Pod pojmem stealth letoun, nebo také populárně „neviditelné letadlo“, si hodně lidí asi představí ikonický bombardér B-2 Spirit nebo možná víceúčelový F-35 Lightning II. Trochu opomíjeným je přitom úplně první sériově vyráběný stealth letoun, kterým je americký Lockheed F-117 Nighthawk.
Na „nočního jestřába“ se tak trochu zapomnělo asi i proto, že jeho bojové nasazení nikdy nedosáhlo úplně hvězdných výsledků, a navíc bylo vyrobeno jen poměrně malé množství (64 kusů). Především v době svého vzniku však toto letadlo budilo obrovské vášně a stalo se předmětem politické kampaně, zájmu médií i výrobců modelů. V posledních letech pak „F-117ky“ vyvolaly ještě všemožné spekulace poté, co byly opakovaně spatřeny na nebi roky po jejich oficiálním vyřazení.
První koketování se stealth
S obtížně zjistitelnými letadly, pro něž se všeobecně používá výraz stealth, začali konstruktéři koketovat dříve, než by si asi většina lidí myslela. Již počátkem 20. století v Německu vzniklo experimentální letadlo s průhledným potahem křídel. To mělo ztížit optické pozorování ze země.
Za druhé světové války už se pak začalo experimentovat i se snižováním radarové odrazivosti. Němci plánovali použít jakési jednoduché potahy s využitím dřevěného uhlí na svých bombardérech Horten Ho 229. Tyto letouny z kategorie „zázračných zbraní“ Wunderwaffen, které měly pomoci zvrátit průběh války, však vznikly jen ve stádiu několika rozpracovaných prototypů. O něco dále se možná na konci války dostali s vývojem materiálu pohlcujícího radarové paprsky Američané. Jejich řešení však mělo jen omezenou účinnost a představovalo takový přírůstek hmotnosti, že bylo považováno za nepoužitelné a nikdy nebylo operačně nasazeno.
První stealth prvky se pak objevily v 50. letech ve specifikaci špionážních letounů U-2. Ještě větší důraz na ně pak byl kladen u zamýšleného nástupce SR-71. Nicméně v obou případech šlo pouze o určitá dílčí řešení, nikoliv o letadla vyvíjená od počátku primárně jako stealth.
Obava ze Sovětů a lepší počítače
V první polovině 70. let se z pohledu Západu začala projevovat jedna zásadní strategická nedostatečnost. Sovětské radary a protiletadlové systémy začaly být velmi účinné a byly schopny spojencům působit značné ztráty.
USA to velmi bolestivě pocítily ve Vietnamu, kde k roku 1975 ztratily 3744 letadel a 5607 helikoptér. Celkově pak spojenci ve vietnamské válce přišli o více než 12 tisíc letadel a helikoptér. V čísle jsou sice započítány i bezpilotní prostředky, ty ale tvořily v této době jen malou část celkových ztrát.
Druhým zdviženým prstem byla jomkipurská válka. Tu sice Izrael vyhrál, avšak sovětské protiletadlové systémy 2K12 Kub a 9K32 Strela-2 používané Egyptem a Sýrií způsobily Izraeli poměrně značné ztráty. Vrchní velitel izraelského letectva tři dny před koncem války v rozhovoru s americkým ministrem zahraničí Kissingerem uvedl, že Izrael takto přišel o 102 letadel. To byla téměř čtvrtina nasazených bojových letounů.
V důsledku těchto událostí tak americké ministerstvo obrany dospělo v roce 1974 k znepokojivému závěru, že v případě vypuknutí války ve střední Evropě (na hranici obou bloků) by NATO nebylo schopno provádět efektivní nálety. Následující rok tak bylo rozhodnuto o vývoji letounu, který by byl schopen operovat navzdory radarům.
Hopeless Diamond a Have Blue
Aniž bychom zacházeli do přílišných podrobností, zmiňme, že vývojem konceptů „neviditelných“ letadel bylo původně pověřeno více výrobců. Lockheed přitom mezi nimi nebyl, protože DARPA nepředpokládala, že by společnost měla dostatečné zkušenosti pro tento typ projektu. Zástupcům Lockheedu se přesto povedlo do tendru nakonec dostat, byť původně bez vládního financování.
