- Čtvrtý díl legendární série opět nezklamal
- Sázka na ponurou atmosféru a ověřené herní mechaniky se vyplatila
- Stovky hodin zábavy si užijí jak nováčci, tak veteráni série
Jen málokterá hra se dokázala natolik zapsat do videoherní historie, že po ní pojmenovali rovnou celý žánr. Takzvaným akčním RPG z izometrického pohledu dnes neřekne nikdo jinak než diablovky, o což se zasloužil nejen první díl této legendární série, ale především ten druhý, který celou řadu mechanik dotáhl až do maniakální dokonalosti. O tom svědčí i fakt, že celá řada mechanismů se používá v rámci akčních RPG dodnes.
Navázat na druhý díl nebylo zrovna snadné, přičemž Diablo III nemělo v očích fanoušků a kritiků zrovna nejlepší start. Časem si nicméně získal srdce i hardcore hráčů, avšak pověst už byla pošramocena. Není proto divu, že se oči hráčské obce upínaly ke čtvrtému dílu, který sliboval návrat ke kořenům nejen vizuálním stylem, ale především zábavnou hratelností. Ten konečně dorazil ve velkém stylu – dokázal ale uspokojit i náročné fanoušky série a vrátit sérii zpátky na pekelný trůn?
Sanctuary je živější než kdy předtím
Už po prvním spuštění je jasné, že Blizzard udělal za třetím dílem tlustou čáru, alespoň co se grafické stránky týče. Ta alespoň na testovaném Xbox Series X vypadá opravdu skvostně (zahrát si můžete i na minulé generaci konzolí či na PC), ale především má tu správně temnou gotickou atmosféru, kterou si pamatujeme z prvního a druhého dílu. Na atmosféře se nikterak negativně nepodepsala ani celá řada různých biomů, na které můžete v rámci prozkoumávání světa Sanctuary narazit. Právě naopak, ať už budete brázdit ledové pláně, bloudit v poušti či se jen snažit přežít v husté džungli, tíživá atmosféra vás ani na chvíli nenechá vydechnout. Hře navíc nechybí ani slovanský aspekt, takže tu a tam můžete narazit na postavy a potvory s českými jmény.
Samotný svět na vás na první dobrou dopadne jako kladivo na kovadlinu. První setkání s obří herní plochou vás může velmi snadno zahltit a odradit, nicméně jakmile se během prvních hodin zorientujete, tíživý pocit opadne. Vývojáři navíc mysleli na to, abyste svět jen tak neproběhli, ale měli v něm kromě neustálého likvidování pekelných potvor pořád co dělat. V jednotlivých oblastech najdete jak svatyně Lilith, které přidávají permanentní bonus ke statistikám všem postavám na vašem účtu, celou řadu více či méně povedených úkolů (dívám se tvým směrem, Aneto) nebo třeba osvobozování pevností, přičemž každá z nich je unikátní a překvapivě zábavná. Kompletní splnění všech výzev v rámci světa má zásadní dopad na hratelnost, neboť vám kupříkladu přidá více lektvarů zdraví nebo body do paragon systému, který se odemkne od 50. úrovně.
Poklonu si zaslouží i tradičně skvělý hudební a zvukový doprovod, ať už jde o hudbu odlišující od sebe různé oblasti (i na legendární skladbu z Tristramu dojde), nebo třeba zvukové detaily, jako jsou efekty kouzel, vypití lahvičky nebo pád legendárního předmětu z právě zabitého démona. Ačkoli se to může zdát jako detail, právě audiovizuální stránka je jednou z těch nejdůležitějších složek Diabla IV a velkou měrou se podepisuje na jeho zábavnosti i po několika desítkách hodin. Jen škoda, že se Diablo IV nevyrovná zvukové dokonalosti druhého dílu.
