zemích. Tím se liší od směrnice, která vyžaduje zakotvení v národních zákonech a umožňuje v jejích mezích přijímat mírně odlišné úpravy.
Nařízení zavádějí celou řadu pravidel a povinností, které se tematicky poměrně liší. Jedno ale mají společné: za nedodržování budou hrozit drakonické pokuty, které snadno mohou jít do miliard eur. V případě opakovaných porušení pravidel pak má EU dokonce získat možnost společnosti rozbít.
Digital Markets Act: konec dominance Big Techu?
Digital Markets Act (DMA) je, jak již název napovídá, zaměřen na regulaci digitálního trhu. Týkat by se měl společností, které mají v EU příjmy přesahující 6,5 mld. EUR (169,7 mld. Kč) nebo mají 45 milionů uživatelů. Evropská komise nejmenovala konkrétní společnosti, je nicméně jasné, že minimálně Facebook, Google, Apple, Amazon a Microsoft do této kategorie spadnou.
Aby to nebylo tak jednoduché, pravidla by se měla vztahovat i na společnosti, které sice těchto kritérií nedosahují, ale v některé oblasti jsou dominantní. Tyto společnosti působící v roli tzv. gatekeeperů (tedy něco jako zprostředkovatelé či strážci určitého segmentu služeb) díky svému postavení mohou významně ovlivňovat postavení jiných hráčů a tím pádem také zneužívat svého postavení. Určit, jaké společnosti do této kategorie spadají, však bude vždy více či méně politickou záležitostí. Očekává se, že by na tvorbě takového seznamu mělo spolupracovat několik organizačních složek EU.
Šance nejen pro menší hráče
Hlavní opatření v rámci tohoto nařízení mají za cíl omezit výhody plynoucí pro společnosti z jejich výsadního postavení. Zakázáno by tak mělo být kupříkladu preferovat vlastní produkty. Google by tak například nesměl ve vyhledávání prioritizovat své služby, Apple by nesměl na iOS upřednostňovat vlastní aplikace před řešeními třetích stran a podobně.
Další z plánovaných změn míří na chování, kterého jsme už v minulosti byli několikrát svědkem. Společnosti by nesměly ze svých ekosystémů vyloučit konkurenci, pokud by splnila nastavená pravidla, která by ale musela být pro všechny stejná. Typicky by tak šlo o mazání či znevýhodňování aplikací v obchodech Play Store a AppStore. Zde je zajímavé, že opatření by prospělo nejen menším hráčům, jako třeba Parler, ale také konkurenčním gigantům. Kupříkladu Spotify nebo Facebook dlouhodobě kritizují podmínky Applu v AppStoru, které jsou podle nich nespravedlivé.
Povinné by také nově mělo být umožnit odinstalovat předinstalované aplikace a programy a vybrat si místo nich náhradu. Toto pravidlo by mělo pravděpodobně největší dopad na Apple. Neodinstalovatelné aplikace mají ale i jiní, typicky třeba Samsung.
Zajímavostí je pak pravidlo, podle nějž by platil zákaz využít data získaná v rámci vlastní platformy k vytvoření produktu, který by měl konkurovat zavedeným produktům třetích stran. Zdá se, že toto míří specificky na Amazon. Ten totiž údajně využívá data o tom, jaké produkty nabízené externími prodejci lidé rádi kupují, k tomu, aby vytvořil vlastní alternativu. Tu pak nabídne za cenu, jíž nemůže původní prodejce konkurovat. A tak ho postupně z trhu vytlačí.
Počítá se také s vynucováním tzv. interoperability. Uživatelé by měli mít možnost lidově řečeno „sbalit si svá data odejít“, přičemž by měla existovat možnost tato data nějakým způsobem importovat do konkurenční služeb.
Akvizice jen s požehnáním EU
Velmi důležitá z hlediska omezení další monopolizace trhu je pak povinnost Big Techu předem informovat EU ohledně záměru koupit menší konkurenční společnosti. EU by takové transakci musela vždy dát předem zelenou. To by mělo zabránit likvidaci konkurence jejím pohlcením, ale také rozrůstání dosahu Big Techu do dalších oblastí. Jde tak víceméně o posílení stávajících plošných antimonopolních pravidel, která by byla ve vztahu k těmto společnostem tvrdší.
A co by za porušení těchto pravidel hrozilo? Pokuty mají v rámci DMA dosahovat až 10 % evropského obratu dané společnosti. To by v praxi u Big Techu znamenalo pokuty v řádech miliard EUR. Pokud by se navíc porušení pravidel opakovalo třikrát za pět let, mohla by EU přikročit k „rozbití“. Podle Margrethe Vestager, komisařky pro hospodářskou soutěž, by šlo například o vynucení strukturálních změn, či donucení odprodeje některých složek. V případě Facebooku by tak například mohlo dojít k nařízení prodeje Instagramu nebo WhatsAppu.
