Domů » Články » Sovětská „Kaspická příšera“ zamotala hlavu CIA. Její nástupce měl nepozorovaně ničit západní lodě

Sovětská „Kaspická příšera“ zamotala hlavu CIA. Její nástupce měl nepozorovaně ničit západní lodě

Old Machine Press (MO SSSR)

Studená válka byla obdobím, v němž na obou stranách železné opony rychle postupoval technologický vývoj v oblasti letadel, vojenské techniky, vesmírných technologií a spoustě příbuzných odvětví. Důvodem bylo pochopitelně soupeření Spojených států a Sovětského svazu, resp. východního a západního bloku. To se neodehrávalo jen v různých zástupných válkách, ale také právě na poli technologických prvenství. Výsledkem byla celá řada revolučních objevů a strojů.

Během této historické periody ale vzniklo také několik poněkud netradičních projektů, které se později ukázaly jako slepá ulička. Jedním z nejzajímavějších reliktů studené války jsou určitě sovětské ekranoplány třídy Lun, resp. jejich předchůdce označovaný jako „Kaspická příšera“.

Co to je ekranoplán?

Nejprve je asi třeba si ujasnit, co to je ekranoplán. Jde o stroj, který na pohled připomíná asi nejvíce letadlo, ale nezapře ani prvky lodě. A takto víceméně i technicky funguje. Ekranoplán létá několik málo metrů nad vodní hladinou, k čemuž mu stačí krátká křídla, neboť využívá tzv. dynamického přízemního efektu.

lun class concept
Ilustrace z publikace Soviet Military Power vypracované v roce 1988 vojenskou rozvědkou USA

Dynamický přízemní efekt je známý už minimálně od dvacátých let minulého století, kdy se začalo více rozvíjet letectví. Piloti si brzy povšimli, že se letadlo v blízkosti země chová jinak, je jakoby více nadnášené a pro let mu stačí menší výkon. Inženýři pochopitelně začali hned přemýšlet o tom, jak by se tento efekt dal využít v praxi. Letadlo pohybující se v blízkosti země by totiž mělo lepší efektivitu a mohlo zajišťovat rychlou a ekonomicky výhodnou přepravu. Jako problém se však záhy ukázalo, že jde o velmi nebezpečný koncept. Takový stroj by totiž musel pochopitelně kopírovat veškeré nerovnosti terénu, což je ale v nízkých výškách dosti riskantní.

Rostislav Alexeyev
Ruský konstruktér Rostislav Alexejev

Tento nápad se tak nikdy plně nerozvinul, byť různé dílčí testy a výzkumy samozřejmě probíhaly. Sovětský svaz tušil vojenský potenciál těchto strojů a už od padesátých let tak tuto oblast zkoumal. Zásadní změna pak přišla počátkem šedesátých let, kdy se projektu ekranoplánů začal věnovat konstruktér Rostislav Alexejev. Jeho práce na prototypech vzbudila zájem nejvyššího sovětského vedení a projekt tak získal potřebné financování.

Kaspická příšera

Po několika menších strojích začaly v roce 1964 práce na prvním velkém ekranoplánu. Sověti ho označovali zkratkou KM (Корабль-макет), což v podstatě znamená „prototyp lodi“. Práce na stroji trvaly dva roky, a když byl v roce 1966 dokončen, stal se největším a nejtěžším letadlem na světě. Tedy za předpokladu, že ho za letadlo budeme považovat. Samotní Sověti totiž tak docela nevěděli, jak stroj klasifikovat. Z označení KM a zařazení pod námořnictvo lze totiž usuzovat spíše na loď. Podle některých zdrojů dokonce před prvním letem došlo k pokřtění lahví šampaňského rozbitou o trup, což je tradice dodržovaná u lodí. Na druhou stranu však personální provoz zajišťovalo sovětské letectvo.

ekranoplan caspian sea monster 2
Jedna z mála fotek KM při testování v Kaspickém moři

Kaspická příšera (k původu názvu se dostaneme za chvíli) na délku měřila 92 metrů, její rozpětí činilo 37,6 m a maximální vzletová hmotnost dosahovala 544 tun. Zajímavé je, že rozpětí hlavních křídel bylo jen o 60 cm delší než rozpětí stabilizačních křídel na ocasu. Navržena byla pro provoz mezi 5 až 10 metry nad hladinou. To bylo dáno jednak nutností využít dynamický přízemní efekt, ale také šlo o výšku, v níž se bylo možné vyhnout tehdejším radarům.