Mechaniky opět hraničí s maniakální dokonalostí
Tím nejdůležitějším je ale hratelnost a volba herních mechanik, které vás mají udržet u hraní co nejdéle. V tomto ohledu naštěstí vývojáři navázali na třetí díl a zastaralé mechaniky dvojky nechali minulosti. Alfou a omegou je strom schopností, který je rozdělen na několik podskupin, v rámci kterých si volíte aktivní či pasivní skilly. Zároveň platí, že v boji můžete používat jen omezené množství schopností, tedy například z těch základních pouze jednu. Pečlivě proto musíte volit ty, které se vhodně doplňují, a vystavět si tak svůj neporazitelný build. Pokud ale některé schopnosti zvolíte špatně či neefektivně, případně chcete vyzkoušet něco nového, za drobný poplatek herní měny můžete vše přeskládat dle libosti.
Já jsem pro svůj první průchod hrou zvolil kouzelníka, kterého jsem postavil na bleskových kouzlech, doplněných o některá ledová. S tímto kombem si stále ještě vystačím, i když hraji sám, a neměl jsem větší problémy s průchodem hry na druhý stupeň obtížnosti. Na začátku si totiž můžete zvolit, zda chcete mít hru jednodušší, nebo o něco těžší, zato s odměnou v podobě více zlaťáků a zkušeností. Balanc jednotlivých povolání je v tomto případě stále ještě ne úplně dokonalý, neboť bojová povolání jako barbar či druid se ve druhé obtížnosti více nadřou, čímž se efekt bonusových zkušeností a peněz maže. Pro kouzelníka či nekromancera naproti tomu nemá smysl začínat na nejjednodušší obtížnost, neboť i na tu složitější projde se správným buildem hordami nepřátel jako nůž máslem.
Okolní svět leveluje společně s vámi a ve hře tak nenajdete oblasti, kde by nepřátelé byli příliš přesílení. Ačkoli to přispívá k tomu, že výzva pro hráče je konstantní, na druhou stranu téměř neexistuje přirozená bariéra v rámci světa a s tím ani onen uspokojivý pocit, kdy překonáte překážku v podobě dříve obtížné oblasti či dungeonu. Zkomplikovat si průchod hrou tak můžete v podstatě pouze sami tím, že povedete svou postavu po nepříliš efektivní cestě.
I Diablo IV má své chyby
Ne všude se ale Blizzard trefil do černého. Ačkoli samotný start hry proběhl až překvapivě bezproblémově (na poměry velkých online her), záhy se objevily četné chyby, které nemnoha hráčům zkazily den. Sám jsem narazil vesměs jen na nemožnost připojit se k serverům z důvodu neznámé chyby, občasnému zamrznutí hry, kdy pomohl až restart, či chyby v rámci úkolů, kvůli kterým jsem celé martyrium musel absolvovat znovu. Některé hráče ale Diablo IV vyhodilo ze hry uprostřed boje, což v případě hraní na hardcore mód, kdy je smrt permanentní, mělo v řadě případů fatální následky. Blizzard vás v podobných případech rozhodně neodškodní, což potěší rovnou dvakrát.
Kámen úrazu je ale také v méně klíčových součástech hry, jako třeba ve správě inventáře, která by rozhodně mohla být zpracována lépe. Chybí například možnost vyhledávání či přehlednějšího třídění a zamrzí také seskupování diamantů pouze po 50 kusech, které navíc zabírají místo v klasickém inventáři (v budoucnu bude napraveno) – vzhledem k tomu, že pro povýšení na vyšší úrovně kvality potřebujete stovky diamantů nižší kvality, není toto rozhodnutí zrovna nejšťastnější.
Ikonické zbraně prozatím chybí
Zklamáním pro mě, jakožto veterána série, je také prozatímní absence ikonických zbraní. Ano, jsou zde sice legendární zbraně na každém rohu a dokonce najdeme i několik skutečně unikátních, jenže když řeknu Stone of Jordan, Annihilus, HotO či Milabrega, každý zkušený hráč okamžitě ví, o co jde. To v Diablu IV prozatím chybí, stejně jako kupříkladu setové předměty. Doufejme, že postupně se tato situace zlepší.
Obavy vzbudil i systém mikrotransakcí, na které jsou někteří hráči velmi hákliví. Když pomineme platby za Battle Pass, o jehož přesné podobě zatím mnoho nevíme, mají hráči možnost utrácet skutečné peníze za změnu vzhledu své postavy či koně. Těžko říct, zda do byl záměr Blizzardu či jen špatné nastavení, ale drtivá většina skinů za moc nestojí a ve hře lze najít mnohem hezčí kousky vybavení. Navíc jsou ceny nastaveny poměrně vysoko a dát z kapsy jen tak pětistovku za průměrně vypadající set je záležitost spíše pro otrlejší a movitější hráče.
