Domů » Články » Zapomenutý příběh: Snow Cruiser měl objevovat Antarktidu, po sněhu ale jezdit neuměl

Zapomenutý příběh: Snow Cruiser měl objevovat Antarktidu, po sněhu ale jezdit neuměl

Slyšeli jste už o gigantické vědecké stanici na kolech, která se před druhou světovou válkou pokusila objevovat neprobádané končiny Antarktidy? Pokud ne, asi nejste jediní. Příběh tzv. Antarctic Snow Cruiseru je dnes již poměrně zapomenutý. Svého času šlo však o technologickou senzaci sledovanou vládou, tiskem, i širokou veřejností.

Meziválečná doba totiž přála nejrůznějším objevitelům. Expedice do neprobádaných krajin byly populárním tématem a zejména na polární průzkumníky bylo pohlíženo s respektem, který později zažili třeba první kosmonauti.

antarctic snow cruiser 10
Dobový plakát propagující Snow Cruiser. Všimněte si jasně červené barvy, která měla umožnit snadnou identifikaci ze vzduchu. (Zdroj: AACA Library and Research Center)

Šlo však také o dobu silné industrializace, první světová válka dala vzniknout mnoha technologickým novinkám, rozšířilo se civilní letectví a automobilismus se stal normou. I v rámci objevování polárních krajin tak existovaly různé pokusy využít mechanizaci. Tím nejambicióznějším a dnešním pohledem asi také nejšílenějším byl právě Snow Cruiser. Stroj nevídaných rozměrů na svou dobu nabízel mnohá inovativní řešení a v mnoha ohledech byl velmi povedený. Jako celek byl však v podstatě od začátku odsouzen ke spektakulárnímu a téměř okamžitému neúspěchu.


Polární expedice ve stínu začínající války

Než se dostaneme k samotnému vozidlu, je třeba si trochu přiblížit okolnosti, za nichž vznikalo.

V USA patřil mezi hlavní propagátory polárních expedic známý dobrodruh Richard E. Byrd. Ten již v roce 1926 přeletěl severní pól v letounu Fokker F.VIIa/3m, což mu navzdory jistým kontroverzím zajistilo uznání od veřejnosti i vlády. Dalším kouskem, jímž se dostal do všeobecného povědomí nejen v USA, byl jen o rok později transatlantický let.

richard byrde fokker plane

Od roku 1928 už admirál Richard E. Byrd podniká expedice do Antarktidy. Během první expedice trvající do roku 1930 v Antarktidě založil základnu Little America, při druhé expedici o čtyři roky později přidal i Little Americu 2. Během druhé expedice také strávil o samotě pět měsíců na meteorologické stanici, kde se přiotrávil oxidem uhelnatým. Zachránit ho museli ostatní výzkumníci, kteří k tomu úspěšně použili pásové traktory. Odtud také plyne pozdější Byrdova fascinace stroji využitelnými pro objevování Antarktidy.

Obě expedice mají jedno společné. Šlo o relativně malé akce, financované především z darů bohatých mecenášů. Výstavba základen sice nepochybně zvýšila roli USA v ledové pustině, ale geopolitická situace začala brzy vybízet k ambicióznějším akcím.

Plán prezidenta Roosevelta

Konec 30. let 20. století znamenal zásadní zhoršení bezpečnostní situace. Nacistické Německo ani imperiální Japonsko nijak nezakrývalo své mocenské ambice a strategická Antarktida nezůstala stranou jejich zájmu. Samotnému Byrdovi bylo ostatně koncem roku 1938 během jeho návštěvy Hamburku nabídnuto podílet se na plánované polární expedici pod říšskou vlajkou, což ale odmítl.

richard e byrd 1920s
Richard E. Byrd ve 20. letech v letecké kombinéze

Tou dobou už totiž připravoval svou třetí expedici. Ta ale měla být úplně jiná než dvě předchozí. Americký prezident Roosevelt totiž rozhodl, že je nutné zásadně zvýšit americkou přítomnost na Antarktidě, resp. území dobře zmapovat a vybudovat základny. Ty měly vzniknout na obou „koncích“ Antarktidy. U jedné z nich se počítalo s použitím názvu Little America 3. Příprava třetí expedice Richarda E. Byrda tak přešla do rukou státu. Bylo rozhodnuto, že půjde o společný projekt ministerstva obrany, ministerstva zahraničí, ministerstva vnitra a námořnictva.