Vzhledem k tomu, že šlo o utajovaný projekt, byl svěřen legendárním Skunk Works – odnoži zabývající se pokročilými a experimentálními projekty. Inženýři Lockheedu při své práci využili dílo sovětského matematika Pjotra Ufimceva, který už v 60. letech přišel s teorií, jak snížit odrazivou plochu radarového záření (RCS) letadel. Toto dílo sice bylo známo už delší dobu, ale dlouho bylo prakticky nerealizovatelné. Letadla dodržující zásady omezující RCS jsou totiž aerodynamicky značně nestabilní, což se zdálo jako neřešitelná překážka. V polovině 70. let však už počítače měly dostatečný výkon, aby je bylo možné použít k provádění kontinuálních stabilizačních zásahů do řízení. V Lockheedu se tedy rozhodli, že se pokusí vydat tímto směrem.
Prvním hmatatelným výsledkem byl hned v roce 1975 tzv. Hopeless Diamond. Nefunkční model svým názvem odkazujícím na slavný diamant Hope poukazoval na tvarovou podobnost mezi stealth letounem a tímto diamantem, především na ostře řezané odrazivé plochy. Tento model americké ministerstvo obrany zaujal a Lockheed tak získal kontrakt na stavbu dvou letuschopných prototypů stealth letounů.
Lockheed využil množství řešení z již existujících letadel (například fly-by-wire systém byl převzat z F-16), díky čemuž zvládl dva demonstrátory nazvané „Have Blue“ vytvořit v extrémně krátkém čase a za méně peněz, než předpokládal rozpočet obrany. První let se tak odehrál už v prosinci 1977. Oba letouny byly postupně kvůli mechanickým závadám zničeny, nicméně získaná data vypadala nadějně a vláda se rozhodla zvýšit financování stealth projektů. A v roce 1978 tak udělila Lockheedu zakázku na produkci funkčního stealth letounu s krycím názvem „Senior Trend“.
Bleskový vývoj
Odtud už šlo všechno v podstatě jako po másle, alespoň co se vývoje a výroby týče. Trojčlenný tým matematiků a počítačových inženýrů vytvořil program nazvaný Echo, pomocí nějž byl navržen tvar letounu. Ostře řezané tvary tolik charakteristické pro toto letadlo jsou přitom výsledkem právě toho, že design vytvářel počítač. Ačkoliv by bylo vhodnější, aby byly tvary zakulacené, jako tomu bylo třeba u pozdějšího B-2, tehdejší počítače by prostě ještě nebyly schopny odrazy od takto komplexních ploch simulovat.
Co se týče samotné konstrukce letounu, jde o jednomístný dvoumotorový stroj poháněný motory General Electric F404. Jeho maximální rychlost je lehce přes 1000 km/h, maximálního stoupání dosahuje při 860 metrech za minutu a pohybovat se může ve výškách do 14 km. Dolet se pohybuje okolo 1700 km, nicméně provádět lze samozřejmě i tankování za letu.
Zajímavostí je čtyřnásobně zálohovaný fly-by-wire systém, který byl – stejně jako některé části avioniky – odvozen z letounů F-16, F/A-18 a F-15E. Důvodem byla jednak snaha snížit cenu, ale také utajit výrobu. Část rozpočtu totiž byla vykazována jako náhradní díly pro výše uvedené letouny. Projekt byl totiž dlouho v tzv. černém režimu, což znamená, že byl tajen i před velkou částí politické reprezentace a armády.
První let prototypu se pak odehrál 18. června 1981 v legendami opředené Area 51 v Nevadě. Stalo se tak necelé tři roky od udělení kontraktu, což je extrémně rychlé i na poměry běžných letadel, natož na zcela revoluční konstrukci. První produkční letoun pak byl letectvu doručen o rok později a v říjnu roku 1983 dosáhla první jednotka operačních schopností.