Pohon zajišťovalo hned 10 motorů Dobrynin VD-7, přičemž každý dosahoval tahu 127,5 kN. Pro srovnání, takový tah má přibližně jeden motor LEAP-1B používaný u Boeingů 737 MAX. Čtveřice byla umístěná vepředu nad každým křídlem, zbývající dvojice pak v zadní části. Zajímavé však je, že osm předních motorů bylo používáno pouze pro odlepení od hladiny a po dosažení cestovní rychlosti stroj poháněla pouze dvojice zadních motorů. Díky tomu měl stroj i přes své gigantické rozměry vcelku slušný dolet okolo 1500 km.

Zdlouhavé testování

Testy každopádně začaly krátce po dokončení a první let řídil sám Alexejev s asistencí Vladimira Loginova. Testování ukázalo, že z hlediska spotřeby paliva je nejefektivnější rychlost okolo 430 km/h. Stroj však bylo možné běžně provozovat do 500 km/h, přičemž ale nejvyšší dosažená rychlost byla podstatně vyšší. Některé zdroje uvádějí až 740 km/h, konzervativnější údaje pak mluví o 650 km/h.

ekranoplan km
Ekranoplán KM u břehů Kaspijsku na testech

Kaspická příšera se zdála jako ideální stroj pro rychlé nepozorované transporty, uvažovalo se například o využití pro překvapivé výsadky. Provoz netradičního prototypu však provázely také různé problémy a nikdy tak nedošlo k žádnému rapidnímu vývoji. Testování probíhalo neuvěřitelných 15 let a skončilo až v roce 1980 nehodou. Testovací pilot neodhadl výšku vln, poškodil jedno z křídel o hladinu a stroj se částečně rozlomil. Posádka stihla vrak opustit, ale pro Kaspické monstrum to byla konečná. Sovětské vedení rozhodlo, že jde o příliš těžký stroj, jehož záchrana by byla velmi náročná. Vrak tedy ještě asi týden plaval v Kaspickém moři, než se potopil na dno, kde leží dodnes.

Objevení Západem

Sověti se snažili projekt ekranoplánů tajit. Nejenže se úspěchy svých inženýrů veřejně nechlubili, ale třeba transport Kaspické příšery z loděnice Krasnoje Sormovo v Nižném Novgorodu (tehdy Gorkij) po Volze do města Kaspijsk v dnešním Dagestánu probíhal pouze v noci, a ještě pod maskovací plachtou.

To však nebylo nic platné proti americkým satelitům, které víceméně náhodou obří ekranoplán u břehů Kaspijsku nafotily. Pro americké tajné služby šlo o překvapení, nikdo dlouho nemohl přijít na to, co by takto obrovské letadlo na vodě mohlo být zač. Nejprve se spekulovalo o tom, že by mohlo jít o nedokončený stroj – to kvůli krátkým jakoby useknutým křídlům. CIA dokonce měla v plánu zkusit stroj nasnímkovat jedním z prvních špionážních dronů, které byly vyvíjeny v rámci tajeného projektu AQUILINE. Tento projekt byl ale nakonec zrušen. Američané i tak časem odhalili, že jde o ekranoplán. Stalo se tak však až v 80. letech, kdy už byl stroj mimo provoz.