V této fázi je třeba zmínit významnou roli Byrdova prvního zástupce při druhé expedici, Thomase Poultera. Ten od konce druhé expedice přemýšlel, jak nahradit sice použitelné, ale ne zrovna spolehlivé pásové traktory lepším typem vozidla pro další expedice.

Zásadní zlom nastal, když začal spolupracovat s vojenským technologickým institutem v Chicagu (dnes součást univerzity Illinois Institute of Technology). Plodem této spolupráce byl totiž právě Snow Cruiser, resp. plány na něj.

poulter snow cruiser
Dr. Thomas Poulter s modelem Snow Cruiseru v roce 1939. Zajímavé je, že model vzorek na pneumatikách má. (Zdroj: Brooklyn Public Library)

Ohromný stroj nicméně potřeboval financování. Thomas Poulter však dokázal politikům ve Washingtonu, D.C. vykreslit svůj stroj jako jedinečný prostředek k americkému „dobývání“ Antarktidy. Nutno říct, že jeho výčet schopností Snow Cruiseru byl poněkud přehnaný. Tou dobou však už Německo provádělo nad Antarktidou pozorovací lety a rozsáhlé oblasti prohlašovalo za území pod suverenitou Třetí říše. Úřady tak cítily potřebu nějak odpovědět a záhy na stavbu poskytly 150 000 USD, což je po započtení inflace asi 2,8 milionů dolarů (65 milionů Kč).

Gigant vyjíždí

Stavba začala v Chicagu prakticky ihned po získání potřebných financí. Projekt totiž už existoval a start expedice se neúprosně blížil. Celé obrovské vozidlo tak bylo postaveno během pouhých 11 týdnů. Jak se později ukázalo, toto závratné tempo výroby bylo jedním z hlavních důvodů pro neúspěch vozu. Nezbyl totiž čas testovat jednotlivé aspekty a případně upravovat konstrukci. Snow Cruiser zkrátka byl postaven podle teoretických plánů a vlastní silou se vydal do přístavu v Bostonu.


Transportation: Antarctic snow cruiser project

Zvolená trasa měřila 1 640 km a 34 tun vážící, přes šest metrů široký, 17 metrů dlouhý a 5 metrů vysoký kolos ji celou absolvoval po veřejných komunikacích. Celou cestu byl provázen kolonou policejních vozů a budil všeobecné pozdvižení, ať už svým vzhledem, nebo jednoduše tím, že často blokoval celé silnice. Pro veřejný provoz nebyla zrovna vhodná ani maximální rychlost 48 km/h, kterou se navíc většinou ani nepohyboval.

Předzvěst neúspěchu

První problémy se projevily už během tohoto přejezdu do přístavu. Tím nejzásadnějším byla závada na hydraulickém systému řízení, v jejímž důsledku Snow Cruiser sjel z můstku do potoka. Z na pohled nijak zvlášť hlubokého, ale lehce bahnitého údolíčka Snow Cruiser navzdory svým obřím kolům nedokázal vyjet. Tři dny tak zůstal uvězněn, zatímco bylo nutné vybudovat dřevěnou rampu, po níž už následně vyjel zpět na cestu. Tato epizoda mohla sloužit jako první varování, že v mnohem náročnějším terénu Antarktidy asi stroj bez problémů dlouhé měsíce operovat nedokáže. V té době na to však nikdo nedbal.

Po strastiplné cestě každopádně Snow Cruiser víceméně v pořádku dorazil do bostonského přístavu, kde byl 15. listopadu 1939 naložen na palubu lodi North Star. Ani to se neobešlo bez obtíží. Loď sice vezla i všemožné zásoby, a dokonce i několik tanků pro testování ve sněžných podmínkách Antarktidy, Snow Cruiser však byl bezkonkurenčně nejproblematičtějším kusem nákladu. Obří stroj se totiž na palubu nemohl vejít. Musela být uříznuta zadní sekce (později byla zase přivařena) a ani pak prý kapitán lodi nebyl zrovna nadšen destabilizačními účinky naloženého monstra.