Moderní technologie
Kokpit je na jednomístné letadlo poměrně prostorný a ergonomicky uspořádaný. Vzhledem k období vzniku letadla nevypadá z dnešního pohledu nikterak futuristicky, avšak už tehdy obsahoval různé moderní technologie.
Jejich středobodem byl automatický bojový systém, který umožňoval naplánovat a automaticky provést všechny aspekty bojové mise, od zaměření přes samotné vypuštění zbraně. Navigaci primárně zajišťuje GPS v kombinaci s inerciálním systémem. Radar na palubě není, ohrožoval by stealth charakteristiku letadla.
Stealth schopnosti pak zajišťují kromě tvarů samotných také speciální štíty pohlcující radarové paprsky, které letadlu přidávají skoro tunu na váze. Kvůli snaze udělat letadlo co nejméně nápadným také nemá přídavné spalování a nelétá nadzvukově, neboť obě tyto charakteristiky znamenají velké a obtížně kamuflovatelné zahřívání.
Co se týče výzbroje, ta je nesena kompletně ve vnitřní pumovnici, která pojme až 2300 kg zbraní. K dispozici jsou dva závěsy, celkem tedy mohou být neseny dvě zbraně. Jde zejména o laserem naváděné klasické pumy GBU-10/12, průrazné BLU-109 či BLU-116, ale také termonukleární bomby B61.
Mediální bomba
O tom, že se pracuje na stealth letounu, informovala odborná média v USA v podstatě od začátku. V 70. letech však šlo jen o velmi stručné zprávy a celý projekt byl mimo zájem mainstreamových médií. To se však změnilo v roce 1980, během vrcholící kampaně před prezidentskými volbami.
Velkým tématem těchto voleb byla obrana. Spojené státy se stáhly z Vietnamu, v Íránu proběhla islámská revoluce a prezident Carter zrušil vývoj strategického bombardéru B-1 Lancer (později byl obnoven). Velká část společnosti tak měla pocit, že administrativa prezidenta Cartera nedělá pro národní bezpečnost dost.
V srpnu 1980 najednou došlo k úniku informací o vyvíjeném stealth letounu do médií, která se tématu začala extenzivně věnovat. V celostátních médích se začalo mluvit o tom, co vůbec technologie stealth je, jak by takový letoun mohl vypadat a co by měl umět. Jen pár týdnů po prvotním úniku informací do médií Carterův ministr obrany uspořádal tiskovou konferenci, kde tyto informace potvrdil. Cílem potvrzení bylo oficiálně ukončit spekulace a předejít dalším únikům. Tomu však opoziční Republikánská strana odmítala uvěřit a prezidenta Cartera obvinila, že utajované informace zveřejnil záměrně, aby si vylepšil své postavení před volbami.
Kritika se snášela i z armádních kruhů, které varovaly, že tyto informace mohou dát Sovětům čas se připravit. Záležitostí se začaly zabývat i výbory Kongresu, přičemž se objevila svědectví, podle nichž skutečně lidé z prezidentova okolí řídili úniky do médií, aby tak vznikla záminka pro zveřejnění existence projektu. Carter se snažil bránit tím, že projekt původně nebyl ani v utajeném režimu (tam se dostal až v roce 1977) a že jím zveřejněné informace nebyly zas tak detailní. To byla do jisté míry pravda, neboť útržky informací se v médiích skutečně objevovaly již od 70. let.
Tak či tak, Carter volby prohrál a prezident Reagan rozhodl o opětovném tvrdém utajení projektu.
Veřejné tajemství
Projekt letounu F-117 (o kterém však média v té době referovala jako o F-19) se přesunul opět do kategorie tzv. černých projektů. Ty jsou financovány tajnými zdroji a oficiálně neexistují. O jejich existenci ví zpravidla jen pár vyvolených, takto byl například vyvíjen špionážní letoun Lockheed U-2.
