Domů » Články » Dramatický pád Saigonu: operace Frequent Wind byla největší vrtulníkovou evakuací v historii

Dramatický pád Saigonu: operace Frequent Wind byla největší vrtulníkovou evakuací v historii

U. S. Marines (CC0)

Všichni ještě máme v živé paměti záběry z nedávné evakuace Kábulu, odkud bylo leteckým mostem evakuováno přes 123 tisíc lidí. Operace, které se zúčastnila i česká armáda, byla v médiích přirovnávána k událostem z doby takzvaného pádu Saigonu.

V samém závěru vietnamské války totiž proběhla také velká letecká operace na záchranu Američanů, jejich spojenců a především pak Vietnamců. Rozdělena byla na několik fází a v mnohém skutečně připomínala to, co jsme měli možnost v živém přenosu sledovat letos v srpnu. V některých ohledech byla však ještě náročnější a z dnešního pohledu také zajímavější.

Vrcholem celé akce pak byla operace Frequent Wind, v níž desítky vrtulníků zachránily doslova na poslední chvíli tisíce lidí. A právě této operaci se v dnešním článku budeme věnovat především, byť se nelze vyhnout ani zasazení do širších souvislostí.

Vietnamská válka se chýlí ke konci

Závěr války ve Vietnamu také v ledasčem připomínal to, co jsme mohli vidět v Afghánistánu. Americká společnost sice původně válku podporovala, ale s tím, jak se po letech válčení začaly počty mrtvých Američanů počítat na desetitisíce a zraněných na statisíce, aniž by byl konec války na obzoru, začalo nadšení opadat. Známé jsou protesty proti branné povinnosti, pálení povolávacích rozkazů a podobně.

protest vietnam valka
Protiválečná demonstrace před Pentagonem během války ve Vietnamu

Už v roce 1969 tak začalo snižování počtu Američanů a proces zvaný „vietnamizace“ – tedy přenesení odpovědnosti za bojové akce na jihovietnamskou vládu a armádu. V lednu 1973 pak byly podepsány Pařížské mírové smlouvy, které ukončily přímé zapojení USA do války. Poslední pozemní jednotky Američanů opustily Vietnam v březnu 1973. Smlouvu za USA vyjednal ministr zahraničí Henry Kissinger a za Severní Vietnam generál Le Duc Tho, oba tito muži za toto diplomatické řešení obdrželi Nobelovu cenu. Le Duc Tho ji ale odmítl převzít s tím, že skutečný mír nenastal.

Vietnam peace agreement signing
Podpis Pařížských mírových smluv

Jak se ukázalo, měl pravdu. V roce 1973 totiž zasáhla svět ropná krize způsobená embargem arabských států na vývoz ropy do zemí, které skutečně či domněle podpořily Izrael během jomkipurské války. Cena ropy globálně vzrostla trojnásobně, pro USA a jejich spojence ještě více. To byl v kombinaci se stažením amerických sil pro jihovietnamskou ekonomiku dost zásadní problém.

Nguyen Van Thieu with map
Jihovietnamský prezident Thieu před mapou během setkání s americkým prezidentem Johnsonem. Thieu zemřel v roce 2001 v Bostonu v USA.

Severní Vietnam vycítil příležitost a navzdory příměří začal znovu postupně vyostřovat útoky. To vedlo k tomu, že jihovietnamský prezident Nguyen Van Thieu v lednu 1974 oznámil, že Pařížské mírové smlouvy již nejsou v platnosti a válka pokračuje. Že pro to měl důvod, dokládá i fakt, že během takzvaného příměří ztratil Jižní Vietnam 25 000 vojáků.

Bez Američanů to nejde

Brzy se však ukázalo, že Jižní Vietnam bez americké pomoci nemá na to, aby se efektivně bránil. Americký Kongres navíc po rezignaci prezidenta Nixona Jižnímu Vietnamu snížil finanční pomoc, což mu dále zkomplikovalo situaci. Ačkoliv totiž měla jihovietnamská armáda na papíru výraznou převahu, problém byl, že se jim nedostávalo náhradních dílů, chyběl odborný personál pro údržbu a nebyly peníze na pohonné hmoty. Fakticky tak značná část techniky vůbec do bojů zasáhnout nemohla. Zde lze opět spatřit jistou paralelu s Afghánistánem, kde se také objevují názory, že kolaps armády souvisel s odchodem amerických kontraktorů, kteří fakticky zajišťovali fungování afghánské armády.