Polární stanice na kolech

Plavba Snow Cruiseru na Antarktidu nijak zvlášť zajímavá není. Zajímavá však je bezpochyby konstrukce gigantického stroje, na níž se nyní blíže podíváme.

antarctic snow cruiser 8
Zdroj: AACA Library and Research Center

V textu jsme někdy o Snow Cruiseru referovali jako o vozidle, fakticky však šlo spíše o samohybnou polární stanici. Navzdory obřím rozměrům byl interiér Snow Cruiseru zamýšlen jen pro čtyři až pět osob. Nemalou část vnitřních prostor totiž zabíraly skladovací prostory. Uvnitř byste našli dvojici náhradních kol, zásoby jídla, neuvěřitelných 9 500 litrů nafty a 3 800 litrů leteckého paliva. Ptáte se, k čemu byla taková zásoba leteckého paliva? Snow Cruiser si totiž při svém objevování měl na střeše vozit letadlo Beechcraft Staggerwing, které mělo být využíváno k rychlejšímu mapování okolí vozidla. Proto také celý Snow Cruiser nesl jasně rudé zbarvení – pilot potřeboval v záplavě bílé na Antarktidě jasně rozpoznatelný objekt.

antarctic snow cruiser 9
Dobový nákres jednotlivých sekcí Snow Cruiseru (Zdroj: Joel Dirnberger)

Zbytek prostor pak patřil kromě techniky samotné různým místnostem. Kromě obytné části a kabiny pro ovládání vozidla v interiéru byla také kuchyně, dílna / laboratoř, řídící místnost / kancelář, strojovna, a dokonce i temná komora pro vyvolávání fotografií.

Inovativní konstrukce

Snow Cruiser pro svůj pohon využíval diesel-elektrickou konstrukci známou třeba z lokomotiv. Dvojice dieselových motorů Cummins H-6 o výkonu 110 kW (celkem tedy 220 kW) roztáčela dva generátory General Electric, z nichž byla napájena čtveřice 56kW elektromotorů stejného výrobce. Každé kolo tak mělo svůj elektromotor a bylo možné „posílat“ výkon nerovnoměrně mezi kola podle aktuálního terénu. I díky tomu měl být Snow Cruiser – nutno říct teoreticky – schopen překonávat až 37° svahy. Zajímavá byla také schopnost přebytečnou elektřinu z generátorů uskladňovat v akumulátorech, z nichž mohly být napájeny různé systémy Snow Cruiseru s vypnutými motory.

Unikátně řešené bylo i chlazení. Místo aby bylo odpadní teplo odváděno rovnou do okolí, bylo pomocí důmyslného systému rozváděno po všech místnostech Snow Cruiseru, což zajišťovalo vytápění. A velmi efektivně, výzkumníci údajně uvnitř fungovali jen v lehkém oblečení. Část tepla byla využívána také k vyhřívání podběhů kol v době, kdy do nich byla zatažena kola. Zatímco za jízdy obrovské pneumatiky produkovaly dostatek tření, aby guma vlivem mrazu příliš nezkřehla, při stání bylo nutné kola zatáhnout do podběhů a uměle je ohřívat.


snow cruiser 11
Pro překonávání terénních nástrah byl navržen důmyslný systém zatažitelných náprav. Vzhledem k nedostatku záběru kol však zřejmě nikdy nebyl úspěšně použit. (Zdroj: Calum)

Zatahování kol bylo ale možné i za provozu. V případě nutnosti překonat velkou proláklinu mělo být možné nejprve zatáhnout přední nápravu, předek vozidla přetlačit na druhou stranu, vysunout přední nápravu, a naopak zasunout zadní nápravu a přetáhnout zbývající část Snow Cruiseru.

Osudové pneumatiky

Všechna čtyři kola mohla pomocí hydraulického řízení zatáčet, Snow Cruiser tak disponoval docela malým průměrem otáčení, stačilo mu jen něco přes devět metrů. V třímetrových pneumatikách o šířce 85 cm bylo možné měnit tlak z kabiny, a to samozřejmě nezávisle. Tím ale asi výčet předností kol Snow Cruiseru končí.

Vehicle for Byrd's North Pole expedition
Pneumatiky dostala za úkol vytvořit firma Goodyear Tire and Rubber. Jak již bylo řečeno, výroba probíhala ve velkém spěchu a firma tak nevyvíjela zcela nové pneumatiky. Místo toho jen upravila a vyztužila pneumatiky, které již vyvinula pro jiného zákazníka. Ten je však plánoval využívat v louisianských bažinách, ne na sněhu. Pneumatiky tak neměly žádný vzorek a nikdy nebyly testovány ve sněhu. To se vcelku nepřekvapivě později ukázalo jako osudové.