Digital Services Act: skokový nárůst odpovědnosti a povinná transparentnost
Zatímco DMA míří na oblast hospodářské soutěže a antimonopolních opatření, Digital Services Act (DSA) je něco mezi legislativou na ochranu spotřebitelů a částečným podřízením fungování digitálních služeb státním orgánům.
Nařízení DSA funguje trochu jinak než DMA a míra toho, jak na služby dopadá, se bude řídit podle jejich velikosti. Čím větší a vlivnější společnost, tím více odpovědnosti. Nejpřísnější kategorie bude nicméně opět vymezena hranicí 45 milionů uživatelů v EU, takže v praxi dopadne především na stejnou skupinu společností jako DMA.
Všechny online společnosti tak kupříkladu budou muset povinně uživatelům nabízet možnost je kontaktovat a budou muset umožnit snadný přístup ke svým podmínkám. Provozovatelé online platforem budou také muset prioritizovat stížnosti od uživatelů, kteří už mají „na kontě“ několik upozornění na relevantní problémy. V praxi by se tak zkrátka měl třeba Facebook zabývat prioritně vaším nahlášením příspěvku, jestliže jste v minulosti už několikrát nahlásili obsah, který skutečně porušoval podmínky či zákony.
Všechna online tržiště, tedy například Amazon a Ebay, budou také muset shromažďovat data o prodejcích umožňující jejich následnou identifikaci. Podle komisaře pro vnitřní trh Bretona budou muset tržiště ověřovat identitu prodávajících, což „zásadně ztíží pochybným prodejcům jejich byznys“.
Posvítíme si konečně na tajemné algoritmy?
Zásadní pro fungování sociálních sítí je pak požadavek na společnosti s více než 45 miliony uživatelů. Ty budou podle nové legislativy muset uživatelům srozumitelně vysvětlit fungování algoritmů používaných k nabízení obsahu a zobrazit hlavní parametry využívané pro určování relevance jednotlivých příspěvků. Sociální sítě navíc budou povinné nabídnout minimálně jednu variantu algoritmu, která nebude „založena na profilování“. Zdá se tak, že by mělo být možné vypnout přizpůsobování obsahu na základě předchozí aktivity. To je přínosné z hlediska uživatelů, pro sociální sítě to ale může znamenat například podstatné zhoršení jejich inzertních schopností.
Zajímavá je pak změna přístupu k odpovědnosti sítí za uživatelský obsah. Nadále platí, že provozovatelé neodpovídají za to, co uživatelé na jejich službě sdílí. Má to však dvě podstatná ale. Odpovědnost nastane, pokud dostatečně rychle nebudou reagovat poté, co se o tomto obsahu dozví. A zadruhé, budou muset aktivně předcházet tomu, aby se takový obsah objevoval a především šířil.
Provozovatelé tak budou muset sami určit, jak lze jejich sítě zneužít, a jak tomu nejlépe předejít. Budou povinni zmírnit riziko šíření nejen ilegálního obsahu, ale také obsahu, který „může mít negativní dopad na veřejné zdraví, nezletilé, občanskou debatu, volební proces a veřejnou bezpečnost“. Sítě by ale měly také předcházet zneužívání svých služeb k narušování soukromí, veřejného pořádku a propagaci podvodných komerčních služeb.
Nařízení jako příklad rizik, na která je se třeba zaměřit, uvádí používání botů, falešných účtů a částečně automatizovaného chování. EU rovnou nabízí i možné nástroje, jak proti tomuto obsahu postupovat: demonetizace omezením příjmů z reklamy, nebo prioritizace „autoritativních informačních zdrojů“.
Několikanásobná kontrola
Aby bylo možné posoudit, jestli společnosti své povinnosti plní, budou muset každoročně zveřejňovat zprávu. V té popíší, jak těmto rizikům předchází. Každoročně se také budou muset podrobit nezávislému auditu. Evropští regulátoři budou mít dále právo na informace o fungování moderačních týmů a algoritmů, které jsou dosud zcela mimo veřejnou kontrolu.
Za porušování těchto povinností opět hrozí značné sankce, byť o něco nižší než v případě DMA. Přímé porušení pravidel bude mít za následek pokutu dosahující až 6 % obratu dané společnosti v EU. Tedy opět miliardy eur. Specifikem DSA je pak možnost udělit pokutu dosahující až 1 % obratu za to, že společnost poskytne „neúplné, nesprávné nebo zavádějící informace“, případně odmítne umožnit regulátorům provést inspekci.