UH 1D helicopters in Vietnam 1966
Vrtulníky UH-1D Huey nabírají americké vojáky v roce 1966 během aktivní fáze amerického zapojení ve válce

Finální jarní ofenziva začala 10. března 1975, 8. dubna pak politbyro komunistické strany Vietnamu rozhodlo pokračovat přímo až do hlavního města Jižního Vietnamu Saigonu. Rychlost, jakou se komunistům dařilo postupovat, přitom překvapila všechny. V další paralele s Afghánistánem ještě 5. března zpráva CIA hovořila o tom, že se Jižní Vietnam ubrání minimálně do roku 1976.

V Saigonu začala značně stoupat nervozita. Všichni si ještě pamatovali události z roku 1968, kdy po vyhnání komunistů z města Hue bylo nalezeno několik masových hrobů, v nichž byla těla jihovietnamských důstojníků, intelektuálů, podnikatelů, ale také třeba katolíků. Obavy z brutálního postupu komunistických sil po dobytí Saigonu tak vedly již v březnu k zahájení evakuačních akcí.

Evakuace začíná, panika stoupá

Původně šlo v zásadě o individuální odchody ze země, kterou začali opouštět především Američané. Jak se ale situace na frontě zhoršovala, začala se do evakuace zapojovat ve větší míře i přímo vláda.

Spojené velení amerických sil v Saigonu začalo letecky stahovat americký personál přítomný ve městě. Problém však byl, že mnozí Američané mezitím v Jižním Vietnamu navázali různé vztahy a nechtěli v zemi zanechat své blízké a přátele. Americké ministerstvo obrany však tehdy nemělo legální způsob, jak tyto Vietnamce přepravit do USA. Nakonec se místní velení rozhodlo problém dočasně vyřešit tak, že tyto osoby začalo evakuovat na americkou leteckou základnu na Filipínách.

uprchlici vietnam 1975
Evakuace Vietnamců z válečných oblastí dále na jih, 23. dubna 1975.

Zároveň probíhala evakuace lidí uvnitř Jižního Vietnamu, kdy lidé prchali před postupujícími komunisty do oblastí stále pod kontrolou vlády. Tyto evakuace byly velmi chaotické a probíhaly, jak to jen bylo možné. Šlo například o přeplněné rybářské lodě mířící k základnám na pobřeží či komerční letadla původně objednaná americkou vládou k evakuaci Američanů.

Dokument amerického ministerstva obrany například zmiňuje případ, kdy Boeing 727 World Airways evakuoval z města Da Nang ve středním Vietnamu 290 pasažérů. To je asi o 140 lidí více, než je maximální kapacita tohoto letounu v konfiguraci s jedinou třídou. Sedm jich bylo v prostoru pro podvozek, který tak nemohli piloti ani zatáhnout. Tímto způsobem byly do blízkosti hlavního města postupně evakuovány tisíce lidí.

Tragický začátek

Třetího dubna pak prezident Gerald Ford oznámil spuštění operace Babylift. Ta měla zajistit evakuaci více než dvou tisíc jihovietnamských sirotků ze země. V praxi šlo o letadla, která do Jižního Vietnamu dovážela zásoby a vojenské vybavení a zpátky jinak létala v zásadě prázdná.

galaxy c 5
Letoun Lockheed C-5 Galaxy. Snímek není z Vietnamu, ale z Německa během příprav na operaci Pouštní bouře.

Hned první let však byl tragický. Transportní letoun Lockheed C-5 Galaxy, který předtím do Saigonu dopravil děla pro jihovietnamskou armádu, odstartoval ze Saigonu 14. dubna krátce po čtvrté odpolední s více než 200 sirotky doprovázenými 37 zaměstnankyněmi ministerstva obrany a dalším personálem. Krátce po vzletu však došlo k explozivní dekompresi a téměř neovladatelné letadlo nouzově přistálo na rýžovém poli.