Příběh umí zahrát na ty správné struny
Poměrně překvapivě stojí za zmínku i příběh. Nebudeme si nalhávat, že by především hardcore hráči v minulých dílech souboj nebe a pekla brali nějak vážně, což je také můj případ. Osobně jsem se vždycky vydával za dalším úkolem především s vidinou nové výbavy a šťavnatých zkušeností, nikoli abych pomohl spasit svět před primárními zly. Ve čtvrtém díle ale nastal zlom, ze kterého jsem byl sám mile překvapený – Diablo IV umí příběh podat natolik poutavě, že jsem měl chuť se dovzdělávat i mimo herní svět, což u akčních RPG rozhodně není standardem. Konflikt mezi Lilith a Inariem je navíc poměrně dospělý a není černobílý.
Ze samotného příběhu nechci prozrazovat nic zásadního, neboť je vždy lepší, když si celou cestu projdete sami svým tempem. Ten je vyprávěn pomocí filmečků vytvořených přímo ve hře, které jsou sice velmi povedené, občas ale jednoduše narazíte na neostrou texturu či rozmazanou hranu. V řadě z nich navíc figuruje přímo vaše postava, což rovněž může lehce narušit atmosféru hry, vzhledem k tomu, že ať se snažíte při tvorbě sebevíce, nikdy úplně do světa nezapadne. Rozhodnutí je to pochopitelné, přesto je to jedna z mála slabin hry, stejně jako absence většího počtu CGI videí, kterými je Blizzard proslulý. Ty najdete v Diablu IV všeho všudy dvě.
Blizzardu se podařilo zachovat zábavnost předchozích dílů a honba za lepší výbavou a další úrovní je pořád neskutečně zábavná. Kde Diablo IV ale trochu ztrácí, je přístupnost pro nové hráče v sérii. Ti si jistě rádi projdou příběhovou linku a ponoří se do světa Sanctuary až po uši, nicméně přehršel čísel a statistik vychází vstříc zkušeným matadorům, kteří se více než za Lilith budou honit za co největším DPS (damage per second – míra způsobeného poškození za sekundu). Na nižších obtížnostech statistiky nehrají až takovou roli, avšak okolo padesáté úrovně se začíná lámat chleba a tam, kde hardcore hráči začínají hrát, ti příležitostní znechuceně odloží ovladač.
Nováčci si projdou peklem
Diablo IV vám totiž jen minimálně vysvětlí základní mechaniky, přičemž je velmi snadné při budování postavy udělat chybu, jak co se týče samotného rozložení skillů, tak volby vhodné výbavy, které co nejvíce zvyšují účinnost likvidace nepřátel. Hra zkrátka od hráče vyžaduje dodatečné studování mechanismů i mimo hru, což nemusí být každému po chuti. Obzvláště po odemčení paragon desek na vyšších úrovních umí pořádně potrápit i zkušené hráče, natožpak nováčky v sérii, stejně jako úprava zbraní skrze vytahování aspektů a jejich vkládání do jiných předmětů.
Titul navíc v případě předmětů preferuje číslo obrany, resp. DPS, což je v mnoha případech ten nejméně důležitý údaj. Abyste se při porovnávání předmětů dozvěděli více informací, musíte si tuto funkci povolit v nastavení, na co vás hra neupozorní. I tak je ale preference obrany a DPS matoucí a především začátečníci v žánru ARPG se mohou omylem zbavit skvělého předmětu jen proto, že jim na prvním místě svítí o padesát bodů vyšší číslíčko, které je ale vykoupeno ztrátou mnohem cennějších vlastností daného kusu vybavení.
https://www.youtube.com/watch?v=XV4zVqb9vWc
Tady Diablo IV naráží také na omezení aktuálního klanového systému. Ten by sice měl sloužit primárně pro sdružování hráčů napříč platformami, v praxi jsou to ale spíše zbytečné klubovny, v rámci kterých toho moc nezorganizujete. Souboje mezi klany jsou spíše teoretického ražení, pokud se více lidí domluví na setkání v PVP zóně. Členství v klanu ale neposkytuje hráčům prakticky žádné výhody a pokud nemáte skutečné kamarády, se kterými byste mohli utvořit partu, či se alespoň neorganizujete s lidmi mimo Diablo IV, patrně vám nikdo příliš nepomůže. Pakliže je ale máte, můžete sáhnout i po možnosti kooperace na jednom zařízení a užívat si zábavy s kamarádem na stejné pohovce.
