Jen málo automobilů je zahaleno větším tajemstvím než těžce obrněná limuzína prezidenta Spojených států. Jde však zároveň o vůz plný fascinujících technických řešení, který spolehlivě přiláká pozornost lidí i médií všude, kde se objeví.
V dnešním článku se podíváme na ty nejzajímavější informace z historie i současnosti provozu těchto aut a nahlédneme také do blízké budoucnosti. Koncem léta tohoto roku totiž má být oficiálně představena zcela nová generace.
Je automobil lepší než kůň?
Když se počátkem dvacátého století začala do všeobecného povědomí dostávat první auta, prezidenti myšlence úplně nakloněni nebyli. Jako první do vozu nasedl 13. července 1901 William McKinley. Krátkou projížďku v parním voze však nelze považovat za začátek využívání vozu prezidenty.
Prezident Theodore Roosevelt již měl možnost začít využívat motorizovaný přesun, avšak neladilo to s jeho stylizací. Měl za to, že větší respekt budí z koňského hřbetu, případně ze spřežením taženého kočáru. Agenty Tajné služby však omrzelo za prezidentem chodit pěšky či ho pronásledovat na koních, a tak si roku 1907 pořídili parní vůz od White Motor Company. Tuto událost můžeme označit za položení základů pro budoucí motorizované kolony doprovázející prezidenty na cestách.
Zatímco Roosevelt až do konce svého funkčního období zůstal věrný oblíbeným koňům, jeho nástupce nadšení pro tento typ dopravy nesdílel. William Howard Taft tak po svém nástupu do funkce nechal přestavět stáje Bílého domu na garáž a pořídil si hned čtveřici luxusních vozů. Zajímavé je, že jeden z nich byl elektromobil od Baker Motor Vehicle Company.
Od té doby už se žádný z prezidentů ke koňské dopravě nevrátil, ačkoliv prvním prezidentem dorazivším na inauguraci v automobilu byl až v roce 1921 Warren G. Harding.
Sluneční speciál pro neposlušného prezidenta
Prezident Franklin Delano Roosevelt byl velkým fanouškem aut. Byl ovšem také upoutaný na vozík, což v roce 1936 vyústilo v to, že si oproti všem zvyklostem pořídil soukromý vůz. Stal se jím Ford Phaeton s ručním řízením. To však byla noční můra pro Tajnou službu, která se snažila všemožně zabránit sloužícím prezidentům v usednutí za volant.
Roku 1939 tak byla pro Franklina D. Roosevelta pořízena limuzína přezdívaná podle stahovací střechy Sunshine Special. Tento vůz se stal prvním prezidentským automobilem, který nebyl sériovým modelem, ale byl upraven podle požadavků Tajné služby. Vůz byl původně dlouhý 4,1 metru a dokázal pojmout až deset pasažérů.
V první várce úprav byla stupátka a madla pro agenty Tajné služby, vylepšené odpružení a náhradní pneumatiky. V roce 1941 pak byl vůz ještě snížen o necelých osm centimetrů, aby působil patřičně luxusně.
Prezident Roosevelt si svůj speciální vůz velmi oblíbil, často v něm byl viděn se staženou střechou. Jsou zaznamenány i případy, kdy v něm na speciálně přizpůsobeném pódiu seděl v průběhu proslovu. Když však ráno 7. prosince 1942 zaútočilo 353 japonských letadel na Pearl Harbor a zatáhlo tak USA do druhé světové války, musela Tajná služba patřičně zareagovat.
Následující rok tedy automobil prošel sérií náročných úprav, které ho mimo jiné o 1,8 m prodloužily a jeho hmotnost posunuly nad hranici čtyř tun. Cílem bylo samozřejmě zabránit případnému atentátu na prezidenta. Vůz tak byl osazen pancířem, 25mm neprůstřelnými skly, sirénou, varovnými červenými světly a vysílačkou. Do automobilu byly také zabudovány speciální schránky na samopaly, což položilo základ pro postupně přibývající prvky aktivní ochrany.
(Ne)povedený Kennedyho vůz
V prezidentské službě se po Sunshine Specialu vystřídalo několik aut, avšak zásadním byl až Lincoln Continental s kódovým označením X-100. Temně modrý vůz byl novopečenému prezidentovi předán roku 1961 a na první pohled šlo o technický skvost.