Zemřelo 138 lidí včetně 78 dětí. Nehoda vedla k omezení provozu tohoto typu letadel po dobu několikaměsíčního vyšetřování a úplnému konci pro využití v evakuačních letech.

Záchrana životů, nebo byrokracie?

Od dubna začaly také evakuační lety pro Vietnamce, nicméně v první polovině měsíce šlo o dost neefektivní akci. Byrokracie, bezpečnostní prověrky, dohady o povoleném počtu rodinných příslušníků a podobně, vedly k tvorbě více než kilometrových front, v nichž Vietnamci čekali na odbavení i 20 hodin. Letouny Lockheed C-141 Starlifter tak běžně opouštěly Saigon poloprázdné, ačkoliv na evakuaci čekaly desetitisíce lidí.

lockheed C 141 flying
Lockheed C-141 Starlifter

Způsobeno to bylo i rozporem ve velení evakuace. Zatímco americká armáda prosazovala rychlou a masovou evakuaci, politici v čele s americkým velvyslancem preferovali spíše pomalejší nenápadný proces. Obávali se totiž, že zahájení masivní evakuační akce by vedlo k zhroucení morálky jihovietnamské vlády a případně i napadení Američanů. K devatenáctému dubnu tak bylo evakuováno jen 6000 uprchlíků.

Situace se výrazně změnila o den později, kdy se konečně armáda dohodla s politiky a bylo výrazně zjednodušeno potřebné papírování. Prezident Ford navíc vydal příkaz evakuovat desetitisíce Vietnamců v potenciálním ohrožení. Tím začala hlavní fáze evakuace, kdy Saigon opouštělo okolo 40 letounů C-130 a C-141 denně. Na palubě měly zpravidla alespoň 180 lidí, přičemž udávaná kapacita těchto letounů je necelých 100. Celkem takto bylo do 28. dubna 1975 evakuováno přes 50 tisíc Vietnamců.

Nurses and Vietnamese Refugee Children
Snímek z operace Babylift. Sirotci z Jižního Vietnamu přilétají do San Francisca.

V podvečer 28. dubna na leteckou základnu Tan Son Nhut používanou k evakuaci shodila trojice letadel severovietnamského letectva šest bomb. Šlo mimochodem o Cessny A-37 Dragonfly americké výroby, pilotované zběhy z jihovietnamského letectva. Následovaly dopady dělostřeleckých granátů a raket. Ve 3:58 vzletělo poslední americké letadlo, krátce před jedenáctou pak bylo oficiálně rozhodnuto o zastavení evakuací transportními letouny.

South Vietnamese Air Force Cessna A 37B Dragonfly
Cessna A-37 Dragonfly v barvách jihovietnamského letectva

Zajímavostí mimochodem je, že i v této situaci se našel čas pro spor mezi americkým velvyslancem v Saigonu a majorem velícím americkým silám v regionu. Zatímco armáda doporučila oficiální ukončení evakuace již v sedm ráno, velvyslanec trval na tom, že si nejprve osobně prohlédne letiště, aby posoudil míru poškození.

Bílé Vánoce v dubnu

Spolu s rozhodnutím o ukončení evakuace letadly s pevným křídlem byla odstartována operace Frequent Wind. Ta byla připravena dopodrobna předem, neboť plány na evakuaci amerických ambasád existují vždy. V tomto případě se však od počátku počítalo s evakuací většího množství lidí z různých míst, takže musely být připraveny jasné instrukce.

Už během dubna proto byly rozdány několikastránkové instruktážní brožurky, které obsahovaly mapku Saigonu s vyznačenými shromaždišti, na nichž se po spuštění evakuace měli informovaní lidé shromažďovat. Nejdůležitější však byla stránka, která se věnovala signálu pro spuštění evakuace.

Air America Bell 205s on USS Hancock
Vrtulníky Bell UH-1, resp. jejich civilní verze Bell 205, v barvách Air America na palubě USS Hancock

Když tak za úsvitu 29. dubna hlasatel místního amerického rádia přečetl zprávu: „V Saigonu je 105 °F a teplota dále stoupá“, následovanou písní Bílé Vánoce, každý věděl, co má dělat. Na předem vybrané střechy začaly přistávat helikoptéry Bell UH-1 „Huey“ provozované aerolinkou Air America, kterou tajně vlastnila a provozovala CIA. Tyto helikoptéry transportovaly vybrané osoby na americkou ambasádu, jedno ze dvou hlavních shromaždišť. Zajímavé je, že tankovat musely létat na letadlové lodě, protože infrastruktura v Saigonu už byla příliš poničená.