V tomto případě šlo nicméně o trochu zvláštní rozhodnutí, neboť veřejnost i média pochopitelně kvůli výše uvedeným skutečnostem o existenci projektu v hrubých obrysech věděla. Média tedy i nadále informovala o postupu projektu a v tisku se objevovala i různá anonymní vyjádření od lidí z Pentagonu. Vláda se nicméně zarytě tvářila, že nic takového prostě neexistuje.
Představitel letectva tak ještě v červenci 1981 označil zprávy o letadle za „zbožná přání“ a o vznikajícím stroji mluvil jako o „papírové vlaštovce“. Objevilo se dokonce vyjádření zpochybňující, že by vůbec byl americký průmysl schopný takhle rychle takto přelomové letadlo vyvinout. Což je přesně to, co se stalo.
Navzdory pokračujícímu mediálnímu pokrytí projektu tak vládní kruhy tvrdily i nadále, že nic takového vůbec neexistuje. Celá záležitost dostala až komické rozměry v roce 1985, kdy společnost Testers Corporation představila plastikový model údajného F-19. Jak se později ukázalo, model neměl s podobou F-117 mnoho společného. Byl ale dobře promyšlen a vytvořen s využitím odborných materiálů týkajících se stealth a do značné míry působil uvěřitelně.
Model se začal objevovat v médiích, ale zabýval se jím dokonce i Kongres, který se dožadoval vysvětlení, jak je možné, že výrobce plastikových modelů má informace, které nemají ani kongresmani. Situaci dále zhoršoval fakt, že se model stal velmi populárním, a to i mezi zaměstnanci Lockheedu v Kalifornii. To dále utvrzovalo přesvědčení médií a Kongresu, že je model reálný. Vláda sice věděla, že není, ale říci to kvůli utajení nemohla.
Dokonale utajená nehoda
Další ukázkou až paranoidního utajování byl červenec 1986. Když ve dvě v noci došlo v Kalifornii během testovacího letu k nehodě, byla oblast v okruhu pěti mil od místa dopadu trosek označena za oblast národní bezpečnosti. Byly zakázány nízké přelety, oblast střežil bitevní vrtulník a ozbrojené stráže zpočátku bránily vstupu i hasičům, kteří nakonec masivní požár lesa hasili 16 hodin.
Armáda odmítala sdělit, o jaké letadlo šlo a co se vlastně stalo. Byla potvrzena smrt pilota, nicméně to bylo tak nějak vše. Médiím nicméně bylo jasné, o co jde, takže se opět objevily všemožné články. Ty se v kvalitě dost lišily, kdy odborná média spekulovala o správném označení letounu a jeho motorech, zatímco více populární tisk například tvrdil, že se Pentagon obává, že bude muset oblast držet uzavřenou navždy. Kreml by totiž prý velmi rád věděl, co se tam nachází.
Fakticky byla blokáda uvolněna po několika týdnech, kdy zástupci letectva oblast dokonale vyčistili, a to i s využitím trhavin k uvolnění trosek ze země. Na místo se samozřejmě hned vrhli reportéři, kteří ke svému vlastnímu překvapení nějaké menší úlomky našli a později je předali letectvu. Jak se ukázalo o několik let později, ve skutečnosti šlo o trosky letounu F-101 Voodoo. Ty na místě rozsypalo letectvo záměrně ve snaze zmást případné hledače.
Odtajnění
V roce 1988 už i těm největším zastáncům utajení začalo připadat, že již asi není třeba trvat na takto tvrdém tajnůstkářství. Důvodem byla i potřeba veřejně ospravedlnit investice do dalších stealth projektů, jako je B-2 Spirit. Vzhledem k tomu, že ale šlo o volební rok, si Senát po zkušenostech z voleb v roce 1980 vymohl, že zveřejnění proběhne až po volbách.
Veřejné představení projektu tak nastalo dva dny po volbách, 10. listopadu 1988. Médiím byla poskytnuta jedna nekvalitní fotografie a zveřejněny byly počty objednaných a dodaných letadel, stejně jako informace o nehodách. To bylo ale vše, veřejnost se nedozvěděla nic o schopnostech letadla, jeho velikosti či případném bojovém nasazení.