I tolik kritizovaný online aspekt, kdy ve světě potkáváte cizí hráče, ve finále alespoň z mého pohledu funguje spíše náhodně – někdy jsem náhodnou pomoc cizích hráčů ocenil, jindy mi ale nikdo ani přes mé výzvy pomoci nechtěl. V rámci světa hráčů zase tolik nepotkáte a osobně mi jejich přítomnost nerozbíjela atmosféru.
Přesto umí být pořádně zábavná a ani zabití 1 000 000. démona se stále ještě neomrzelo. Velcí bossové na jednotlivých úrovních navíc vyžadují i trochu taktizování, které příjemně oživuje hratelnost. Jen škoda, že se k jejich pokoření nemůžete zpětně vrátit, maximálně skrze události na vyšší obtížnostech, které si odemknete skrze pokoření speciálních dungeonů. Pokud by pro vás byly časově omezené výzvy v rámci světa, jako jsou oblasti helltide (místa se silnými nepřáteli a lepšími odměnami), či střety s world bossy (silní nepřátelé), máte na výběr i speciální glyfy, které promění běžný dungeon v pořádnou výzvu na základě různých parametrů, kdy některé hovoří ve váš prospěch, ale mnohem více jich je proti vám.
Mírnou slabinou je také herní obsah pro pokročilé hráče mezi 60. až 80. levelem a tristní absence obsahu pro postavy 90+. Ačkoli Blizzard k Diablu IV přistupuje jako k live service hře, tedy bude do ní postupně přidávat nový obsah, a jak je dobrým zvykem, titul podporovat více než dekádu, aktuálně jsou pozdější úrovně více práce než zábava. Nezbývá než čekat, až Blizzard spustí první sezónu svého Battle Passu a začne postupně do hry přidávat další výzvy. V současném stavu je ale mnohem zábavnější si po dosažení cca 70. úrovně založit novou postavu, než stíhat mytický maximální level 100.
Závěrečné hodnocení
Diablo IV je vším tím, čím měla být už trojka. Ačkoli má co se týče mechanismů a pocitu z hraní blíže ke třetímu dílu, svou filosofií se podobá legendární dvojce, která je alespoň pro mě etalonem v rámci žánru. I přes snahu co nejvíce se přiblížit této laťce se naštěstí vývojáři neuchýlili k nasazování zastaralých mechanismů a vzali to nejlepší z předchozího dílu, aby hraní bylo pokud možno co nejpohodlnější jak na počítačích, tak i konzolích.
Pro mě, jakožto matadora druhého dílu, nabídlo Diablo IV přesně to, po čem jsem dlouhou dobu toužil – starý známý svět, ověřené mechaniky, zábavnou hratelnost a zábavu na desítky, či spíše stovky hodin. Mírnou kaňkou na jinak téměř dokonalém díle jsou drobnosti, jako správa inventáře nebo akutní nedostatek obsahu pro postavy na vyšší úrovni. Vzhledem k tomu, že Diablo IV má ale před sebou minimálně dekádu existence, věřím, že Blizzard časem svůj klenot vybrousí se svou maniakální posedlostí detaily až k dokonalosti.
Diablo IV
Klady
- důstojné pokračování legendární série
- skvělé grafické zpracování a hudební doprovod
- podmanivý příběh
- stále zábavná a návyková hratelnost
- bohatý herní svět s neustále přibývajícím obsahem
Zápory
- občasné technické chyby
- zastaralá správa inventáře
- absence ikonických zbraní a setových předmětů
- nedostatek obsahu pro postavy na vyšší úrovni
- horší přístupnost pro začátečníky