„Bezproblémová“ evakuace…

Zároveň také vyjely autobusy, které pro změnu začaly vozit lidi do objektu amerického velení. Tam už se mezitím začali shromažďovat mariňáci zajišťující bezpečnost evakuace na místě. Přiletěli na palubě 34 vrtulníků Sikorsky CH-53 Sea Stallion a 2 vrtulníků Sikorsky HH-53 „Super Jolly Green Giant“. Všechny tyto helikoptéry operovaly z paluby lodi USS Midway a sloužily zároveň i k odletu zachráněných osob na paluby lodí americké sedmé flotily umístěné poblíž pobřeží.

HH 53s on USS Midway CVA 41 off Vietnam 1975
Tankování vrtulníků HH-53 Super Jolly Green Giant na palubě USS Midway 29. dubna 1975

Tato fáze původně fungovala bez problémů, dokonce lépe, než se očekávalo. Při příjezdu poslední kolony autobusů však jedna z jednotek jihovietnamské armády střežící tuto oblast odmítla evakuační autobusy vpustit. Druhá jednotka reagovala střelbou a vzniklá přestřelka zasáhla i evakuační autobus. Pokud si říkáte, jak vůbec mohlo k takovéto události dojít, tak důvodem bylo to, že jihovietnamská armáda již byla touto dobou v absolutním rozkladu. Již den předem například na americké velení dorazil velitel jihovietnamského letectva generálmajor Tran Van Minh s třicítkou svých důstojníků a žádal evakuaci. Napjatou situaci se nicméně nakonec povedlo vyřešit, když generál Carey pohrozil použitím bitevních vrtulníků Bell AH-1J SeaCobra.

DAO Compound 30 April 1975
Nepříliš kvalitní snímek zachycuje (vzadu) zničené budovy amerického velitelství v Saigonu

V 20:30 z objektu amerického velitelství odletěli poslední evakuovaní. V dalších hodinách američtí vojáci zničili komunikační zařízení a citlivé technologie a v některých budovách použili zápalné granáty. Třicet minut po půlnoci 30. dubna opustili americké velení i poslední vojáci.

… a totální chaos

Zatímco v objektu velení proběhla evakuace kromě incidentu s přestřelkou celkem bez problémů, mnohem horší to bylo na ambasádě. Ta se ve stejnou dobu ocitla v absolutním chaosu. Ačkoliv ambasáda původně měla být až sekundárním evakuačním bodem, stala se jako jasný symbol cílem mnoha vietnamských uprchlíků. Těch se 29. dubna ráno v ulicích kolem ambasády shromáždilo okolo 10 tisíc a další 2,5 tisíce jich bylo přímo na pozemcích ambasády.

45th anniversary of the fall of Saigon on April 30, 1975 ++FILE++

V okolí ambasády bylo možné pozorovat scény opět velmi podobné tomu, co jsme nedávno viděli v Afghánistánu. Mariňáci museli v davu vyhledávat lidi předem vybrané k evakuaci a dostávat je přes zavřenou bránu ambasády. Tímto způsobem bylo zachráněno několik vysokých politických a vojenských představitelů Jižního Vietnamu.

Davy zcela zablokovaly okolní ulice, takže použít autobusy jako u objektu velení se stalo nemožným. Jediným způsobem, jak se dostat na ambasádu, tak byly vrtulníky UH-1, které na střechu americké ambasády vysazovaly další a další uprchlíky posbírané na různých místech v Saigonu. Původní plán nabírat jen předem určené osoby totiž selhal a na přistávající vrtulníky se v Saigonu věšely davy lidí.