Automobil v hodnotě 200 000 USD (po převodu a započtení inflace přibližně 36 milionů Kč) nabízel celou řadu zajímavých technologií a funkcí. Kromě vysoce účinného topení a klimatizace šlo například o hasicí přístroje, vestavěnou lékárničku, dvojici radiotelefonů, sirénu, zapuštěné červené majáky a vysouvací stupínky pro agenty Tajné služby. Bezpečnostní prvky ovšem nebyly bohužel tou jedinou specialitou, kterou vůz nabízel.
Výrobce totiž pro vůz navrhl jedinečný systém výměnných střech. Ty byly na výběr tři: klasická plátěná, kovová a průhledná plastová. Při ceremoniálních jízdách však samozřejmě nemusela být osazena střecha žádná. Pak vhod přišla další zajímavost, kterou byl hydraulický zvedák zadní sedačky, z nějž měl prezident lepší pozici pro mávání davům. Úmysly návrhářů byly nepochybně dobré, avšak prezident byl na vyvýšené pozici bez střechy zcela nechráněn.
O jak nešťastné řešení jde se fatálním způsobem projevilo 22. listopadu 1963, když ve 12:30 dvojice kulek při projížďce Dallasem smrtelně zranila Kennedyho.
Zoufale nutná vylepšení
Vozidlo sice sehrálo tragickou roli při smrti prezidenta, avšak zároveň šlo stále o velmi moderní vůz, který stál daňové poplatníky spoustu peněz. Bylo tak rozhodnuto o jeho dalším využívání, avšak až po množství zoufale potřebných úprav, jejichž cena přesáhla původní hodnotu vozu.
Nejvíce zjevnou slabinou byla samozřejmě vyměnitelná střecha. Unikátní systém tak byl nemilosrdně nahrazen obrovským kusem neprůstřelného skla, jehož tloušťka se pohybuje od 25 po 46 mm. V době instalace šlo o největší vyrobený kus tvarovaného skla na světě. K výraznému zlepšení ochrany pasažérů přispělo také 730 kg pancíře, který byl do vozu instalován. Neméně důležité bylo obklopení palivové nádrže speciální porézní pěnou. Účelem této úpravy byla snaha zabránit v případě poškození nádrže rozlití benzínu a snížit tak riziko exploze.
Z dalších menších modifikací lze jmenovat lepší telekomunikační zařízení, silnější motor, černý nátěr a speciální pneumatiky vyrobené z hliníku potaženého gumou. Vůz byl i po pořízení nových modelů příležitostně využíván až do roku 1977, takže byla postupně vylepšena ještě klimatizace a několik dalších drobností.
Ve znamení střelců
V roce 1972 byl jako primární prezidentský vůz dodán 6,7m Lincoln Continental vážící téměř šest tun. Vůz byl jedním z mála, které Tajná služba nezakoupila, ale od výrobce je dlouhodobě pronajímala.
Automobil poháněný 7,5litrovým motorem V8 s výkonem 160 kW byl od začátku výrazně bezpečnější než jeho předchůdce. Byl totiž kompletně pancéřován, osazen silným neprůstřelným sklem a obsahoval také hned několik schránek pro samopaly Tajné služby. Zajímavým technickým řešením byla soustava externích mikrofonů. Ty do prostor vozu přenášely okolní hluk, který by jinak nebyl kvůli silnému pancéřování slyšet.
Vozidlo mělo šanci prokázat svou spolehlivost hned dvakrát. Nejprve se tak stalo, když na Geralda Forda vystřelila z revolveru Sara Jane Moore (stalo se tak mimochodem jen 17 dní po předchozím pokusu o atentát). Podruhé se tento Lincoln Continental zapsal do historie v roce 1981, když transportoval vážně zraněného prezidenta Reagana do nemocnice poté, co mu kulka atentátníka zasáhla plíci a způsobila silné vnitřní krvácení.
Když má auto nadváhu
Po Lincolnu Continental následovalo několik dalších vozů, jejichž úpravy nebyly nijak zvlášť zajímavé. Jedno však měly společné – téměř každá nová generace byla silněji obrněná a zpravidla i těžší. Na auta tedy začala být montována nápadně velká kola z nákladních aut, neboť ta standardní už si s hmotností nedokázala poradit. To ale stejně nestačilo a limuzínám se často porouchávala převodovka, brzdy bylo nutné často měnit a docházelo i k dalším technickým neduhům.
