Domů » Články » Detektor lži se používá už 100 let. Stále ale neexistuje shoda, zda opravdu funguje

Detektor lži se používá už 100 let. Stále ale neexistuje shoda, zda opravdu funguje

FBI (CC0)

Snaha spolehlivě poznat, jestli člověk mluví pravdu, je s trochou nadsázky stará jako lidstvo samo. Vzpomeňme na různé zaručené lektvary pravdy, nebo středověké ordály, kdy nevinného například nemělo závažně poškodit držení rozžhaveného železa či přechod po rozpáleném uhlí.

Na přelomu 19. a 20. století se však s celkovou industrializací společnosti začaly objevovat snahy přijít se strojovým způsobem, který by na základě medicínských dat rozpoznal pravdomluvnost dané osoby. A tak začal vznikat polygraf, známý také jako detektor lži. Přístroj, kterému se dostalo široké popularity v televizních pořadech, ale i v praxi nejrůznějších bezpečnostních sborů, budí kontroverze v podstatě od svého vzniku dodnes. Dá se mu věřit? Lze ho obelhat? A co vlastně měří? Nejen na tyto otázky si zkusíme odpovědět v dnešním článku.

Jak poznat lháře?

Jedním z prvních, kdo se do vývoje přístroje na zjišťování pravdy pustil, byl Cesare Lombroso. Tento italský lékař, kriminolog a biolog proslul zejména svými teoriemi o tom, že zločinnost je geneticky podmíněná a zločince je možno rozpoznat na základě určitých fyzických rysů. Jakkoliv to dnes může znít směšně, svého času šlo v Evropě o poměrně významný kriminologický směr.

Lombroso již kolem roku 1895 přišel s přístrojem, který měl na základě změn tlaku poznat, kdy člověk lže. Šlo v podstatě o jakousi gumovou rukavici, v níž vyslýchaný zanořil ruku do vody. Přístroj poté zaznamenával změny v objemu krve proudící do ruky a v případě, kdy došlo k náhlému poklesu tlaku, znamenalo to dle Lombrosa, že vyslýchaný lže. Je doložen příklad, kdy Lombroso tímto způsobem určil, že podezřelý z loupeže je nevinný, což se později prokázalo. Šlo však spíše o štěstí než faktickou vědu.

Cesare Lombroso
Cesare Lombroso (Zdroj: Wellcome Images)

Na Lombrosův výzkum navázal v roce 1914 jiný Ital Vittorio Benussi, který se ale rozhodl zkoumat dýchání. Přesněji řečeno poměr hloubky nádechu k výdechu, přičemž teorie byla, že u lháře bude poměr méně vyrovnaný. Netřeba dodávat, že ani v tomto případě nešlo o vědecky podložený systém.

Obě tyto myšlenky však zaujaly Huga Münsterberga, Němce pozvaného do USA jedním z amerických průkopníků psychologie Williamem Jamesem, aby vedl laboratoř v Harvardu. Právě v laboratořích této univerzity se tomuto konceptu začal hlouběji věnovat jeden ze Münsterbergových studentů, William Marston. Tento ambiciózní výzkumník, v té době doktorand psychologie a držitel právnického titulu z Harvardu, začal provádět rozsáhlé pokusy a výpočty ve snaze zjistit optimální způsob využití sledování fyziologických reakcí na pravdu či lež.

Poté, co se svými kolegy provedl více než 10 milionů výpočtů, došel k závěru, že Benussiho teorie s monitorováním dechu je příliš komplikovaná a nespolehlivá. Proto se dále rozhodl zaměřit na změny v krevním tlaku, tak jako to zkoušel už Lombroso. Marston vynalezl dnes asi nejznámější způsob měření systolického (vyšší hodnota) tlaku pomocí nafukovací manžety a pustil se do pokusů.

Americké počátky

Spolu se svou ženou Elizabeth vypracovali systém, kdy kladli sérii otázek a pětkrát za minutu změřili tlak. Jednotlivé body poté propojili do kontinuálního grafu a z něj určovali reakce zkoumané osoby. Testy na ostatních studentech dosáhly údajně 96% úspěšnosti. Marston se tak nechal slyšet, že chování krevního tlaku představuje „prakticky neomylný“ způsob, jak rozpoznat lhaní.