Fotka sice vyšla na mnoha titulních stránkách, avšak celkově šlo spíše o zklamání. Zcela nepokrytě se odhalení dávno známého posmívaly místní noviny z města Toponah v Nevadě. U něj totiž leží vojenská základna, z níž „F-117ky“ roky operovaly, a místní tak měli o existenci projektu už delší dobu celkem jasno. Titulní stránka informující o velkém odhalení proto nesla nadpis „Surprise, surprise – it exists“. Tedy něco jako „Překvápko, existuje“.
V dalších letech se v tisku objevovaly další a další informace, včetně spekulací o možných operačních nasazeních. Protože letoun nově začal létat i přes den, objevilo se i množství amatérských snímků z provozu. V dubnu 1990 pak letectvo na zbývající snahu o utajení rezignovalo a zveřejnilo i některé technické údaje, detailní barevné snímky, video a cenu. Od té doby už byl Nighthawk stejně známý jako jiná letadla a stal se i hostem mnohých leteckých show.
F jako… marketing?
Ještě než se dostaneme k operačnímu nasazení, zmiňme ve stručnosti zajímavost týkající se označení F-117. Jak možná víte, většina amerických vojenských letadel používá od roku 1962 systém jednotného značení. To se skládá v základu z písmene a čísla za pomlčkou. Písmen je celá řada, ale nejznámější jsou asi A, B, C a F.
A znamená attack, tedy bitevní/útočné letadlo používané na boj proti pozemním cílům, zpravidla k přímé podpoře pozemních jednotek. B je bombardér, C je cargo, tedy nákladní/transportní letoun. F pak znamená fighter, tedy stíhací letoun určený ke vzdušným soubojům.
Podle této logiky by tedy měl být letoun s označením F-117 stíhačkou, ovšem to není pravda. A zatímco třeba u F-16 lze argumentovat, že se z původní stíhačky vyvinul víceúčelový letoun, v případě F-117 se nikdy o roli stíhacího letounu neuvažovalo. Proč je tedy Nighthawk „efkový“, ačkoliv jde o útočné letadlo? Důvod je vcelku jednoduchý. Generál Robert J. Dixon tehdy usoudil, že špičkoví letci potřební pro takto pokročilé letadlo by neměli zájem o výcvik na „áčkovém“ letadle, či snad dokonce bombardéru. Označení F je tak v podstatě marketingovým rozhodnutím.
Zmatky s číslem
Zvláštní je i číselná část označení. Zde také existuje určitý systém, nicméně je poměrně složitý, a navíc celkem často porušovaný, takže do něj nebudeme zabíhat. Jak však již bylo zmíněno výše, všeobecně se očekávalo, že označení bude F-19, protože to bylo číslo, které by dle číslovací systematiky bylo na řadě.
Důvod pro odchýlení se od systému je v tomto případě ještě možná o něco zvláštnější než u písemné části. F-117 totiž byly testovány v Nevadě ve stejné oblasti, kde operovali takzvaní Red Eagles, speciální jednotka letectva provozující kořistní letouny východní provenience. Různými způsoby získané migy měly pro testy přidělené písmeno F a nějaké číslo, zpravidla právě ve stovkovém rozsahu. V rádiové komunikaci ale používaly všechny testované exotické letouny v této oblasti kód 117. Ten se zřejmě zažil, a když Lockheed předal letectvu první manuál k novému letadlu, nadepsal ho prostě F-117A. A toto označení již letadlu zůstalo.
Operační nasazení
O bojovém použití F-117 se uvažovalo hned v roce 1983, tedy v roce, kdy se tato letadla stala operačními. Nasazena měla být na zamýšlený nálet na Sýrii, ze kterého ale nakonec sešlo. Stejný osud ve stejném roce potkal i misi, která měla v jižním Libanonu provést odvetný útok na Organizaci pro osvobození Palestiny, jejíž sympatizanti byli zodpovědní za smrt 183 příslušníků mírového kontingentu v Bejrútu. Pouhých 45 minut před plánovaným vzletem však byl nálet odvolán.