Situace eskalovala na přelomu tisíciletí, když už Cadillac pro novou generaci nedokázal nabídnout osobní vůz, na jehož konstrukci by bylo možno nainstalovat všechno požadované obrnění. Limuzína využitá poprvé na inauguraci George W. Bushe v roce 2001 tak byla prvním novodobým prezidentským vozem, který přímo nevycházel z žádného sériového modelu. Designově sice více méně odpovídal prodlouženému Cadillacu Deville, ovšem konstrukčně s ním mnoho společného neměl. Podle zákulisních informací byl podvozek odvozen z velkých SUV General Motors, jako je například Chevrolet Suburban či Cadillac Escalade.
Využití bytelné konstrukce umožnilo realizovat doposud nemyslitelně robustní bezpečnostní opatření. Tloušťka pancéřovaných dveří stoupla na 13 cm, okna byla osazena v podstatě bloky skla a prostor pro pasažéry byl zcela utěsněn od okolního prostředí a byl vybaven nezávislým zdrojem vzduchu pro případ chemického útoku. Samozřejmostí jsou pak opět neprůstřelná kola (resp. kola schopná fungovat bez vzduchu) a obrovský 7,4litrový motor.
Dostatečně silný motor a odolná konstrukce přispěly také k pohodlí prezidenta, neboť už nebylo třeba tak dbát na celkovou hmotnost. Zadní sedačky tedy byly vybaveny masážním zařízením, přibyl 10diskový hudební přehrávač s automatickou výměnou CD a dokonce i skládací stůl.
První dáma, nebo bestie?
Bushovo auto popisované v minulém odstavci se stalo prvním, kterému se začalo přezdívat „The Beast“. Výraz lze přeložit buď jako velké zvíře, nebo bestie a je používán i pro současný model využívaný prezidentem Trumpem a před ním Barrackem Obamou.
Ohledně názvu vozu je situace obecně trochu složitá, oficiálně se používá „Presidential state car“, tedy jednoduše prezidentský státní vůz. Kódový název používaný Tajnou službou pak zní Stagecoach. Média ovšem dávají přednost kreativnějším názvům. Kromě „The Beast“ se lze setkat často také s přezdívkou „Cadillac One“, spojující tradičního výrobce s kódovým označením letadla Air Force One. Občas se objeví i přezdívka „First Car“, která je variací na „First Lady“, tedy první dámu.
Neohrožený dopravní prostředek
Nejpřiléhavějším názvem je nicméně „The Beast“, neboť vůz je skutečně neohroženou bestií. Všeobecně se má za to, že je postaven na platformě Topkick od General Motors, která je jinak vyhrazena pro velké užitkové vozy. Většina specifikací je nicméně přísně tajná a tak se neví ani to, jestli vůz jezdí na naftu či benzín.
Pokud na naftu, jde zřejmě o 6,6litrový motor Duramax V8. Pokud jde o benzínový model, využit byl zřejmě 8,1litrový Vortec V8.
Automobil má každopádně dostatek výkonu na to, aby uvezl 13cm pancíř schopný odolat nejen střelám z menších ručních zbraní, ale údajně i raketám a náložím. Alespoň tedy v prostoru pro prezidenta, který má obrnění ještě zesílené a je i vzduchotěsný. Dveře mají na šířku okolo 20 cm a v podlaze je umístěn masivní ocelový plát proti střepinám z náloží položených na vozovce. Dveře mimochodem nemají klasický zámek a způsob jejich odemykání je tajemstvím známým pouze vybraným agentům Tajné služby. Používal se už dříve, takže vozy vystavené v muzeích mají zpravidla uzavřené dveře a ani personál do nich nemůže vstoupit.
Neprůstřelná okna jsou pak vyrobena z jakéhosi sendviče skla a umělé hmoty. Cílem je kulku zastavit bez toho, aby byla zásadně narušena pevnost celého okna, a to případně přestálo i další zásah. Okna navíc nejsou stahovatelná, s výjimkou toho u řidiče.
V pohybu za všech okolností
Vůz je navržen tak, aby pokud možno nikdy nemusel zůstat stát v případě útoku na místě. Pneumatiky jsou tak vyztuženy kevlarem, který by měl zabránit proražení či průstřelu slabší zbraní. Pokud by ale pneumatiky přeci jen zničeny byly, nevadí. Samotné disky kol totiž mají konstrukci umožňující jet přímo po nich, aniž by byla ztracena možnost s vozem alespoň nouzově zatáčet.
Proražená kola nicméně samozřejmě nejsou tím jediným důvodem, který by mohl způsobit nutnost zastavení. Tajná služba při specifikaci bezpečnostních opatření počítala například s tím, že by vůz uvízl v rozlíceném davu. V nárazníku je tak umístěno několik trysek pro vypouštění slzného plynu, jenž by měl případný dav rozehnat. Když by došlo na nejhorší, začne se střílet. Kromě osobních zbraní mají agenti k dispozici také schránky na samopaly uvnitř vozu a podle některých zdrojů lze také odklopit masku chladiče, za níž mají být ukryty brokovnice. Pokud by v přestřelce prezident přišel k úhoně, je mu ihned k dispozici několik krevních konzerv přímo na palubě vozu.