William Marston Aug 1922 newspaper photo
William Marston (vpravo) v roce 1922 během testů svého vynálezu

Během první světové války tato tvrzení zaujala jiného doktora psychologie z Harvardu, který poskytl výzkumu dodatečné financování. Marston tak provedl testy na obviněných u městského soudu v Bostonu, přičemž u jednoho z experimentů tvrdil 100% úspěšnost. To bylo jeho nadřízeným divné a začala se poprvé objevovat upozornění na to, že změny v tlaku také mohou být vyvolány třeba stresovou reakcí. Pochybné bylo také Marstonovo tvrzení, že u Afroameričanů nemusí být testy tak přesné, protože mají primitivnější myšlení. Válka každopádně skončila dříve, než Marston dokázal přesvědčit o validitě svých testů natolik, aby byly nasazeny pro výslechy válečných zajatců.

Navzdory omezeným úspěchům v akademické sféře se však Marston brzy stal všeobecně známým. Stalo se tak, když o jeho vynálezu začala média poprvé psát jako o detektoru lži. Marston se navíc angažoval i v různých snahách svůj přístroj zpopularizovat u široké veřejnosti. V roce 1928 tak například v jednom newyorském divadle veřejně testoval „tlakovou odezvu“ trojice žen: blondýny, brunety a zrzky. Cílem bylo prokázat spojitost mezi barvou vlasů a emocionalitou. Jinou jeho akcí byla spolupráce s firmou Gillette, pro níž realizoval „výzkum“, z nějž vyplývalo, že jejich žiletky jsou nejlepší. Za zmínku stojí také to, že Marston je autorem Wonder Woman – superhrdinky vybavené lasem pravdy.

Začátky u policie

Zatímco Marston prováděl své popularizační pokusy, jeho práce si začaly všímat policejní sbory. Prvním takovým byla policie v Berkeley v Kalifornii. Tu ve 20. letech vedl velmi pokrokový náčelník August Vollmer, který například zavedl různé databáze, srovnávání otisků prstů, nechal vytvářet statistiky efektivity jednotlivých policejních technik a rozvíjel vzdělání svých zaměstnanců. Dokonce jako jeden z prvních začal najímat vysokoškolsky vzdělané odborníky. Již v roce 1916 například nechal zaměstnat chemika, na svou dobu u policie něco celkem nevídaného.

John Larson in 1921
John Larson v roce 1921 (Zdroj: Ken Alder)

Jedním z nováčků v jeho sboru byl John Augustus Larson, držitel doktorátu z fyziologie. Toho zaujala Marstonova práce „Fyziologické možnosti testování klamu“ a začal s pokusy přístroje vlastního návrhu – kardio-pneumo-psychogramu. Larson získal svolení začít testy provádět na stovkách podezřelých osob. Systém byl takový, že všichni podezřelí v daném případu dostali stejný set otázek předčítaných monotónním hlasem a Larsonův polygraf zaznamenával jejich fyziologické reakce. Z 861 testovaných podezřelých v 313 případech v 80 % výsledky testů podložily zjištění získaná klasickou policejní prací, což zaujalo náčelníka Vollmera natolik, že se rozhodl polygraf začít propagovat i formou novinových článků.

Neúspěchy před soudem

Larson i přes dílčí úspěchy ale zůstával skeptikem. Od počátku věřil, že by výsledky polygrafu neměly stačit jako jediný důkaz a později ve schopnosti přístroje ztratil víru v podstatě úplně. Nechal se slyšet, že polygraf není nic jiného, než psychologický nástroj založený primárně na zastrašení podezřelých. To byl na svou dobu velmi pokrokový názor.

polygraf prezentace
Prezentace polygrafu v roce 1949 v jaderném středisku v Oak Ridge

Marston se mezitím naopak snažil výsledky detektoru lži dostat před soud. Už v roce 1923 však odvolací soud v případu Frye v. United States odmítl připustit výsledek Marstonova testu. Šlo o případ, kdy se James Frye přiznal k vraždě, ale své doznání později stáhl. Detektor ukázal, že nelže, a obhajoba to chtěla využít jako důkaz. Soudce však rozhodl, že technologie detekce lži není ve vědecké komunitě široce akceptována a jako takový je tedy důkaz nepřípustný.

Soudy v jednotlivých státech postupně přijaly různé standardy pro přípustnost výsledků, avšak obecně za relevantní důkaz považovány nebyly.