O tři roky později pak v USA přetekl pohár trpělivosti s Kaddáfího Libyí, která financovala terorismus v Evropě a zorganizovala útok v Západním Německu. Pro operaci El Dorado Canyon byla původně vybrána jako nejvhodnější letadla právě F-117. Jenže hodinu před zamýšleným začátkem mise došlo k rozhodnutí, že na takto nevýznamnou misi nestojí za to riskovat případnou ztrátu či odtajnění takto významného letadla. Nálet tedy provedly jen A-6 Intruder, A-7 Corsair II, F/A-18 Hornet a F-111 Aardvark.
Prvního ostrého nasazení se tak letouny dočkaly až v roce 1989, kdy se bombardováním letiště Rio Hato podílely na invazi USA do Panamy s cílem sesadit tamního diktátora Manuela Noriegu. Šlo však jen o dva letouny, které shodily dvě bomby.
Válka v Zálivu
Pořádná akce Nighthawky čekala až v roce 1991 za války v Zálivu. Během ní nalétaly 6905 hodin a zasáhly 1600 cílů. Pro průběh byly klíčové, protože spojenci v té době disponovali poměrně omezeným počtem letadel schopných shazovat laserem naváděné bomby. Ještě méně letadel pak neslo bomby schopné ničit těžce opevněné cíle, jako jsou různé bunkry. F-117 v této kategorii tvořily i přes svůj nízký počet skoro třetinu všech letadel dostupných k tomuto úkolu.
Důležité byly i stealth schopnosti, podle později zveřejněného dokumentu ministerstva obrany byly letouny F-117 jediné, které si velení trouflo vyslat nad dobře chráněné předměstí Bagdádu. Jiné informace ale poukazují na to, že v nočních náletech byly opakovaně s úspěchem použity i jiné typy letadel, zejména F-16. Schopnosti F-117 byly v této době obecně trochu zveličovány. Původně se uvádělo, že úspěšně zasáhly až 80 % identifikovaných cílů. Pozdější zpráva Kongresu ale uváděla přesnost v rozmezí 41–60 %.
Zajímavé také je, že se F-117 objevily na propagandistických letácích shazovaných na irácké pozice jednotkou psychologických operací (PSYOPS) amerického letectva. Text vesměs varoval před nadcházejícím bombardováním a vyzýval vojáky k opuštění pozic. Cílem bylo demotivovat armádu a snížit ztráty mezi řadovými vojáky.
Operace Spojenecká síla
Dalším významným bojištěm pro Nighthawky byla Jugoslávie během operace Spojenecká síla. Zde se účastnily náletů na srbské cíle a 27. března 1999 došlo poblíž vesnice Buđanovci k velmi medializovanému sestřelu jugoslávskými silami.
Přibližující se F-117 zaznamenal 3. batalion 250. protivzdušné raketové brigády jugoslávské armády ve vzdálenosti asi 23 km. Zaměřen byl během 17 sekund, déle se Jugoslávci neodvažovali na sebe vysíláním poutat pozornost, protože NATO aktivně vyhledávalo a ničilo jednotky protivzdušné obrany. Jednotka pod velením podplukovníka Zoltána Daniho následně ve čtvrt na devět večer na F-117 vystřelila dvojici raket ze systému S-125 Něva-M.
Jedna z raket proletěla těsně kolem letounu zvaného „Something Wicked“ bez výbuchu. Druhá už však v bezprostřední blízkosti explodovala a letoun byl vážně poškozen. Pilotem byl podplukovník Darrell Zelko, veterán z války v Zálivu. I přes prvotní obtíže způsobené silným přetížením v neovladatelném letadle nakonec zvládl zaujmout správnou pozici a z Nighthawku se vystřelil.
Již během sestupu na padáku začal vysílat informace o své pozici, které zachytil létající tanker KC-135 nad Bosnou. Zelko přistál poblíž železniční trati a schoval se v odvodňovací strouze blízkého pole, kde zakopal svůj výrazný padák. Po americkém pilotovi okamžitě začala pátrat jugoslávská armáda, policie i místní. Podplukovník Zelko měl nicméně štěstí, a ačkoliv se k němu pátrací týmy dostaly jen na několik stovek metrů, vydržel ve své skrýši sedm hodin bez povšimnutí. Ráno ho zachránila bojová záchranná jednotka s vrtulníkem Sikorsky MH-53.
