Letecký speciál amerických prezidentů – běžně označovaný jako Air Force One – je možná nejslavnější letadlo. Pokud se o tuto oblast trochu zajímáte, asi tušíte, že úvodní věta není fakticky úplně správná. Letadlo totiž není jedno a nejmenuje se Air Force One.
To ale rozhodně není jediná zajímavost poutající se k „létajícímu Bílému domu“, jak je také speciálu někdy přezdíváno. V prvním díle miniseriálu se podíváme na to, jaké události vlastně provázely vznik zvyku používat prezidentské speciály. Dotkneme se také budoucnosti „Air Force One“, kterou poměrně zásadně ovlivnil současný prezident Donald Trump.
Jak je to s názvem doopravdy?
V běžné mluvě se zpravidla pod označením Air Force One myslí konkrétní Boeing 747 transportující amerického prezidenta. Jak již bylo řečeno v úvodu, žádné letadlo se tak však nejmenuje.
Air Force One je pouze vojenský volací znak, kterým se označuje jakýkoliv letoun, na jehož palubě se právě nachází současný americký prezident. Označení se začalo používat v roce 1953, kdy došlo k incidentu, při němž se ve stejném vzdušném prostoru ocitl komerční letoun i prezidentský speciál a oba shodou okolností používali stejné číslo letu. Aby dále nedocházelo ke zmatkům, přešlo se k tomuto slovnímu označení odkazujícího na letectvo, do nějž tento formálně vojenský letoun spadá.
Ve striktně vojenské komunikaci však není používáno ani toto označení. Letadlo má přiděleno i tajný volací znak, jehož současné znění neznáme. Víme jen to, že při útocích 11. září 2001 zněl „Angel“, tedy „Anděl“. Kvůli událostem, o nichž bude řeč v dalším článku, však toto označení vyšlo najevo a zřejmě tedy bylo změněno.
V článcích budeme příležitostně používat spojení „Air Force One“ i pro letoun jako takový, ale v tomto případě bude název vždy v uvozovkách.
Opomíjená „dvojka“
Kromě Air Force One existuje ještě označení Air Force Two, které se používá v relativně řídkých případech, kdy je na palubě letadla přítomen pouze úřadující viceprezident USA a nikoliv už prezident samotný. Opět se takto samozřejmě může označovat letadlo jakékoliv, ale zpravidla jde o jeden ze dvou identických speciálů.
Součástí prezidentské letky jsou také vrtulníky, jejichž hlavním účelem je transport z místa vyzvednutí na letiště k samotnému letadlu. Používají se převážně tehdy, když je nevhodné či nemožné přesunovat se po silnici v obrněné limuzíně s ozbrojeným konvojem. Vrtulník s prezidentem pak nese označení Marine One, s osamoceným viceprezidentem Marine Two.
Pomalé začátky
Ačkoliv dnes již jsou typická letadla neodmyslitelným symbolem USA, cesta k opravdovým prezidentským speciálům nebyla vůbec jednoduchá, natož pak rychlá.
Prvním americkým prezidentem, jenž se odvážil usednout do letadla, byl již v roce 1910 Theodore Roosevelt. V té době sice již nebyl úřadujícím prezidentem, ale i tak šlo o čin vskutku odvážný. Letadlo sice jen krátce přeletělo dav přihlížejících na jakési venkovské slavnosti poblíž St. Louis, ale usednout do jednoho z prvních letadel vůbec muselo stát notnou dávku odhodlání.
O 23 let později se prezidentem stal Franklin D. Roosevelt, který se do historie zapsal mimo jiné jako první prezident využívající v úřadu letadla. Námořnictvo mu dokonce nechalo speciálně upravit stroj Douglas Dolphin, který byl vybaven luxusním sezením. Letadlo zůstalo ve službě až do roku 1939, avšak není jisté, jestli ho prezident někdy skutečně využil. V průběhu druhé světové války pak leteckou dopravu zvolil například pro přesun na Casablanskou konferenci, avšak letěl Boeingem 314 provozovaným společností Pan Am.
První speciály
Využívání soukromých dopravců se samozřejmě nelíbilo armádě, a tak v roce 1943 vzniklo první letadlo, které se mělo stát prezidentským speciálem. Šlo o Consolidated C-87 Liberator Express, odvozeninu druhoválečného těžkého bombardéru B-24 Liberator. Základ v bombardéru měl zajišťovat pasivní bezpečnost, protože by jeho silueta pro nepřátelská letadla vypadala jako obávaný bombardér. Mohutná konstrukce také měla působit dojmem vzbuzujícím respekt na mezinárodních setkáních.