Počátky moderního polygrafu

Jeden ze spolupracovníků Larsona, Leonarde Keeler, byl tím, kdo postupně vytvořil přístroj, který bychom asi mohli považovat za standard moderních polygrafů. V roce 1926 nejprve úspěšně miniaturizoval Larsonův přístroj tak, že mohl být vyráběn jako přenosné zařízení. Začátkem 30. let pak doplnil další senzor, čidlo vodivosti kůže. Galvanické vlastnosti kůže byly známy již od 18. století a později se začaly objevovat názory, že lze vypozorovat určité markantní změny u subjektů testovaných pod stresem. Tedy kupříkladu neříkajících pravdu.

Leonarde Keeler 1937
Leonarde Keeler (vlevo) testujíc polygraf v roce 1937

Keelerův polygraf tak kombinoval měření krevního tlaku, pulsu, dýchání a vodivosti kůže. Tyto hodnoty byly kontinuálně zapisovány do grafu a z něj poté mělo být možné činit závěry o pravdomluvnosti testovaného. Sám Keeler se však ohrazoval proti termínu detektor lži. Svůj přístroj považoval za lékařský diagnostický přístroj, který jen umožňuje získat objektivní fyziologická data, která už pak musí vyhodnotit člověk. Vycházel z toho, že jednotlivé přístroje kombinované v polygrafu jsou v medicíně známé již dlouho a samy o sobě také nic nesdělí – výsledky vždy musí interpretovat lékař.

Keeler přišel nejen s přístrojem samotným, ale i s metodologií jeho používání. Jednou z jeho inovací byla procedura, která měla testovaného přesvědčit, že přístroj skutečně je schopen detekovat lež.

Jedním ze způsobů, jak toho docílit, bylo vyzvat vyslýchaného, aby si z balíčku karet vybral kartu, prohlédl si ji a na všechny kladené otázky odpovídal „ne“. Výzkumník se tedy ptal, jakou má karta barvu, jaké jsou na ní symboly a podobně a testovaný na vše odpovídal „ne“. Výzkumník následně správně sdělil, o jakou kartu šlo. Toho však bylo docíleno tak, že karty v balíčku byly nenápadně označené. Vyslýchaný však byl vyveden z míry zdánlivě přesnou detekcí. Očekávalo se tedy, že až začnou být kladeny relevantní otázky, bude v případě lhaní ve značném stresu, což přístroj zachytí.

Rozšíření u bezpečnostních sborů

Navzdory problematické možnosti výsledky uplatnit u soudu začal polygraf ve 30. a hlavně 40. letech minulého století zažívat u bezpečnostních sborů po celých USA velký boom. Podílel se na tom i sám Keeler, který od roku 1948 nabízel policii a vojákům speciální šestitýdenní kurz práce s polygrafem. Pro tyto účely dokonce otevřel první školu polygrafu v USA.

policejni polygraf
Americký policejní polygraf značky Stoelting zachycený na snímku z izraelského policejního muzea Bet Shemesh (Zdroj: Deror_avi)

V padesátých letech se pak pokusil právník John E. Reid vylepšit metodiku testování tak, aby se pokud možno co nejvíce eliminovaly vlivy fyziologických reakcí vyvolaných z jiného důvodu než lži. Reid tak přišel s metodou, kdy se vyslýchající snažil položit takovou otázku, na kterou vyslýchaný určitě odpoví nepravdu. Mohlo jít třeba o dotaz, jestli dotyčný někdy v životě něco ukradl. Cílem bylo získat reakci, kterou by šlo jako modelovou porovnávat s dalšími odpověďmi a určit tak, kdy vyslýchaný skutečně lže. Druhou možností bylo ptát se na otázky týkající se fiktivního zločinu, kdy vyslýchaný pravdivě popře svou účast.

Reid si nicméně byl vědom limitací polygrafu a doporučoval tak vyslýchajícím, aby do svého hodnocení kromě fyziologických dat zahrnuli i vlastní pozorování chování vyslýchaného. To vycházelo z toho, že se ukázalo, že následná analýza grafu osobou nepřítomnou samotnému výslechu byla méně přesná, než od člověka přímo přítomného dotazování. Na druhou stranu však už v takovém případě zjevně nelze hovořit o vědecké metodě, neboť roli hraje v podstatě subjektivní pocit.

Doba detektorová

Navzdory zjevným omezením a neexistujícímu vědeckém konsensu na relevanci získávaných dat, v 60. letech dále pokračoval rozvoj v používání polygrafu. Uvádí se, že během deseti let došlo k více než desetinásobnému nárůstu ve využívání polygrafu v USA.