Kaspiysk satelit kaspicka prisera 1968
Špionážní snímek z 19. března 1968 pořízený satelitem KH-8 Gambit 3

Jednou z věcí, co Američany dlouho mátla, byla vlajka sovětského námořnictva na trupu. Proč by Sověti provozovali takovéto letadlo pod námořnictvem? Stejně tak nejasný byl nějakou dobu význam značky KM. Ta, jak již bylo řečeno, označovala prototypové plavidlo. CIA však zkratku využila pro neoficiální pojmenování „Kaspian Monster“, tedy Kaspická příšera. Toto označení se následně po odtajnění vesměs ujalo a je používáno dodnes.

Ničitel letadlových lodí Lun

Poznámka: O ekranoplánech Lun budeme mluvit v množném čísle, protože šlo o třídu, v rámci níž mělo vzniknout více exemplářů. Dokončen však byl jen jeden a rozestavěn další.

Kaspická příšera sice v roce 1980 zamířila ke dnu, ale již od roku 1975 pracoval Rostislav Alexejev na jejím nástupci. Tentokrát už nemělo jít o testovací stroj, ale skutečný bojový prostředek. Vývoj probíhal pod označením „Raketová loď-ekranoplán Projekt 903“ (Ракетный корабль-экраноплан проекта 903), třída těchto strojů pak dostala označení Lun, v kódu NATO Utka. Slovo Lun je ruský výraz pro jestřábovité dravce, v češtině nazývané trochu nelichotivě motáci.

lun ekranoplan front
Ekranoplán třídy Lun v klidovém stavu

Ekranoplány třídy Lun byly o něco menší než Kaspická příšera. Na délku měřily „jen“ 73,8 metrů, maximální vzletová hmotnost pak činila 380 tun. O něco větší bylo se 44 metry naopak rozpětí. Snížen byl také počet motorů, zůstalo jich „pouze“ osm, přičemž šlo o modely Kuzněcov NK-87 s tahem 127,4 kN. Cestovní rychlost se pohybovala okolo 450 km/h, maximální byla zhruba o 100 km/h vyšší. Dolet byl díky menším rozměrům lepší a dosahoval až 2000 km.

Nebezpečná hračka

Zásadním rozdílem oproti Kaspické příšeře však bylo především to, že patnáctičlenná posádka měla k dispozici i zbraně. Vlastní obranu zajišťovala čtveřice zdvojených 23mm kanonů PI-23. Zajímavější však byly útočné kapacity. Ekranoplány třídy Lun měly na trupu šest odpalovacích zařízení pro nadzvukové řízené rakety P-270 Moskit, v kódu NATO Sunburn.

luna strelba
Odpal rakety systému P-270 Moskit

Svého času šlo o obávanou zbraň, neboť tyto protilodní rakety dokáží dosahovat až rychlosti Mach 3, manévrovat s přetížením až 10 G a relativně efektivně tak překonat protiraketovou obranu. Cíl ve vzdálenosti až 120 km má díky vysoké rychlosti jen okolo 30 vteřin na reakci. Rakety Moskit navíc mohou nést kromě 300kg konvenční hlavice i termonukleární nálož se sílou ekvivalentu 120 kt TNT. To je skoro šestinásobek síly bomby Fat Man shozené na Nagasaki.

Když tyto charakteristiky spojíte s tím, že se ekranoplán díky pohybu pár metrů nad hladinou vyhnul jak radarům, tak sonarům, dostáváte nebezpečnou zbraň schopnou velmi efektivně podnikat nečekané útoky a ničit menší flotily nepřátelských lodí.

Video Lun class Ekranoplan (Caspian)

Naštěstí pro západní svět však byl jediný dokončený kus zařazen do služby v Černomořském loďstvu až v roce 1987. To už se studená válka chýlila ke konci a spolu s ní i ekonomická výkonnost Sovětského svazu.