Záhadný sestřel
Američané se sestřelený F-117 ani nepokusili zničit, navzdory tomu, že byl v relativně dobrém stavu. To překvapilo mnohé analytiky, nicméně velení argumentovalo tím, že jde o technologie ze 70. let odtajněné v 80. letech, a i kdyby je Srbové předali Rusům či Číně, téměř nic by se nestalo.
Pro Jugoslávce šlo nicméně o obrovský propagandistický úspěch. O sestřelu extenzivně informovala média, známý srbský warlord Arkan úlomky vítězoslavně ukazoval západním médiím a objevily se i propagandistické letáky s posměšným textem v angličtině „Pardon, nevěděli jsme, že je neviditelný“. Později se objevily i zprávy o dalších sestřelech, ty ale nebyly založeny na pravdě. Došlo nicméně zřejmě k poškození ještě jednoho Nighthawku, který se ale dokázal vrátit na základnu v Německu.
Poměrně zachovalé trosky sestřeleného F-117 jsou dodnes k vidění v leteckému muzeu v Bělehradě.
Jak je ale možné, že se Srbům vůbec podařilo sestřelit sice už poměrně starý, ale pořád značně pokročilý letoun nepříliš moderní protivzdušnou obranou? Zřejmě šlo o sérii náhod. Jednotka Zoltána Daniho například používala upravenou verzi systému Něva-M, který vysílal na delších vlnách, což Američané nevěděli. Dále tu noc kvůli špatnému počasí nebyly F-117 doprovázeny letouny elektronického boje EA-6B Prowler ani stíhačkami F-16 s klamnými cíli. Svou roli také zřejmě sehrálo to, že zatímco Srbové své pozice neustále měnili, F-117 nalétávaly na cíle po stejném koridoru. Radarový odraz také mohlo zvýšit otevření pumovnice, Zelko totiž ještě stihl zničit zamýšlený cíl.
Příběh (jako) z filmu
Oba zúčastnění muži později v médiích popsali své pocity z této události. Zoltán Dani se prý po zásahu cítil opravdu velmi dobře a emoce přirovnal k tomu, jako kdyby vstřelil vítězný gól ve fotbalovém zápase. Americký pilot Zelko oproti tomu prý už při svém sestupu padákem pociťoval respekt k tomu, co se jugoslávské protivzdušné obraně povedlo, a říkal si, že by se s velitelem jednou rád setkal.
A to se skutečně podařilo. Poprvé to napadlo Atilu, syna podplukovníka (později plukovníka) Daniho, když zahlédl v televizi rozhovor s americkým pilotem. S pomocí srbského dokumentaristy, který zrovna dokončoval film o této události, se povedlo oba muže zkontaktovat. Ti si následně roky vyměňovali korespondenci.
V roce 2011 se pak objevila možnost setkat se v rámci natáčení dokumentu The Second Meeting, na což oba muži okamžitě kývli. Film o jejich setkání šel do kin v roce 2012 (ke zhlédnutí zde), ale tím to neskončilo. Oba bývalí vojáci se od té doby opakovaně navzájem navštívili a jejich rodiny prý dodnes spojuje přátelství. Děti Zoltána Daniho jsou prý pro děti Darella Zelka jako starší sourozenci.
Zajímavé také je, že Zelko je vnukem jugoslávského emigranta, který do USA přišel (dle některých zdrojů po druhé světové válce) z území dnešního Slovinska.
Předčasný konec?
Letouny F-117 se zúčastnily ještě operace Trvalá svoboda (především úvodních náletů na Afghánistán) a pak operace Irácká svoboda v roce 2003. Od té doby už bylo jejich bojové nasazení jen velmi omezené a používaly se zejména na operace, v nichž bylo nutné zajistit velmi precizní zásahy cíle.