Důvodem byl fakt, že se polygrafy začaly používat i v civilní sféře, zejména pro screening zaměstnanců. Zaměstnavatelé se takto snažili získat informace například o záměru setrvat u společnosti dlouhodobě, odhalit případné zneužívání návykových látek, nebo dokonce to, jestli nějaká uchazečka o zaměstnání netají těhotenství. Test si bylo možno nechat udělat externí firmou, ale některé velké korporace dokonce platily stálé „experty“ na polygraf jako kmenové zaměstnance.

Strmý nárůst využití se objevil i u bezpečnostních sborů, avšak v interním použití. Pravidelně začali být testování například zaměstnanci tajných služeb či ministerstva obrany. Dotazy se přitom týkaly ledasčeho, od otázek na spolupráci s cizími velmocemi, náklonnosti ke komunismu, až po sexuální preference zaměstnance.

Pius XII with tabard 1951
Papež Pius XII. v roce 1951

Situace se začala poněkud vymykat z rukou. V roce 1958 se proti používání polygrafu postavil dokonce papež Pius XII., neboť dle něj šlo o zasahování do nitra člověka. Roku 1959 Massachusetts jako první stát zakázal používání zaměstnavateli. Používáním polygrafu se zabývaly i komise Kongresu. První v roce 1963 dospěla k závěru, že nic jako detektor lži neexistuje a ani přístroj, ani člověk, nedokáží jednoznačně vyhodnotit pravdomluvnost. Další studie Kongresu z roku 1974 pak dokonce doporučila vládním agenturám ukončit využívání polygrafu zcela.

Psychologické hry s detektorem

Nic z toho však nevedlo ke konci využívání polygrafu, ba naopak. V 70. letech se použití k jiným účelům, než výslechu podezřelých, stalo majoritním. Poprvé se také ve větší míře začalo i ze strany zastánců polygrafu ozývat, že spíše než o samotnou detekci jde tak trochu o psychologickou hru.

Běžnou praxí u screeningu zaměstnanců se stalo dát jim možnost před testem přiznat své prohřešky, případně po testu vysvětlit zaznamenané výkyvy. To byla pochopitelně pro spoustu lidí dost nekomfortní situace a radši než žít ve studu z přístrojového odhalení tak skutečně na sebe různé prohřešky prozradili.

Postupem času začaly další a další státy zakazovat použití polygrafu v civilní sféře. V roce 1988 byl nakonec přijat zákon, který na federální úrovni zakazuje použití detektoru k screeningu zaměstnanců. Výjimka však platí pro bezpečnostní sbory, tajné služby a některá další citlivá povolání. Dosud tak federální vláda ročně testuje desítky tisíc zaměstnanců na polygrafu.

Polygraph Machine Jack Ruby
Polygraf použitý v roce 1968 na Jacka Rubyho, vraha Lee Harvey Oswalda podezřelého z atentátu na JFK.

A to navzdory tomu, že už v roce 1983 další zpráva Kongresu dospěla k závěru, že schopnost polygrafu rozpoznat lež je jen o málo lepší než prosté hádání. Kongres navíc konstatoval, že vládní agentury při screeningu používají polygraf spíše než k detekci lži, jako nástroj pro vynucení přiznání. Vláda polygraf nepřestala používat ani poté, co v roce 1999 řada špičkových vědců z jaderného výzkumného střediska v Los Alamos kritizovala screening k odhalení čínských špionů jako pseudovědu. Došlo pouze k omezení tohoto konkrétního programu.

Co se týče použitelnosti u soudu, zde se situace měnila historicky dle rozsudků. Nikdy však výsledky polygrafu nebyly povoleny jako jednoznačný důkaz a jejich přípustnost se liší stát od státu. V USA aktuálně asi 18 států umožňuje za nějakých podmínek předložit výsledky polygrafu u soudu. Někdy je to možné jen v případě, že se obě strany sporu shodnou, jindy zase jen u speciálních typů soudních řízení a před porotou.

Je polygraf spolehlivý?

Jak již bylo řečeno, polygraf měří různé fyziologické odezvy těla. Základní myšlenka jistě smysl dává, člověk při lži zpravidla pociťuje jistý stres, což by na datech mělo být patrné. Jenže důležité je slovo „zpravidla“. Zkušený lhář dokáže lhát velmi věrohodně a bez stresu, což ukázala řada případů později odhalených špionů, kteří přitom opakovaně procházeli testy na detektoru lži.