Vzhledem k tomu, že část oprávnění plynoucích z DSA bude náležet národním regulátorům, je podstatné, že jejich požadavky budou mít celounijní dosah. Velké společnosti mají tendenci koncentrovat své podnikání formálně v jedné zemi, v případě Big Techu zpravidla v Irsku. To ale národního regulátora zajímat nemusí, protože bude mít možnost žádat například odstranění obsahu či poskytnutí informací nehledě na to, kde daná společnost formálně sídlí.
Mluvčí komise jako příklad uvedl, že například nizozemské úřady budou moci požádat Airbnb sídlící v Dublinu o smazání (dle jejich zákonů) ilegálně nabízeného bytu a vyžádat si informace o uživateli podezřelém z krácení daní.
Co na to Big Tech?
Vzhledem k tomu, že legislativa je teprve ve fázi návrhu a byla představena relativně nedávno, je ještě brzo soudit, jak se Big Tech k celé záležitosti postaví. Několik vyjádření už ale bylo zveřejněno.
Velmi zajímavý je postoj Facebooku, podle nějž jsou nařízení správným krokem k „zachování toho, co je na internetu dobré“. Rovnou ale prohlásili, že doufají, že DMA dopadne na Apple a stanoví mu hranice. Apple podle Facebooku ovládá kompletní ekosystém od hardwaru po katalog aplikací a aplikace samotné. Tuto sílu přitom prý zneužívá vůči vývojářům, uživatelům i velkým platformám. Apple na toto prohlášení odmítl reagovat. Začíná se nicméně rýsovat možný vedlejší efekt nařízení, a to sice ten, že se stanou nástrojem konkurenčního boje v rámci společností, které mají primárně regulovat.
Negativně se k legislativě postavil naopak Google. Podle něj nařízení míří specificky na několik málo společností a bude mít za následek zhoršení prostředí pro vývoj nových produktů a „podporu drobných podnikatelů“ v Evropě, ať už to znamená cokoliv.
Neutrální postoj pak zaujala organizace DigitalEurope sdružující desítky velkých technologických společností (Big Tech, Airbus, Siemens, Mastercard…). Podle ní je otázka, jestli se Komisi povedlo nastavit dobrý vztah mezi soukromím a předcházením škodlivým aktivitám.
Jsme teprve na začátku
Samotné představení návrhů Komisí je u takto komplexního a sledovaného legislativního balíčku bezpochyby velkým milníkem. A to i z politického hlediska, neboť vytvořit nová digitální pravidla je jeden z cílů, které si Ursula von der Leyen při svém nástupu do čela Komise vytyčila.
Je však třeba si také uvědomit, že návrhy ještě nějakou dobu v platnost nevstoupí. Všeobecně se mluví o tom, že schválení je reálné nejdříve v roce 2023. Diskuze na úrovni vlád i europarlamentu ještě bezpochyby povede k nejrůznějším změnám, o jejich podobě a intenzitě můžeme zatím jen diskutovat.
Jedno je však téměř jisté. Doba neomezené moci Big Techu se pomalu začíná chýlit ke konci. Otázkou je, co přesně bude následovat. Kritici představených nařízení poukazují například na to, že tím EU dobrovolně zhorší konkurenceschopnost své ekonomiky ve vztahu k zemím, kde bude regulace mírnější. A to je relevantní řešit nejen ve vztahu k USA, ale i Číně, k níž se EU rozhodla zaujmout odlišný postoj než Spojené státy. V nich ani po změně politické reprezentace zřejmě nelze očekávat žádné velké oteplování vztahů. EU mezitím uzavřela s Čínou investiční dohodu a odmítla návrh Polska ji předem konzultovat s novou americkou administrativou.
Slabší Big Tech, silnější stát?
Digital Markets Act míří skutečně především na ochranu hospodářské soutěže a lze asi celkem nekontroverzně říct, že z hlediska uživatelů bude přínosem. U Digital Services Act už se však lze bavit o tom, nakolik větší kontrolu internetových gigantů vyváží větší moc států.
Zdá se, že státy získají širší pravomoci přistupovat k datům uživatelů a budou mít možnost přímo zasahovat do moderace obsahu sociálních sítí, což asi není něco, z čeho bychom se měli nekriticky radovat. Na druhou stranu lze ale určitě argumentovat, že je pořád lepší, když těmito pravomocemi disponují demokraticky zvolení zástupci podléhající určité veřejné kontrole než zcela autonomně fungující vnitřní orgány společností.
Velkým tématem je pak také ochrana svobody slova. Ta bývá tradičně vztahována zejména ke státům a cenzura ze strany soukromých subjektů bývá vnímána jako přípustná. Vyjádření nejen evropských představitelů po zablokování účtů prezidenta Trumpa však ukazují, že se i tento pohled zřejmě mění. Je jen otázkou, nakolik se povede ochranu svobody slova do nové legislativy skutečně promítnout.