Automobil nezastaví ani tma či třeba barvou politá okna, vůz je vybaven soustavou kamer s nočním viděním. Zastavit by ho ale teoreticky mohl nedostatek paliva. Nádrž totiž kvůli umístění ve speciální ochranné pěně nebude zřejmě nijak velká. Vůz přitom palivem rozhodně nešetří, průměrná spotřeba se udává 35 litrů na 100 km, ovšem při běžném tempu jízdy. Kdyby řidič musel s devítitunovým vozem ujíždět maximální rychlostí 97 km/h, nádrž by zřejmě brzy došla.
Početní sourozenci
Ačkoliv o současně používaném voze mluvíme v jednotném čísle, existuje 12 identických kusů. Ty jsou využívány jednak jako záloha, ale slouží také pro zmatení případného nepřítele. Pokud je prezident transportován neceremoniálním způsobem, jede limuzín několik a nikdo neví, v které z nich ve skutečnosti sedí. Ostatní jsou samozřejmě obsazeny ozbrojenými agenty.
Limuzíny navíc doprovází celá řada dalších vozů. Jejich počet se v závislosti na situaci velmi liší. Většinou jich je však alespoň dvacet, u prezidenta Obamy dokonce novináři napočítali i přes čtyřicet vozů. Většina automobilů je určena k ochraně prezidenta. Jde tedy o policejní vozy, SUV s agenty Tajné služby, automobil se specialisty na protichemickou ochranu, komunikační vozidlo a v neposlední řadě také vozy s těžce ozbrojeným komandem schopným přejít do protiútoku, zatímco by byl prezident transportován do bezpečí. Nechybí ani civilní členové doprovodu, jako jsou dodávky s novináři či sanitka.
Novinka pro Trumpa
Jak již bylo několikrát zmíněno, současný prezident Spojených států stále musí využívat postarší vůz svého předchůdce z roku 2009. Původně měl již na inauguraci mít přípraven zbrusu nový typ, ovšem dodávka se zpozdila.
https://www.instagram.com/p/BPf-sqRAWFe/?taken-by=ivankatrump
Ještě na nedávném summitu v Helsinkách tak musel cestovat tímto autem, zatímco jeho ruský protějšek Vladimir Putin měl příležitost prezentovat svůj nový vůz Cortege. Ten byl vyvíjen ve spolupráci s Porsche a je v podstatě po všech stránkách lepší, což není vzhledem k věkovému rozdílu až tak překvapivé. Prohlédnout si jej můžete například na tomto videu zachycujícím inaugurační jízdu:
https://www.youtube.com/watch?v=m92AaE0pM14
Prezident Trump se nicméně již brzy dočká. Televizní stanice Fox News získala vyjádření Tajné služby, která potvrdila, že nová limuzína bude prezentována veřejnosti koncem letošního léta. Jedná se opět o vůz Cadillac a není o něm známo nic jiného, než že už byly všechny objednané kusy předány Tajné službě k závěrečným testům a výcviku agentů.
Automobil byl již spatřen s maskovacím polepem v provozu a snímky odhalují, že design bude inspirován luxusním sedanem Cadillac CT6. Jak již je však tradicí, bude ve skutečnosti zhruba o dvě třetiny větší a postaven na konstrukci nákladního vozu. Nelze očekávat ani využití částečně autonomního řízení Super Cruise přítomného v modelu CT6.
Smutný konec limuzín
Přemýšleli jste někdy o tom, jaký osud potká vyřazení prezidentské limuzíny? Inu, zpravidla poměrně smutný. Některé jsou příležitostně využívány pro nižší vládní činitele, kde skončí jejich životnost. Jeden kus je pak zpravidla vystaven v knihovně či muzeu prezidenta, jenž je s daným modelem spjatý, a ostatní zamíří na likvidaci.
Nepředstavujte si však, že je Tajná služba prostě zaveze na nejbližší vrakoviště. Na destrukci osobně dohlíží agenti a klíčové prvky vozů jsou zničeny pomocí výbušnin a zbraní tak, aby citlivé technologie neunikly skrz pracovníky vrakoviště do nepřátelských rukou.
Tomáš Krompolc
Další dnešní články