Harold j nicholson
Harold J. Nicholson byl za špionáž odsouzen původně na 23 let a sedm měsíců, přičemž trestu smrti či doživotí unikl spoluprácí s vyšetřovateli. Později byl ale odsouzen na dalších 8 let za to, že z vězení instruoval syna k vyzvedávání peněz za předchozí práci pro Rusy.

Od roku 1945 do současnosti bylo v USA zdokumentováno minimálně šest případů, kdy dvojití špioni opakovaně prošli testem na detektoru lži. Oproti tomu je jen jeden případ, kdy detektor lži pomohl takového zrádce odhalit. Šlo o zaměstnance CIA Harolda Jamese Nicholsona, který v roce 1995 při rutinním screeningu vykázal podezřelé hodnoty, které spustily další vyšetřování. To následně odhalilo, že skutečně pracoval pro Rusko, za což byl odsouzen na více než 31 let do supermax vězení.

Jak polygraf obelhat? Pomoci může i špendlík

Zajímavé je se podívat na to, jakým způsobem pravděpodobně jeho „kolegové“ unikli odhalení. Aldrich Ames, zaměstnanec CIA pracující pro KGB, popsal, že mu Sověti doporučili se na výslech připravit dobrým spánkem a celkově odpočinkem. S vyslýchajícím se pak snažil maximálně spolupracovat, usmívat se a být všeobecně vstřícný a zároveň působit sebevědomě. Zatímco relax a sebevědomí pomůžou minimalizovat fyziologické odezvy, vstřícné chování zase má podvědomě přesvědčit vyslýchajícího k benevolentnějšímu vyhodnocení výsledků. A zjevně to fungovalo.

Popsán je ale i o něco „vědečtější“ způsob, jak polygraf obelhat. Při testu bývají vždy kladeny relevantní a nerelevantní otázky, čímž se vyslýchající snaží získat vzorovou odezvu na pravdivé a nepravdivé odpovědi. A to právě může být zneužito proti němu. Vyslýchaný by se tak měl pokusit u banálních otázek typu „Jmenujete se Jan Novák?“ zprudka dýchat a pokusit se vyvolat fyziologickou odezvu, třeba i píchnutím se o skrytý špendlík. Naopak u otázek relevantních by se měl pokusit dýchat co nejpravidelněji. Tím dojde k vytvoření nepoměru mezi reakcemi na otázky a vyhodnocení zaznamenaných dat se pak stane značně problematické.

Za zmínku stojí, že v USA je cílený trénink k oklamávání polygrafu stíhatelný. V roce 2015 byl například na dva roky odsouzen 69letý bývalý policista, který provozoval doménu polygraph.com, na níž nabízel výuku obcházení polygrafu.

Šikovná pomůcka, nebo pseudověda?

Více než 100 let od vynálezu prvního „detektoru lži“ zůstávají polygrafy v aktivní službě. A to přesto, že se v podstatě od počátku objevují pochyby o jejich vědecké relevanci. V USA je každoročně provedeno přes 2,5 milionu testů, z nichž většina se týká zaměstnanců bezpečnostních sborů.

Proč tomu tak je, není úplně snadné zodpovědět. Snad jde o určitou neochotu se vzdát až „zázračné“ schopnosti rozeznat lež od pravdy, byť tomu tak reálně není. Polygrafy mají své opodstatnění v policejní práci. Mohou být dobrým vodítkem v situacích, kdy je třeba ve velkém množství lidí odhalit ty, na něž je dobré se dále zaměřit jinými technikami. Je však vždy třeba mít na paměti, že i zde může dojít k falešné negativitě či pozitivitě, jak je ostatně za desítky let používání bohatě zdokumentováno. V úvahu je třeba také vzít efekt, kdy se může ten, kdo selhal na polygrafu, pod psychickým tlakem k něčemu přiznat, aniž by to reálně udělal – podobně jako lze přiznání vynutit mučením.

polygraf rusko
Výslech na polygrafu Lafayette LX 5000 v Rusku. (Zdroj: Служба Безопасности Немесида)

K čemu jsou naopak polygrafy zcela nevhodné, je určování „pravdy“. Zvýšená fyziologická reakce prostě opravdu nemusí znamenat, že člověk lže, a naopak. Vysoce problematické je také minimálně z etického hlediska využití ke screeningu zaměstnanců bezpečnostních sborů. Obzvlášť vzhledem k tomu, že tímto způsobem téměř nikdy není nikdo relevantní odhalen. Zde stojí za zmínku případ zaměstnance CIA, který se na detektoru pravdivě přiznal k banálním prohřeškům, za něž byl ale vyhozen. V naštvání následně předal citlivé informace Rusům, ač s nimi předtím nespolupracoval.