Sea Stallions approach USS Midway
Vrtulníky Sikorsky CH-53 Sea Stallion nad palubou USS Midway 29. dubna 1975

Velké evakuační vrtulníky CH-53 Sea Stallion tak musely přistávat v areálu ambasády jinde. K tomuto účelu bylo sice už předem vybráno parkoviště, ale velvyslanec v minulých dnech zabránil vojákům vykácet stromy, protože věřil, že úplná evakuace nebude nutná. Mariňáci tak museli za této chaotické situace ještě kácet stromy a přeparkovávat auta, nicméně i to se povedlo.

Změna plánů

Mnohem větším problémem byla zcela chaotická situace, která vůbec neodpovídala plánům. Velení původně počítalo s tím, že na ambasádu poletí od flotily jen dva vrtulníky pro velvyslance a pár desítek mariňáků. Případní uprchlíci měli být autobusy převezeni do objektu velitelství.

CH 53 landing Operation Frequent Wind
Mariňák zajišťuje bezpečnost během evakuace Saigonu. Na snímku CH-53 a vojín Forrest M. Turner Jr.

Realita byla ale naprosto jiná. Když se tedy velení o situaci dozvědělo, rozhodlo se posílit vojenskou přítomnost na místě a začít s evakuací uprchlíků. Večer 29. dubna tak na místo dorazilo dalších 130 mariňáků na palubě transportních vrtulníků Boeing CH-46 Sea Knight. Na místě však stále bylo jen necelých 200 vojáků na tisíce uprchlíků. Vojáci přitom měli na starost nejen průběh evakuace, ale i bezpečí velvyslance a personálu ambasády. Uvnitř budovy mezitím probíhalo horečné ničení všeho citlivého. Pálily se tajné dokumenty, ale dokonce i hotovost. Spáleno mělo být údajně pět milionů dolarů v hotovosti.

Dramatický závěr

Z ambasády samozřejmě každou chvíli startoval vrtulník mířící na některou z amerických lodí. Se setměním, které mělo původně evakuaci ukončit, však bylo naprosto zjevné, že na místě zůstává stále velké množství lidí čekajících na záchranu. Admirál Whitmire velící americké flotile evakuačních lodí však přesto dal kvůli špatné viditelnosti a únavě pilotů (nezapomínejme, že ti za sebou měli dlouhé hodiny nonstop letů) rozkaz zastavit evakuační lety hodinu před půlnocí.

CH 53s evacuate people from LZ 39 in Saigon 1975
Vrtulníky CH-53 opouštějí americkou ambasádu v Saigonu

To se však rozhodl nedopustit major Kean, který na ambasádě přesvědčil velvyslance, aby kontaktoval Bílý dům a zajistil pokračování evakuace. K tomu skutečně došlo. Několik dalších hodin tak každých 10 minut z ambasády vzlétal jeden evakuační vrtulník do posledního místa obsazený uprchlíky.

V půl páté ráno bylo rozhodnuto ukončit evakuaci Vietnamců a zajistit finální stažení zbývajících Američanů. Mariňáci a zbývající personál se stáhli do budovy, kterou zabarikádovali a postupně vystoupali až na střechu. Z ní ve 4:58 odletěl na palubě Boeingu CH-46 Sea Knight velvyslanec.

marine pilot reunites with vietnam american evacuee exlarge
Plukovník ve výslužbě Gerry Berry v roce 2010 během setkání s Quang Phamem, kterého jako devítiletého svou helikoptérou zachránil ze Saigonu. Quang Pham se později v USA sám stal vojenským pilotem vrtulníků.

Za kniplem seděl pilot Gerry Berry, který toho dne přistál na ambasádě čtrnáctkrát. Vždy s jedním úkolem – evakuovat velvyslance. Ten to ale dosud vždy odmítal a Berry se tak zatím vždy na palubu některé z amerických lodí vrátil jen s uprchlíky. Tentokrát už však byla situace kritická a velvyslanec se tak evakuaci podvolil. I kdyby nesouhlasil, tak by se ale asi nic nezměnilo, protože mariňáci měli rozkaz ho z ambasády dostat i násilím.

