Časy, kdy děti školou povinné přiběhly domů, odhodily tašku do kouta a utíkaly ven za kamarády, se již nikdy nevrátí, pokud budeme brát v potaz „vyspělý“ svět. Ten vyspěl tak daleko, že životu mladých lidí dominují relativně malé placky s displejem, na kterém se odehrávají relativně velké věci. Možnost neomezené konzumace obsahu tvořeného jak kamarády, tak především neznámými, avšak zajímavými lidmi si však někde musí vybrat svou daň.
O tom, jaké důsledky na člověka, především na jeho psychiku, mají sociální sítě a chytré telefony se již dlouhou dobu vedou debaty. Rozvoj těchto technologií, které přišly na začátku milénia, je však extrémně rychlý a nejsou s námi dostatečně dlouho na to, abychom byli již nyní schopni odhadnout, kam nás mohou zavést.
Technologie součástí naší osobnosti
Na toto téma probíhá nespočet studií, které často upozorňují na fakt, že se většina uživatelů těchto technologií stala jejich otroky a slouží spíše člověk jim, než naopak. Neustálé pípání, zvonění a vibrování, neustálá touha kontrolovat, zda se nestalo něco nového a pocit, že o něco přicházíme, když se na chvíli odpojíme, se usídlila hluboko v našem mozku.
Dnes se tak můžeme setkat s pocity, že nám v kapse brní telefon, nebo že jej slyšíme zvonit, a tak běžíme přes celý dům, abychom nakonec zjistili, že se nám to jen zdálo. Pocit, že nám telefon vibruje v kapse dokonce dostal svůj lékařský termín – syndrom fantomové vibrace – a výzkumy uvádí, že se objevuje přibližně jednou za dva týdny až u 90 % majitelů telefonů.
Čím je tento fenomén způsoben prozatím nebylo rozluštěno, zpravidla se však objevuje ve chvílích, kdy očekáváme hovor či odpověď na zprávu. Pokud vlastníte mobilní telefon, nejspíše alespoň tušíte, o čem je řeč, pokud jste alespoň jednou za život z kapsy vytáhli telefon v domnění, že vám přišla zpráva, či že vám někdo volá, i když telefon nevydal žádný zvuk, ani nezavibroval.
Nebezpečí mysli
Poměrně neškodné stažení svalstva, které si vyložíme špatně, však není až tak velký problém. Jak vyplývá z postupně uveřejňovaných studií, dnešní doba přináší i větší rizika. A povětšinou ta, která nejsou na první pohled vidět, což z nich dělá o to nebezpečnější důsledek, který se snadno přehlíží. Jedná se totiž o naši psychiku a vlivy, kterých si možná povšimli mnozí z nás.
Ačkoliv původním záměrem sociálních sítí bylo spojit lidi blíže k sobě, ukazuje se, že je tomu často naopak. Veškeré sdílení fotografií, statusů, krátkých videí a dalších důkazů „skvělého“ života sdílejícího, ze kterých máme dojem, jak bezvadný život ostatní žijí, a které v nás nezřídka vyvolají i závist, odhaluje i svou stinnou stránku. Tou je často oddálení se od lidí a zjištění, že je vlastně nemáme až tak v lásce.
V posledních dvaceti letech se mezi teenagery výrazně zvýšil počet sebevražd a v roce 2011 ukončilo život více náctiletých vlastní rukou, než kolik jich bylo ve stejém roce zavražděno. Prozatím je příliš brzy na to, abychom veškerou vinu hodili na chytré telefony a sociální sítě, nicméně indície ukazují jejich směrem.
Jak bylo uvedeno výše, oba vlivy lidi spíše oddálily, než spojily. Nevídají se spolu tak, jako dříve, a tak se snížila šance, že zabijí jeden druhého, ale naopak vzrostla šance sebevraždy. Podle psycholožky Jean Twenge je na vině právě nadužívání chytrých telefonů a sociálních sítí, které mladí lidé neumí kontrolovat, stejně jako se vyrovnat s často nenávistnými a ponižujícími komentáři týkajících se jejich obsahu.
Situaci neusnadňují ani výzkumy potvrzující, že zvuky notifikací spouští v mozku reakce produkující dopamin, hormon, vytvářející příjemný stav potěšení, jež pociťujeme také například při dosažení vytyčeného cíle, nebo při odškrtávání úkolů z našeho To-Do listu. Na stejná centra v mozku mimochodem působí i kokain. Problémem těchto aktivit je, že dopamin je vysoce návykový, a tak velmi rychle odměňuje a utvrzuje chování, které nám může z dlouhodobého hlediska škodit.