NSA přesto ještě v roce 2010 vytvořila desetiminutové video „Pravda o polygrafu“, v němž se snaží přesvědčovat o relevanci polygrafu. Ve stejné době také americká armáda nasadila přenosné (a méně přesné) polygrafy k výslechu osob v zámořských misích, především Afghánistánu.

Jak je na tom ČR?

V České republice je stejně jako v řadě dalších zemí výsledek polygrafu nepřípustný jako důkaz. Polygrafy jsou však využívány policií, avšak pouze pokud vyslýchaný souhlasí. Odmítnutí přitom alespoň oficiálně neznamená zhoršení pozice. Nelze tak než doporučit nikdy na výslech na detektoru nepřistoupit.

Evropa obecně není používání polygrafů ve srovnání s USA tak nakloněná. Jistou výjimkou je Belgie, která v některých případech umožňuje použití polygrafu u soudu před porotou. V Británii je zase pro některé pachatele sexuálních trestných činů v rámci pravidel podmíněného propuštění povinné se pravidelně účastnit pohovorů na polygrafu. Jsou ale i země, které využití polygrafu staví na roveň výslechu pod vlivem omamných látek a považují ho za ilegální.

Polygram1
Ukázka polygramu, tedy záznamu dat z polygrafu. Dříve byly křivky kresleny na papír, dnes již jsou pochopitelně zaznamenávány počítačem.

Mimo USA jsou pak polygrafy ve větší míře používány ještě v Indii (ovšem jen dobrovolně), v Izraeli (pro účely pojišťoven) a částečně Kanadě pro policejní práci.

Budoucnost odhalování lži

Polygraf je od 20. let v podstatě technicky stejný přístroj. Je tak přirozené, že se objevují snahy ho inovovat. Jde například o mapování reakcí mozku v reálném čase pomocí magnetické rezonance. Určité pasáže mozku jsou totiž zpravidla aktivnější, když člověk lže, alespoň tomu nasvědčují některé studie. Problém je nicméně úplně stejný, jako u polygrafu – jde pořád jen o určitou fyziologickou reakci, jejíž přesnou příčinu nelze v konkrétním případě s jistotou znát.

polygraf narodni garda
Ukázka polygrafu Národní gardy Pensylvánie delegaci zákonodárců. (Zdroj: Pennsylvania National Guard)

Zajímavé je také využití umělé inteligence. Existuje například systém AVATAR vyvinutý University of Arizona pro analýzu videa. Systém se zaměřuje na pohyb očí, změny v tónu hlasu, gestikulaci a celkové držení těla. Ačkoliv byl vyvinut původně jako výslechový nástroj, byl v omezené míře nasazen u amerických pohraničníků pro vytipovávání podezřelých osob určených k podrobnějšímu screeningu. Podle dostupných dat AVATAR v tomto použití vykazuje přesnost 60 až 75 procent, což je asi o 10 % více než odhad školeného personálu. Objevují se však hlasy, že systém diskriminuje příslušníky těch skupin, o nichž nemá dostatečná data, s nimiž je porovnávat.

Nedá se tak předpokládat, že by ve střednědobé budoucnosti byl vyvinut nějaký přelomový způsob odhalování lži. Dokud nebudeme schopni číst myšlenky, vždy půjde maximálně o kvalifikované zhodnocení nějakých vnějších projevů. Ty ale můžou a nemusí být relevantní.

Tomáš Krompolc

Fanoušek Androidu, Googlu a moderních technologií. Rád si poslechne tvrdší hudbu a mezi jeho nejoblíbenější seriály patří ty z produkce Netflixu. V současné době je spokojeným majitelem telefonu OnePlus 6.

2 komentářů

  1. tak toto je opet naprosto fantasticky clanek, uz asi 4., co jsem si dal do zalozek a ulozil. skvela prace.

  2. Detektor lži je nespolehlivý. dnes si s ním hrají jenom děti, kteří věří pohádkám. Na pohádky, jsem již dost stár.

Napište komentář

Redakce si vyhrazuje právo mazat komentáře, které nesouvisejí s tématem diskuze, nebo jsou útočného či urážlivého charakteru (pomluvy, vulgarity, rasismus či ponižování). V případě porušení těchto pravidel chování může redakce zakázat přístup do diskuze.

Odeslané komentáře jsou strojově kontrolovány (spam, nevhodné výrazy…).