Embassy LZs saigon
Komplex americké ambasády s vyznačeným přistávacím bodem na střeše a viditelným parkovištěm, které posloužilo jako druhý heliport

Když velvyslanec konečně dorazil na palubu USS Blue Ridge, měl jeho pilot za sebou 18 hodin a 18 minut nonstop pendlování mezi Saigonem a flotilou. To byl trojnásobek běžně povolené doby.

posledni vojaci pad saigonu
Poslední mariňáci evakuovaní ze Saigonu vystupují na palubě USS Okinawa

Na místě však stále zůstávalo množství vojáků dosud zajišťujících evakuaci. Nejprve se na ně tak trochu zapomnělo, ale od sedmé hodiny ranní opět začaly na střeše ambasády přistávat evakuační vrtulníky. Posledních 10 mariňáků přistálo na USS Okinawa v 8:30 hodin ráno. Tři hodiny poté již nad prezidentským palácem vlála vlajka Vietkongu…

Dramatické události na moři

Dosud jsme se věnovali operaci Frequent Wind z pohledu lidí na pevnině. O nic méně chaotická situace však nebyla ani na moři. Nejenže na lodích přistávaly evakuační vrtulníky vysazující stovky a tisíce vietnamských uprchlíků, ale také se začaly objevovat nejrůznější vrtulníky jihovietnamského letectva.

VNAF pilot jumps into the sea from his Huey
Jihovietnamský pilot vyskakuje ze svého UH-1 Huey do moře poblíž USS Midway

To pokračovalo i po ukončení americké evakuace, stejně tak jako se stále objevovaly lodě s vietnamskými uprchlíky. Situace se stávala extrémně nepřehlednou a jihovietnamští piloti dostávali instrukce, aby vysadili pasažéry a s vrtulníky přistáli do moře, odkud budou zachráněni. Ne všichni to ale byli ochotni dělat a po přistání na palubě americké lodi už prostě odmítali vzletět znovu. Jejich vrtulníky tak byly ručně shazovány z paluby, což zachytily dnes již ikonické snímky. Objevily se samozřejmě i případy, kdy došlo ke srážkám, nebo se pilot rozhodl vyskočit z letícího vrtulníku přímo na palubu lodi.

Vietnamese refugees arrive on USS Hancock 2
Vietnamští uprchlíci opouštějí vrtulníky CH-53 Sea Stallion a vystupují na palubu USS Hancock

Jedním z nejpozoruhodnějších kousků bylo přistání dvou Cessen O-1 Bird Dog na palubě USS Midway. Zajímavé je především to přistání, které proběhlo už 29. dubna 1975. Jeden z jihovietnamských pilotů totiž dokázal do tohoto malého dvoumístného letounu nacpat sebe, svou ženu a pět dětí. Na cestě z Vietnamu úspěšně unikl palbě, a když dorazil k USS Midway, vyhodil na palubu vzkaz. Ten zněl takto: „Můžete prosím přesunout ty helikoptéry? Mám palivo ještě na hodinu letu a na vaší ranveji můžu přistát, času na vyklizení je dost. Prosím, zachraňte mě. Major Buang, žena a pět dětí.“

Major Buang lands his Cessna O 1 on USS Midway
Major Buang přistává svou Cessnou na palubě USS Midway

Na palubě dostatek místa k navrhovanému přemístění helikoptér nebyl. Kapitán Chambers se přesto rozhodl rodinu zachránit a nařídil několik vrtulníků UH-1 Huey v hodnotě deseti milionů dolarů shodit do moře. Vyplatilo se, vietnamský major dokázal přistát a s rezervou zastavit, čímž se mimochodem stal prvním pilotem jihovietnamského letectva, který kdy přistál na letadlové lodi. Jeho letadlo je dodnes vidění v Národním muzeu námořního letectví na Floridě.

Akce nevídaných rozměrů

Pro lepší představu o neuvěřitelném rozměru operace Frequent Wind je dobré uvést nějaká čísla. Sedmdesát jedna amerických helikoptér během dvou dnů provedlo 662 letů mezi Saigonem a sedmou flotilou. Piloti námořnictva během této doby nalétali přes tisíc letových hodin.