V roce 2005 pak padla rozhodnutí všechny F-117 postupně vyřadit, což se poté v letech 2007 a 2008 stalo. Důvodem byly především obrovské náklady na jejich údržbu způsobené jejich atypickou konstrukcí a malým počtem. Vyřazení umožnilo uvolnit finance na nákup dalších letounů F-22 Raptor. Roli pak hrálo samozřejmě také to, že jejich úlohu již dokázaly zastoupit jiné letouny, například právě F-22 Raptor, ale také B-2 Spirit a (tehdy) očekávané F-35 Lightning II.
Kromě pěti letadel umístěných do muzeí, jednoho sestřeleného v Jugoslávii a jednoho sešrotovaného však po vyřazení všechny Nighthawky zamířily do speciálního úložiště, kde měly být z rozhodnutí Kongresu udržovány v konzervovaném stavu umožňujícím relativně rychlé opětovné zprovoznění. V roce 2017 bylo toto rozhodnutí změněno a letouny měly zamířit na klasický hřbitov letadel, kde měly být demilitarizovány, vytěženy určité díly či úplně sešrotovány.
Vyřazené? Ne tak docela
Ovšem tohle všechno je tak trochu teorie. Od roku 2009 se pravidelně objevují zprávy o pozorování F-117 ve vzduchu, včetně amatérských fotografií. Objevily se i nepotvrzené zprávy o nasazení na Blízkém východě, nicméně to jsou čisté spekulace. Co ale spekulace nejsou, je rozkaz z letošního ledna, kterým bylo povoleno KC-135 Stratotanker provádět vzdušné tankování právě s F-117.
So one day at @flyLAXairport I get a tip about something special… I look up ……. USAF KC-135R in-flight w/ 2 F-117 Stealth Fighter’s! Well I guess their NOT re-tired after all?? 02-19-21 2 pic.twitter.com/0ujKIl9Vah
— Matt Hartman (@ShorealoneFilms) February 21, 2021
Mluvčí letectva následně i potvrdil, že F-117 jsou stále využívány k „příležitostným výzkumným účelům“. Zdá se však, že v posledních letech naopak aktivita F-117 stoupá. Kromě obnoveného povolení provádět vzdušné tankování se F-117 také objevily v roli agresorů na mezinárodním cvičení.
Co přesně tedy F-117 do dnešních dnů dělají, jestli jsou organizovány v samostatné jednotce a jaké jsou s nimi reálně plány do budoucna, není tedy zcela jasné. Jako nejpravděpodobnější se však jeví vysvětlení, že s tím, jak Rusko a Čína experimentují s vlastními stealth letouny, bylo nutné zaměřit výcvik právě na obranu před těmito stroji. Nighthawky se tak zřejmě ke konci své kariéry zhostily role falešných nepřátel. Třináct let poté, co měly oficiálně vzletět naposledy, jsou tyto unikátní stroje stále součástí amerických ozbrojených sil. Byť asi v trochu jiné roli, než k jaké vznikly.
První svého druhu
Letouny Nighthawk, někdy také přezdívané kvůli svému tvaru Goblin (lze se setkat i s Wobblin’ Goblin kvůli nestabilitě prototypů), za sebou mají poměrně omezenou kariéru, takže je obtížné hodnotit jejich úspěšnost. Faktem je, že jich bylo kvůli vysokým nákladům vyrobeno jen malé množství. Nikdy nebyly zařazeny ani do ozbrojených složek jiných států, jedinou nabídku dostala za Reagana Velká Británie, ta ji však odmítla.
Přesto asi lze říci, že Shaba – tedy duch, jak letadlu přezdívali Saúdové za války v Zálivu – byl povedený stroj. Šlo totiž o první sériový letoun, na němž byly v praxi realizovány teoretické znalosti o technologiích stealth. A ty se navzdory jednomu sestřelu ukázaly jako funkční, umožnily nasazení ve složitých situacích a poznatky z jejich provozu umožnily vzniknout dalším letounům z rodiny stealth, které dnes tvoří významnou sílu mnoha západních letectev. Na „zbožné přání“ tedy slušný výsledek.