Letadlo sice vypadalo patřičně důležitě, ale nebylo příliš bezpečné. Již hotový speciál s označením Guess Where II tak odmítla Tajná služba USA schválit pro transporty prezidenta. Letadlo pak dále sloužilo pouze k letům s vládními představiteli a jednou ho také využila první dáma Eleanor Roosevelt.
Posvátná kráva s orlí hlavou
Potřeba letadla pro prezidenta nicméně samozřejmě stále trvala a Tajná služba nakonec za prezidentský letoun vybrala spolehlivý vojenský transportní letoun Douglas C–54 Skymaster. Letadlo s přezdívkou „Sacred Cow“, tedy „Posvátná kráva“, bylo upraveno potřebám prezidenta Roosevalta. Obsahovalo například výsuvný výtah, na nějž byl při nastupování odkázán na vozíček upoutaný prezident. Ten ho však před svou smrtí stihl využít pouze jednou, a to v roce 1945 při cestě na Jaltskou konferenci.
Po něm se však stal prezidentem Harry S. Truman a letadlo nadále dva roky využíval. Za jeho prezidentství se navíc letadlu dostalo té pocty, že se stalo skutečným „Air Force One“, ačkoliv tak ještě nebylo označováno. Přímo na palubě „Posvátné krávy“ byl totiž podepsán Zákon o národní bezpečnosti, který vytvořil samostatné vojenské letectvo známé jako U.S. Air Force. Do té doby totiž vojenské letectvo patřilo pod U.S. Army.
„Posvátné krávě“ se také dostalo jako první speciálního zbarvení. Na přídi byl vyobrazen orel bělohlavý, národní pták (a zvíře) Spojených států.
„Air Force One“ jak ho známe dnes
Po „Posvátné krávě“ následovalo několik méně významných letadel používaných prezidenty USA. Zásadní zlom však nastal koncem padesátých let za vlády Dwighta D. Eisenhowera zejména pak Johna F. Kennedyho.
V roce 1958 totiž Air Force do prezidentské letky zařadila první velké proudové letouny. Šlo o Boeingy 707, resp. jejich „VIP variantu“ VC–137C Stratoliner. Prezident Eisenhower na jejich palubě procestoval během 19 dní 35 000 km po 11 asijských zemích, což je výkon, jenž by předchozími letadly nebyl časově zvládnutelný.
Za Kennedyho vstoupila prezidentská letadla naplno do nové éry, když byla nahrazena stejným typem s prodlouženým doletem. A řešit se začala také barva.
Jacqueline zasahuje
Spolu s nákupem velkých proudových letadel bylo třeba vyřešit jejich zbarvení. Air Force navrhla kombinaci červené a zlaté s názvem země výrazným tučným písmem. To se však Kennedymu zdálo poněkud extravagantní. Na návrh své manželky Jacqueline tak oslovil slavného designéra Raymonda Loewyho (vytvořil například logo Shell), který zpracoval (se změnami) doposud používaný design.
Při návrhu se inspiroval prvním výtiskem Deklarace nezávislosti, kde je název Spojených států vyveden kapitálkami s velkými mezerami mezi znaky. Podobný font tedy zvolil i pro nápis na boku letadla.
Když se v devadesátých letech přešlo na typ Boeing 747, musel být design trochu upraven většímu trupu. Barevné schéma však bylo zachováno. Ke změně dojde zřejmě až nyní, o tom ale až později.
Boeing 747: nesmrtelná klasika
Během dvou prezidentských termínů Ronalda Reagana byla stále využívána stárnoucí letadla Boeing 707. V roce 1985 tak byl podán letectvem oficiální požadavek na jejich nahrazení, k němuž v praxi došlo až za prezidentství George H. W. Bushe v roce 1990.
Požadavky na nový letoun byly přísné a dominovaly jim dva body: letoun musí mít kvůli lepší bezpečnosti alespoň tři motory a bez tankování musí být schopen uletět alespoň 6 000 mil (9 700 km). Do soutěže se přihlásil Boeing s dnes již legendárním modelem 747 a McDonell Douglas s DC-10. Letectvo si vybralo model Boeing 747 (resp. jeho vojenskou variantu VC-25A) a objednalo dva naprosto identické kusy.