Vietnamese UH 1 pushed over board Operation Frequent Wind
Shazování jihovietnamské helikoptéry UH-1 Huey do moře z paluby USS Midway

Pokud bychom navíc započítali i další letadla, dostali bychom se jen za jeden den na více než 1400 letů. Kromě evakuačních vrtulníků totiž byly ve vzduchu třeba také létající tankery, velitelské a monitorovací stroje, bitevní helikoptéry a řada dalších vojenských letadel poskytujících celé akci krytí. První ostré nasazení během této akce zažily také stíhačky Grumman F-14 Tomcat.

Co s uprchlíky?

Během evakuace klasickými letadly Vietnam opustilo 50 tisíc lidí. Při operaci Frequent Wind pak bylo zachráněno kromě 1373 Američanů také 5595 Vietnamců a dalších národností (například Jihokorejců). Další desetitisíce lidí přivezly vrtulníky jihovietnamského letectva nebo dorazily na palubách všemožných lodí vyplouvajících z měst po celém Jižním Vietnamu.

Vietnamese refugees on US carrier Operation Frequent Wind
Jihovietnamští uprchlíci na palubě jedné z amerických lodí

Během přibližně tří měsíců tak zemi opustilo celkem 130 tisíc uprchlíků, nepočítaje například piloty, kteří odletěli do Thajska. Američané tak museli řešit, kam s těmito zachráněnými lidmi. Žádná z okolních zemí je přijmout nechtěla, mnohdy ani dočasně. Bylo tak rozhodnuto většinu z nich dočasně ubytovat na Guamu, kde vznikala stanová města. Ostrov Guam je autonomním územím USA a jsou na něm dvě velké vojenské základny, díky čemuž byl poměrně vhodným místem k této akci. Tedy kromě toho, že je asi 4000 km od Saigonu.

Orote Point Guam refugee camp
Letecký snímek stanového města vybudovaného v Orote Point na Guamu

V rámci operace New Life tak bylo na Guam postupně transportováno 112 tisíc uprchlíků. Uprchlíci trávili na Guamu zpravidla jen pár týdnů, než byl dokončen jejich azylový proces. Ne všichni zde tak byli najednou. Přesto se však brzy ukázalo, že odhadovaná kapacita 13 tisíc lidí skutečně stačit nebude. Ženisté tak byli nuceni vybudovat obrovský stanový tábor pro 50 tisíc lidí. To zahrnovalo i vybudování stovek záchodů, sprch, dvou nemocnic a kompletní infrastruktury. Celkem bylo během jara 1975 do uprchlických táborů letecky přepraveno 8556 tun zásob a vybavení, od jídla po nábytek.

Přesídlení do USA

Drtivá většina lidí byla v rámci operace New Arrivals následně přesídlena do USA. Tato operace zahrnovala více než 600 letů vojenských i civilních letadel, které uprchlíky z Guamu a dalších táborů přesunuly do USA. Celkem šlo o téměř 139 tisíc lidí.

Camp Fourtuitous guam
Cedule před jedním z uprchlických táborů

Protože přesun do USA probíhal kvůli obavám z možných tajfunů na Guamu rychleji, než se dařilo zajišťovat všechny byrokratické procesy, čekalo uprchlíky ještě dočasné ubytování na jedné ze čtyř vojenských základen v pevninských USA. Po vybrání míst k přesídlení, navázání spolupráce s charitativními organizacemi a případně nalezení individuálních sponzorů pak byli uprchlíci dále rozmisťováni po celých USA. Do konce roku 1975 již byli všichni ve svých nových domovech, které se nacházely v každém z 50 amerických států a několika cizích zemích.

Vietnamese refugees disembarking helicopter Operation Frequent Wind
Vykládání dětských pasažérů z jednoho z evakuačních vrtulníků během operace Frequent Wind

Za zmínku mimochodem stojí zpráva Kongresu, která řešila, kdo vlastně byl evakuován. Většinu uprchlíků tvořili vzdělaní lidé pocházející z elity Jižního Vietnamu. Dvacet procent mělo vystudovanou vysokou školu, 35 % mluvilo anglicky a 40 % byli katolíci. Ve zprávě se však objevují i informace, že ne každý evakuovaný byl asi úplně zamýšlen. Evakuována tak byla například kompletní rybářská vesnice nebo lidé kteří v panice utíkali před válkou, ale asi tak úplně neměli cíl přesídlit do USA. Naopak se nepovedlo evakuovat všechny, kteří byli na seznamu.

