V roce 2011 zasáhlo Japonsko ničivé zemětřesení a vlna tsunami. V důsledku této přírodní pohromy zemřelo 19 tisíc lidí, hlavní pozornost však přesto mířila jinak. Přírodní živly totiž poškodily i jadernou elektrárnu Fukušima I, z níž do okolí začala unikat radiace.
Úřady postupně rozhodly o evakuaci 160 tisíc lidí, neboť riziko v zasažených oblastech bylo příliš vysoké. Stejně jako při jaderné havárii v ukrajinském Černobylu tak vznikla oblast, z níž ze dne na den zmizel lidský život – samozřejmě s výjimkou specializovaných pracovníků. A příroda si tak postupně začala brát zpět to, co jí kdysi patřilo.
Do oblasti se v roce 2015 vydal polský fotograf Arkadiusz Podniesinski, který zachytil jedinečné záběry působící jako z postapokalyptického filmu. Na svých snímcích zachytil také dekontaminační práce, díky nimž se minulý rok do oblasti mohli začít vracet ve větším měřítku původní obyvatelé.
Jako z Walking Dead
Pokud jste viděli alespoň část seriálu The Walking Dead, snímky ze „zakázané zóny“ možná budou působit zvláštně povědomě. Vegetací zarůstající civilizace je v tomto měřítku pohled, který známe skutečně jen z filmů. Srovnání se samozřejmě nabízí také s oblastí okolo Černobylu. Tam už však od havárie uplynula podstatně delší doba a místo tak nemá tak silný efekt náhlého opuštění.
Snímkům ze zasažené zóny dodává na dramatičnosti také fakt, že jaderné havárii přecházelo zemětřesení. Vše je tedy ve zvláštním chaosu, části budov kolabují a všude se válí nejrůznější předměty.
Brzy po evakuaci obyvatelstva byla evakuovaná oblast rozdělena na několik zón podle míry zasažení radiací. Kromě té nejpostiženější vnitřní ve všech probíhají dekontaminační práce. Ty zahrnují mimo jiné i odstranění poškozených a zamořených automobilů. Místní úřady však potřebují k takovému kroku souhlas majitelů, a vraky tak mnohdy stále stojí tam, kde v roce 2011. Většinu aut se ale povedlo soustředit na obrovské odstavné plochy.
Lidé se vrací zpět, radioaktivní odpad ale mají na dohled
Dekontaminační práce probíhají ve velké intenzitě, cílem je umožnit co nejvíce lidem návrat. Velký průlom nastal loni, když bylo prohlášeno 40 % města Ókuma za bezpečné pro trvalý pobyt. Město je přitom vzdáleno od epicentra jen asi sedm kilometrů.
Aby byl návrat obyvatel umožněn, probíhá dekontaminace opravdu důkladně. Čety specializovaných pracovníků ručně čistí dům od domu, otírají každou tašku na střeše, každé zákoutí. Jde o časově, finančně i personálně náročnou akci. Dvě třetiny lidí ale stále podle úřadů mají obavy z návratu do vyčištěných míst. Nevěří, že zamoření kleslo na bezpečnou úroveň.
Dekontaminace zahrnuje také odtěžení zamořené půdy, či jiných povrchů. Problém je, že se tento materiál pouze ukládá do speciálních pytlů, které se následně shromažďují na obrovských skládkách. A ty jsou v bezprostřední blízkosti měst. Navrátivší se obyvatelé se tak obávají, že budou navždy žít u skládky radioaktivního odpadu. Úřady oficiálně tvrdí, že veškerý odpad do roku 2045 odvezou. Ve skutečnosti je však problém vůbec rozhodnout kam ho, odvést a jak ho zlikvidovat. Lidé odmítají prodat pozemky vhodné k uskladnění, navíc jde o obrovské množství.
I přes snímky které jste měli možnost vidět, je ale důvod k optimismu. Z původně evakuovaných 160 tisíc lidí se podle údajů k loňskému roku nemůže vrátit už „jen“ 40 tisíc lidí. Ne že by se všichni ostatní vraceli, mnozí si našli zaměstnání a bydlení jinde, ale zónu se relativně daří dekontaminovat.
Na závěr se také hodí dodat, že stejně jako u havárie jaderné elektrárny v Černobylu i zde v pozadí leží lidská chyba. Personál nebyl dostatečně připraven na krizové situace, ignorovaly se připomínky regulačních úřadů a mezery byly i v legislativě. Jaderné elektrárny jako takové pořád představují velmi bezpečný a ekologický zdroj energie.