Poslední cesta

Ekranoplán Lun MD-160 jako jediný zástupce svého druhu v Černomořském loďstvu přečkal i rozpad sovětského impéria. Koncem devadesátých let byl však po pouhých několika letech služby vyřazen. Od té doby postupně chátral bez většího zájmu v Kaspijsku.

ekranoplan tridy lun 24
Takto chátrající ekranoplán Lun zachytil v roce 2009 v Kaspijsku ruský fotograf Igor Kolokolov, s jehož laskavým svolením jsme některé jeho snímky převzali. Pokud se chcete podívat na rozsáhlou galerii interiéru i exteriéru stroje, navštivte web autora.

Naštěstí pro milovníky vojenské techniky však přišlo rozhodnutí ekranoplán zachránit a přesunout ho do nově budovaného „Patriot Parku“ v dagestánském městě Derbent. Na stokilometrovou poslední cestu se Lun vydal 31. července minulého roku na obřích gumových pontonech, tažen třemi loděmi.

Sleeping Giant | Soviet flying vessel EKRANOPLAN filmed lying along Caspian coast

Těsně před cílem však stroj uvízl v měkkém písku u pobřeží Derbentu, kde se rychle stal atrakcí pro místní obyvatele. Trvalo pět měsíců, než se povedlo zajistit potřebné vybavení a monstrum z písku vyhrabat a přesunout ho do jeho finální lokality.

Vrátí Spasatel obří ekranoplány do služby?

Jak již bylo řečeno, v rámci třídy Lun mělo vzniknout strojů více. Kromě dokončeného MD-160 byl rozestavěn ještě jeden stroj. Ten měl být původně klasickým zástupcem třídy Lun, tedy ozbrojeným útočným strojem. Když však v dubnu 1989 došlo ke katastrofické nehodě jaderné ponorky K-278 Komsomolec, bylo rozhodnuto, že se rozestavěný stroj transformuje pro záchranářské účely, kdyby snad ještě někdy v budoucnu k podobné události došlo.

Projekt byl pojmenován Spasatel, což lze do češtiny přeložit jako „Zachránce“. Rozpad Sovětského svazu však znamenal pro takovéto ambiciózní projekty stopku a výroba tak byla zastavena. Rozpracovaný stroj je údajně stále zakonzervován ve městě Nižnij Novgorod v Rusku.

Před pár lety se objevily zprávy, že Rusko plánuje projekt dokončit a případně i vyrobit nové exempláře. Důvodem má být jeho vhodnost pro nasazení v arktických oblastech, o nichž se mluví jako o nové oblasti pro strategické soupeření světových mocností. Spasatel by tam měl být schopen dopravovat vybavení i lidi, přičemž se počítá s kapacitou až 550 osob. Přes toto oznámení však žádné nové zprávy o stavu projektu nejsou, a je tak otázka, jestli se vůbec něco děje.

spasatel ekranoplan
Takto byl záměr obnoveného Spasatele prezentován v roce 2015. Nezdá se však, že by na stroji probíhaly reálné práce.

Teoreticky ale existuje šance, že se ještě tento vskutku unikátní relikt studené války vrátí do aktivní služby. Byť tentokrát už snad bez raket s jadernou hlavicí.

Tomáš Krompolc

Fanoušek Androidu, Googlu a moderních technologií. Rád si poslechne tvrdší hudbu a mezi jeho nejoblíbenější seriály patří ty z produkce Netflixu. V současné době je spokojeným majitelem telefonu OnePlus 6.

3 komentářů

  1. Nádherný článek, děkuji Tome.

  2. Pěkný článek, díky za něj.

  3. tyhle clanky me na smartmanii obrovsky bavi 👏

Napište komentář

Redakce si vyhrazuje právo mazat komentáře, které nesouvisejí s tématem diskuze, nebo jsou útočného či urážlivého charakteru (pomluvy, vulgarity, rasismus či ponižování). V případě porušení těchto pravidel chování může redakce zakázat přístup do diskuze.

Odeslané komentáře jsou strojově kontrolovány (spam, nevhodné výrazy…).