Závěr

Pád Saigonu byl pro Spojené státy a jejich spojence velmi bolestným okamžikem. Prezident Ford toto období později označil za „smutný a tragický úsek americké historie“. Saigon byl komunisty přejmenován na Ho Či Minovo město a Vietnam dnes 30. dubna slaví jako den sjednocení. Zahraniční komunita Vietnamců o tomto období naopak někdy mluví jako o „černém dubnu“.

daily news 30 dubna 1975
Titulní stránka deníku New York Daily News z 30. dubna 1975

Zatímco opuštění Vietnamu vyvolávalo obdobné otázky, jaké si dnes mnozí kladou v souvislosti s Afghánistánem, samotná evakuace je považována za úspěch. Operace Frequent Wind byla největší evakuační akcí s využitím vrtulníků v historii. Přes velmi složité podmínky při akci zemřeli „pouze“ čtyři Američané a zachráněny byly tisíce osob. Na místě zůstalo jen 49 Američanů a jejich rodinných příslušníků, zčásti navíc dobrovolně. Zemi všichni opustili v roce 1976.

Spojené státy postupně s Vietnamem normalizovaly vztahy a oficiální diplomatické styky byly obnoveny v roce 1995. Postupně bylo uzavřeno několik obchodních smluv a v roce 2016 bylo kompletně zrušeno i embargo na dovoz zbraní. USA a Vietnam mají dnes lepší vztahy než kdy dříve. Paradoxně natolik, že Vietnam patří mezi země, v nichž jsou Spojené státy vnímány vůbec nejpozitivněji. V některých průzkumech více než 80 % Vietnamců uvádí svůj vztah k USA jako pozitivní.

austin prezident vietnam
Americký ministr obrany Lloyd J. Austin III a vietnamský prezident Nguyen Xuan Phuc během letošního setkání ve Vietnamu. V pozadí busta Ho Či Mina.

Spolupráce je vidět dokonce i ve vojenské oblasti. Do Vietnamu v posledních letech několikrát zavítaly americké válečné lodi a Spojené státy dnes patří k významným dodavatelům zbraní svému někdejšímu nepříteli. Důvodem je především společný cíl limitovat vliv Číny v regionu.

Pokud bychom chtěli skončit na pozitivní notě, mohli bychom článek zakončit přáním, aby se vývoj v Afghánistánu i nadále podobal Vietnamu. Vzhledem k nedávno představené vládě zahrnující množství mezinárodně sankcionovaných teroristů a představitelů předchozí vlády Tálibánu by však toto přání bylo asi trochu naivní…

Tomáš Krompolc

Fanoušek Androidu, Googlu a moderních technologií. Rád si poslechne tvrdší hudbu a mezi jeho nejoblíbenější seriály patří ty z produkce Netflixu. V současné době je spokojeným majitelem telefonu OnePlus 6.

8 komentářů

  1. Opět naprosto TOP článek, přecetl jsem ho s jedním dechem 👏

  2. Paráda, děkuji!

  3. Tomáš Krejsa

    tyhle články zde už jsou lepší jak na technetu. opravdu dobrá práce

    • Je to porovnatelné s Technetem. Každopádně článek výborný.

    • musim rici, ze smartmania sla obsahove za posledni domu vyrazne nahoru. jeste bych ocenil trochu vice soutezni pro ctenare.

  4. Malokedy docitam cely clanok, ale tento stal zato. Dik

    • Neskutečně komplexně popsaná historie v čtivém článku s relevantními fotografiemi. Skvělá práce. Díky

  5. sterndestodes

    Ano, kdyby byli všichni soudruzi tak rozumní jako ve Vietnamu, svět by vypadal docela v pohodě… A Vietnam jde i slušně nahoru v poslední době.

Napište komentář

Redakce si vyhrazuje právo mazat komentáře, které nesouvisejí s tématem diskuze, nebo jsou útočného či urážlivého charakteru (pomluvy, vulgarity, rasismus či ponižování). V případě porušení těchto pravidel chování může redakce zakázat přístup do diskuze.

Odeslané komentáře jsou strojově kontrolovány (spam, nevhodné výrazy…).