Okamžité selhání

Když v lednu 1940 dorazila na místo zamýšlené základny Little America 3 loď North Star se Snow Cruiserem na palubě, vypadalo to, že se historie unikátního vozidla teprve začne psát. Bohužel však spíše skončila.

Prvním špatným znamením bylo, že málem došlo ke katastrofě ještě před tím, než se vozidlo vůbec dotklo sněhu. Palubu lodi totiž Snow Cruiser opouštěl po dřevěné rampě. Ta se ale ukázala jako příliš slabá pro 34tunový kolos a propadla se. Při incidentu málem Richard E. Byrd spadl ze střechy, na níž tou dobou byl. Situaci zachránil duchovní otec stroje Thomas Poulter, který duchapřítomně přidal plyn a se Snow Cruiserem sjel na led dřív, než se stihla zhroutit celá rampa.

antarctic snow cruiser 2
Zničená rampa po vylodění Snow Cruiseru (Zdroj: A.J. Carroll / United States Antarctic Service)

Záhy se ovšem ukázalo, že sníh a led představují pro Snow Cruiser zásadní problém. Kombinace hladkých pneumatik, vysoké hmotnost a slabých motorů vedla k tomu, že se vozidlo v podstatě nedokázalo v nehostinných končinách pohybovat. Polárníci dokonce přimontovali obě náhradní kola na přední nápravu a zadní kola doplnili řetězy, čímž chtěli zlepšit záběr kol ve sněhu a ledu, ale efekt se nedostavil.

antarctic snow cruiser 7
Polárníci upravují Snow Cruiser pro zlepšení trakčních schopností, bohužel neúspěšně. (Zdroj: C.C. Shirley / United States Antarctic Service)

Snow Cruiser se tak dokázal pohybovat jen pozadu, a to ještě velmi pomalou rychlostí. Polárníci se pokusili podniknout několik delších expedic, ovšem neúspěšně. Nejdelší „výlet“ Snow Cruiseru měřil 148 km, což byla naprosto zanedbatelná vzdálenost ve srovnání s udávaným dojezdem 8 000 km. Celý navíc musel být couván.

Neslavný konec expedice

Zklamaný Thomas Poulter ještě koncem ledna 1940 odjel zpátky do USA. Ostatní výzkumníci na místě zůstali, Snow Cruiser už však používali více méně jen jako stacionární základnu. V této roli se alespoň osvědčila kvalitní izolace a topení nešťastného vozidla.

antarctic snow cruiser 6
Fotografie z 20. září 1940. Snow Cruiser tou dobou už funguje spíše jako nehybná základna. (Zdroj: C.C. Shirley / United States Antarctic Service)

Tým polárníků fungoval celkem úspěšně až do začátku roku 1941, byť se objevily problémy se zásobováním (především krmiva pro psy byl nedostatek), které muselo být zajišťováno letecky.

antarctic snow cruiser 1
Psí spřežení táhne jedno z náhradních kol Snow Cruiseru. (Zdroj: A.J. Carroll / United States Antarctic Service)

Na Nový rok 1941 však za špatných meteorologických podmínek začalo Snow Cruiseru docházet palivo a polárníci se tak rozhodli ho nadobro přebudovat na stacionární stanici. Vozidlo tak bylo pro lepší izolaci obestavěno ledem, pneumatiky byly zabaleny do silného plátna, což mělo minimalizovat jejich poškození mrazem.

antarctic snow cruiser 3
Na snímku z konce roku 1940 jsou patrná kola obalená v ochranném plátnu. (Zdroj: C.C. Shirley / United States Antarctic Service)

Navzdory stále horším podmínkám tým polárníků chtěl na místě pokračovat, ovšem geopolitická situace tomu nepřála. V roce 1941 v USA rostla obava z probíhajícího válečného konfliktu (USA se do druhé světové války zapojily až po útoku na Perl Harbor v prosinci 1941). Politická reprezentace tak nakonec ukončila financování výpravy a všechny výzkumníky evakuovala. Bylo rozhodnuto, že Snow Cruiser musí počkat, než válka skončí. Financování se stejně jako zájem politiků, veřejnosti i médií přesunulo na dalších několik let k válečnému úsilí.

Kde je Snow Cruiseru konec?