Zajímavé je, že do designu letadla opět zasáhla tehdejší první dáma. Design interiérů totiž navrhla Nancy Reagan, přičemž inspiraci čerpala z architektury amerického jihozápadu. Jak už ovšem bylo zmíněno, letadlo si mohla užívat až její nástupkyně. Dodávka se totiž poněkud protáhla kvůli instalaci zabezpečení proti nukleárním elektromagnetickým pulsům.
Evoluce s rukopisem Trumpa
Dvojice VC-25A objednaných Reaganovou administrativou pomalu dosluhuje a v USA se tak řeší objednávka nových letounů. Půjde opět o Boeingy 747, tentokrát však ve verzi 747-8 Intercontinental, resp. VC-25B. V úvahu přicházely i konkurenční Airbusy A380, avšak francouzská společnost se rozhodla o zakázku neusilovat. Nevyplatilo by se jim kvůli dvojici letadel stavět výrobní linku v USA a plnit náročné bezpečností požadavky.
Rozhodnutí opět využít Boeingy 747 oznámilo letectvo oficiálně 28. ledna 2015. Dodání bylo plánováno na rok 2024. Další rok však ve volbách zvítězil republikánský kandidát Donald Trump. A ten ještě před uvedením do úřadu kritizoval zakázku na nová letadla s tím, že cena přes čtyři miliardy dolarů (87,5 mld Kč) je nepřijatelná. Později se hovořilo dokonce o ceně přesahující pět miliard dolarů.
Zakázka byla brzy po uvedení do funkce zrušena a začalo vyjednávání s Boeingem o snížení ceny. V únoru tohoto roku pak Bílý dům oznámil, že bylo dosaženo neformální dohody o zastropování ceny na hodnotě 3,9 miliard dolarů (85 mld Kč). V polovině července Boeing zakázku získal i oficiálně.
Letadla z „druhé ruky“ a vlastenecký design
Snížení ceny bylo dosaženo mimo jiné tím, že se nebudou stavět zcela nová letadla. Využity totiž budou již existující Boeingy 747-8 vyrobené pro zbankrotovanou ruskou aerolinku Transaero. Když je ruská společnost po krachu nemohla převzít, Boeing je přesunul do skladiště v poušti Mojave, kde čekala na svůj další osud.
Boeing is proud to build the next generation of Air Force One, providing American Presidents with a flying White House at outstanding value to taxpayers. President Trump negotiated a good deal on behalf of the American people. pic.twitter.com/m0HtGfXVlv
— The Boeing Company (@Boeing) February 27, 2018
Air Force je tak sehnala za poměrně dobrou cenu, neboť Boeing měl problém je udat. Soukromé společnosti totiž o tento typ letadel již nemají příliš zájem a dávají přednost ekonomičtější variantě v podobě Boeingu 777. Letadla jsou nicméně zcela nová a absolvovala pouze zkušební lety. Před předáním navíc budou vybavena všemi nejmodernějšími přístroji, takže by neměla nijak zaostávat za variantou koupě zcela nových letadel. Využitím již existujících letounů se také jako vedlejší efekt zkrátila doba dodání – termínem je nyní rok 2021. Pokud Donald Trump obhájí svou funkci i v druhém termínu, bude tedy mít dostatek času si nová letadla užít.
Možná i proto plánuje zasáhnout do toho, jak budou vypadat. Nedávno totiž oznámil, že se v průběhu jednání s Boeingem dotázal, jestli je třeba zachovat současné barevné schéma. Bylo mu řečeno, že nikoliv. Nové prezidentské speciály tak zřejmě dostanou na přání současného prezidenta USA „více vlastenecké“ zbarvení. K modré a bílé tedy přibude červená, která neodmyslitelně k národním barvám USA patří. Letouny naopak zřejmě přijdou o světle modrou, která je tradičně spojována s prezidentským úřadem a historií USA, nepatří však do současných státních symbolů.
Doufáme, že se vám první část dvoudílu o „Air Force One“ líbila. Za týden se podíváme na to, co vše na palubě prezidentského speciálu najdete, jaké technologie prezidenta chrání před útoky a povíme si i něco o případech, kdy se Air Force One musel vypořádávat s ohrožením. Řeč přijde i na morbidní téma transportu zesnulých prezidentů – i tento smutný úkol totiž popisovaná letadla zařizují.
