- Ruská raketa R-7 „Semjorka“ oslavila dva tisíce startů
- Původně byla navržena jako balistická střela, později vynesla první družici Sputnik
- Kdysi průkopník vesmíru, dnes ale začíná těžce zaostávat za moderní konkurencí z Ameriky i Číny
Ruský vesmírný program si během vánočních svátků připsal významný milník, který je svědectvím jedné z nejdéle sloužících a nejúspěšnějších raketových konstrukcí v historii kosmonautiky. Na Štědrý den odstartovala z kosmodromu Bajkonur v Kazachstánu raketa z legendární rodiny „R-7“, aby na oběžnou dráhu vynesla družici pro dálkový průzkum Země. Tento start, který byl již 2 000. v pořadí pro tuto rodinu raket, nepředstavuje jen technický úspěch, ale také připomínku neuvěřitelné historie raketového inženýrství, které bylo základem sovětského vesmírného programu.
Historie raket R-7
První raketu R-7, často označovanou jako „Semyorka“, navrhl legendární sovětský raketový vědec Sergej Koroljov. Poprvé vzlétla v roce 1957 a byla vůbec první mezikontinentální balistickou střelou na světě. Díky své robustní konstrukci, která zvládla vynášet těžké náklady, byla brzy přizpůsobena k využití jako orbitální nosič.
V témže roce se modifikovaná verze rakety R-7 zapsala do historie tím, že vynesla na oběžnou dráhu první umělou družici Země – Sputnik. Další modifikace, nazvaná „Vostok“, pak v roce 1961 dopravila do vesmíru prvního člověka Jurije Gagarina. Tím započala éra lidských kosmických letů. Od roku 1966 je s rodinou R-7 spojena i raketa Sojuz, která i přes četné modernizace zůstává věrná svému původnímu designu a dodnes slouží k dopravě kosmonautů na Mezinárodní vesmírnou stanici. Rodina raket R-7 představuje jednu z nejdéle používaných a nejinovativnějších řad nosných raket na světě. Od svého prvního letu v roce 1957 až po nejnovější mise prošla raketa R-7 řadou vylepšení, která se týkají výkonu, konstrukce i spolehlivosti.
Původní raketa R-7, která poprvé vzlétla v roce 1957, byla navržena jako mezikontinentální balistická střela (ICBM) schopná nést těžké jaderné hlavice. Její základní parametry zahrnovaly výšku 34 metrů, hmotnost při startu přibližně 280 tun a nosnost na nízkou oběžnou dráhu (LEO) okolo 500 až 600 kilogramů. Raketa používala dvoustupňovou konstrukci a spalovala směs kerosinu (RP-1) a kapalného kyslíku (LOX). Tah při startu činil zhruba 3 900 kN, což tehdy stačilo nejen k plnění vojenských úkolů, ale také k tomu, aby vynesla první umělou družici Sputnik na oběžnou dráhu. Navádění zajišťoval analogový systém, který byl spíše mechanického charakteru a měl omezenou přesnost.
R-7 neudržela tempo s konkurencí
Nejnovější generace raket z rodiny R-7, například Sojuz-2.1b, je však technologicky na zcela jiné úrovni. Výška rakety vzrostla na přibližně 46 metrů a hmotnost při startu na 312 tun. Díky modernizovaným motorům, jako jsou RD-107A a RD-108A, se tah zvýšil na 4 250 kN, což umožňuje nosnost až 8 250 kilogramů na nízkou oběžnou dráhu. Konstrukce byla rozšířena na tři nebo čtyři stupně, přičemž přídavný horní stupeň Fregat umožňuje širší variabilitu misí, včetně geostacionární přechodové dráhy (GTO) nebo meziplanetárních misí. Zásadní změnou je také přechod od analogového naváděcího systému k plně digitálnímu.
Ačkoliv raketa R-7, zejména ve své moderní podobě jako Sojuz-2, představuje fascinující historický úspěch a důkaz inženýrské vytrvalosti, v dnešním kosmickém průmyslu je její design zastaralý. Ve světě dominovaném snahou o znovupoužitelnost a snižování nákladů na vesmírné mise se z ní stává veterán, který je sice spolehlivý, ale technologicky zastíněný modernějšími konkurenty. Klíčovými hráči, kteří dnes udávají směr kosmickému průmyslu, jsou zejména Spojené státy a Čína, jejichž nosné rakety představují novou generaci technologie.
Silná konkurence z Ameriky
V USA je nejvýraznějším konkurentem rodiny R-7 raketa Falcon 9 od společnosti SpaceX. Tato raketa se stala symbolem revoluce v kosmonautice díky své částečné znovupoužitelnosti. První stupeň Falconu 9 je schopen po splnění mise přistát a být použit znovu, což dramaticky snižuje náklady na start.
Falcon 9 zvládne vynést až 22,8 tuny na nízkou oběžnou dráhu (LEO), což je téměř trojnásobek nosnosti rakety Sojuz-2. Navíc nabízí flexibilitu při misích, ať už jde o dopravu nákladu na Mezinárodní vesmírnou stanici, vynášení satelitů, nebo ambiciózní mise na geostacionární dráhu. Digitální avionika a pokročilé naváděcí systémy Falconu 9 jej staví daleko před Sojuz-2, jehož design stále vychází z konstrukce navržené v polovině 20. století.
Dalším výrazným americkým hráčem je Vulcan Centaur od United Launch Alliance (ULA), která má nahradit rakety Atlas V a Delta IV. Vulcan kombinuje vysokou nosnost, moderní motory BE-4 na kapalný metan a kyslík a možnost přizpůsobení podle typu mise. Tato raketa, ač zatím ještě neletěla, bude schopna konkurovat nejen ruským nosičům, ale také čínským a evropským. Klíčovou výhodou je snížení výrobních nákladů a vyšší efektivita, což staví Rusko s jeho závislostí na starších technologiích do obtížné pozice.
Ani Čína nespí…
Čína, jako další kosmická velmoc, má také své moderní alternativy k R-7. Nejvíce se prosazuje rodina raket Dlouhý pochod (Long March), konkrétně model Long March 5. Tato raketa je navržena tak, aby zvládala těžké náklady až do hmotnosti 25 tun na LEO, což značně překonává možnosti Sojuzu-2. Čína navíc neustále investuje do modernizace svého raketového programu, zaměřeného na vyšší spolehlivost, větší nosnost a možnost vysílat těžší náklady na meziplanetární mise. Long March 5 využívá motory na kapalný vodík a kyslík, což z něj činí ekologičtější alternativu ke kerosinovým raketám R-7.
V kontextu těchto moderních raket působí rodina R-7, ač spolehlivá a historicky významná, jako technologický relikt. Zatímco svět směřuje ke znovupoužitelnosti, vyšší efektivitě a ekologičtějším alternativám, Rusko nadále spoléhá na design, jehož základ byl položen před více než 60 lety. Absence inovací a přizpůsobení současným trendům staví R-7 do pozice spíše nostalgického symbolu minulosti než konkurenceschopného nosiče budoucnosti.