Válka skončila v květnu 1945 a již v srpnu následujícího roku mířila do Antarktidy další americká výprava. Takzvanou operaci Highjump vedl opět Richard E. Byrd, tentokrát už však spíše v roli vojenského velitele, což vzhledem k jeho admirálské hodnosti není nijak překvapující. Operace se účastnilo necelých 5 000 vojáků, 23 letadel a 13 lodí. Cíle byly především vojenského rázu, nicméně našel se čas i pro znovuobjevení sněhem zasypaného Snow Cruiseru.

Ten sice ležel pod vrstvou sněhu, ale díky tyčím přivázaným k vozidlu před opuštěním byla jeho pozice dobře patrná. Vojáci se tak prokopali ke dveřím do Snow Cruiseru a zjistili, že je vozidlo zcela v pořádku. Ke zprovoznění by bylo prý třeba jen odstranit okolní sníh a provést základní údržbu. K tomu se však nikdo nedostal a veřejností zapomenutý Snow Cruiser dalších 12 let bez zájmu ležel ukryt pod sněhem.

antarctic snow cruiser 5
Do zasypaného Snow Cruiseru se povedlo vykopat tunel. Tento snímek pochází ale ještě z doby před opuštěním Snow Cruiseru. (Zdroj: United States Antarctic Service)

V roce 1958 pak Snow Cruiser buldozerem odkryla mezinárodní expedice. Vozidlo se stále zdálo v pořádku a uvnitř prý stále byly rozečtené předválečné časopisy tak, jak je tam v roce 1941 polárníci zanechali. Tím však opět zájem o Snow Cruiser opadl a od té doby ho již s jistotou nikdo nespatřil.

Získali Snow Cruiser Sověti?

Snow Cruiser nebyl nikdy znovu spatřen. V roce 1963 však americký vojenský ledoborec zaznamenal na čerstvě ulomeném ledovém útesu jakousi tmavou skvrnu. Když se k ledové stěně posádka přiblížila, zjistila, že jde o zbytek některé ze základen Little America. Objevil se i pokus s pomocí vrtulníku k základně trčící nad ledovou hladinou slanit, ale to se nakonec nepovedlo. Podařilo se však nafotografovat stále poměrně zachovalé vybavení.

little america snow cruiser
Snímek pořízený americkým ledoborcem jasně zachytil zbytky polární stanice. Jde o tu, u níž se nacházel Snow Cruiser?

Nikdy se nepovedlo zjistit, jakou ze stanic Little America tehdy americký ledoborec spatřil. Pokud by šlo o Little Americu 3, bylo by téměř jisté, že Snow Cruiser leží kdesi na mořském dně. To se však jistě neví a vzhledem k tomu, že se stále poměrně často objevují artefakty z úplně prvních polárních výprav, někteří stále věří, že Snow Cruiser kdesi na Antarktidě pod záplavou sněhu čeká na objevení. Existuje také dokonce spekulace, nebo spíše konspirační teorie, že Snow Cruiser za studené války získali Sověti a převezli ho k analýze do SSSR.


Tomáš Krompolc

Fanoušek Androidu, Googlu a moderních technologií. Rád si poslechne tvrdší hudbu a mezi jeho nejoblíbenější seriály patří ty z produkce Netflixu. V současné době je spokojeným majitelem telefonu OnePlus 6.
avatar
1300
  Sledování diskuze  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
Simonek
Anonym
Simonek

wow, článek jsem v čekárně u doktora shltnul jedním dechem. Moc pěkná práce a víc takových – rád si je přečtu :)

Vašek
Anonym
Vašek

souhlas ✅ více takových článků tady, tohle mě fakt zajímá

Tomáš Štěrba
Anonym
Tomáš Štěrba

Já četl už davno, že jej pak ještě nějaká expedice později někde našla. Nebo nevím Teda, jestli to byla expedice, ale prostě, že byl spatřen. Mělo to něco společného se sovetama právě že. Že byl objev nahlášení, pak už jej nikdy nikdo neviděl. Takže vzhledem k této skutečnosti se neví, jestli se na tajnacku odvezi soveti a nebo prostě skončil v moři.

Saker
Anonym
Saker

Pekny clanok a naozaj fascinujuci pribeh ludi a nezvycajnych veci. Ta predstava ze tam niekde stale je a caka je ako z romanu J. Verna 👍