Z hlediska komunikace na sociálních sítích můžeme argumentovat, že nám umožňuje spojení se spoustou lidí, kteří by jinak možná zmizeli z našeho života. Zde však psychologové uvádějí, že se jedná o klam, neboť tato komunikace postrádá bližší spojení osob, které běžně vzniká u osobního setkání. Ačkoliv tedy máme pocit, že komunikujeme s více lidmi, všechny tyto vazby jsou v konečném důsledku povrchnější, prázdnější a mohou vytvářet pocit samoty, i když nám v aplikaci svítí desítky zpráv.
Podle výzkumu uvedeném v magazínu The Atlantic mají američtí žáci osmých tříd, kteří často používají chytré telefony, o 27 % vyšší pravděpodobnost, že se u nich rozvine deprese. Naopak u žáků, kteří byli součástí sportovního týmu či jiné komunity, byla pravděpodobnost výrazně nižší.
Velký nápor na psychiku způsobuje také možnost pořídit během jednoho večera stovky fotek, které pak po nasdílení na sociálních sítích připomínají těm, kdo se zábavy nezúčastnili, že o něco přišli. V dobách před sociálními sítěmi se o povedené párty živě mluvilo několik dní, poté ale nadšení vyšumělo a i ti, kdo se „legendární“ akce nezúčastnili, na svou absenci zapomněli a přestali se jí trápit. To dnešní doba neumožňuje a osamělé večerní brouzdání po profilech kamarádů depriovavanému jedinci příliš nepřidá.
Jsme opravdu nevinní?
Nutno však podotknout, že samotné chytré telefony a sociální sítě nejsou za tento stav zcela zodpovědné. Pravdou je, že jsou navrhovány tak, abychom na nich trávili co nejvíce času, čemuž pomáhá nekonečné scrollování a neustále nový obsah, nicméně je na každém uživateli, jak tento nástroj využívá. Jako s nožem může člověk nakrájet zeleninu, ale může s ním i vraždit, stejně tak se dají využívat i sociální sítě – ku prospěchu, i ke škodě. Jako vždy jde o nalezení rovnováhy. Na druhé straně se však objevuje otázka, zda jsou mezi uživateli i jacísi „alkoholici“ sociálních sítí, tedy lidé, kteří jsou na podobné podněty přehnaně citliví, bojovat s nimi pro ně představuje nadlidské úsilí a často to bez pomoci nedokáží.
Sociální sítě a chytré telefony aktuálně nejvíce zasahují lidi řadící se do generace takzvaných Millennials (mileniálové), tedy ty, kdo jsou narozeni mezi lety 1974 a 2000, a generaci označovanou jako iGen, do které doktorka Jean M. Twenge řadí osoby narozené mezi lety 1995 a 2012, tedy v podstatě ty, kteří nikdy nepoznali život bez internetu. Ti jsou podle výzkumů ještě více deprivováni, než mileniálové. Podle zmíněné studie uveřejněné v The Atlantic mají žáci osmých tříd 56x větší šanci být nešťastní, pokud používají sociální sítě více než 10 hodin týdně, ti, kdo na nich stráví 6 – 9 hodin pak mají o 47 % vyšší šanci být nešťastní oproti vrstevníkům, kteří zde netráví tolik času. Naopak u dětí, které tráví více času s přáteli, se tato pravděpodobnost snižuje o 20 %.
„Houstone, máme problém“
Mladí lidé však rovnováhu nacházejí složitě, možností, jak závislost postupně snižovat je mnoho. Stejně jako u anonymních alkoholiků, první krok, který pomůže, je přiznat si, že má člověk problém a využívaný nástroj mu více bere, než dává. Poté je možné aplikace, které nás drží připoutané k displeji, odinstalovat, případně si nainstalovat aplikaci, která omezí přístup k těmto zlodějům času a pozornosti. Nemalou roli také hraje sebedisciplína, neboť jako lidé jsme schopni často přicházet se směšnými výmluvami jen proto, abychom si před sebou obhájili něco, co vlastně příliš nedává smysl.
Jak vyplývá i z provedené studie, odložení telefonu a věnování se reálným lidským vztahům namísto těch digitálních může zvýšit pocit spokojenosti s naším životem. Vypnutí notifikací a ponechání pouze těch důležitých (ne, Facebook, Instagram ani Snapchat do této kategorie nepatří), může také snížit naší touhu neustále telefon kontrolovat a sledovat životy ostatních uživatelů, a namísto toho se věnovat našemu vlastnímu.
O fenoménu sociálních sítí a přehnaného používání chytrých telefonů budeme nejspíše slýchat více a více, přičemž by nám ukončené studie mohly nabídnout hlubší pohled na celou problematiku. Neustálé koukání do malých obrazovek, ať již při chůzi, na záchodě, nebo i v restauraci, kdy telefon vytáhneme ihned po odchodu partnera na toaletu, abychom se nemuseli dvě minuty potkávat s pohledy jiných lidí však dává tušit, že se tato závislost neobejde bez následků.
