V předchozím článku o historii počítačového hardwaru jsme skončili počátkem 50. let u stroje UNIVAC, který s 46 prodanými kusy jako první zaznamenal větší komerční úspěch.
Již o tři roky později však na trh zamířil stroj IBM 650, který se i díky chytrému marketingu ukázal jako skutečný pionýr rozšíření počítačů mimo vládní služby. IBM 650 byl prezentován jako univerzální počítač „pro každého“ – samozřejmě optikou tehdejšího trhu. Zatímco stroje IBM 701 a 702 (sálové počítače, konkurence UNIVACu) byly i kvůli své ceně určené především pro výzkum a speciální pracoviště, IBM 650 byl relativně dostupný. Prodával se za půl milionu dolarů (v dnešních cenách asi 105 mil. Kč), což byla méně než polovina ceny UNIVACu.
IBM ovšem přišlo s chytrou strategií slev pro akademickou sféru. Univerzity si tak mohly počítač pořídit s až 60% slevou, což pochopitelně vedlo k tomu, že první generace počítačových inženýrů získaly zkušenosti právě s touto platformou. A k ní pak logicky cítily náklonnost i ve své profesní kariéře. Stejnou taktiku mimochodem o desítky let později zvolil Apple, který své výrobky také nabízí americkým školám za výhodné ceny.
„Kompaktní“ a úspěšný
IBM 650 však měl i jiné výhody. Šlo například o na svou dobu poměrně kompaktní rozměry. Počítač vážil „jen“ 900 kg a zabíral asi 1,5 × 1,8 × 0,9 m. Pravda, samostatným modulem byl napájecí zdroj obdobných rozměrů vážící 1350 kg. Oproti sálovým počítačům však stále šlo o celkem drobečka, který navíc konzumoval podstatně méně energie a méně se zahříval, což bylo pro použití mimo specializovaná pracoviště také důležité.
Počítač mohl být doplňován o řadu postupně představovaných modulů, nebo chcete-li periferií. Kromě základní trojice (zdroj, konzole, čtečka děrných štítků) šlo IBM 650 doplnit ještě třeba o děrovačku, čtečku magnetických pásků nebo účetní tabulátor.
Asi největší nevýhodou stroje pak byla poměrně omezená bubnová magnetická paměť. To však nezabránilo na svou dobu fenomenálnímu úspěchu: prodáno bylo více než 1800 kusů a celý projekt dával výrobci smysl i z ekonomického hlediska. Počítač si našel celou řadu uživatelů, od armády přes pojišťovny až po akademické instituce. Šlo jednoznačně o nejpopulárnější počítač 50. let, nicméně ve výrobě byl až do roku 1962. Oficiální podpora výrobce pak skončila dokonce až v roce 1969.
Tranzistorová éra
Zásadní změnou ve vývoji počítačů byl pochopitelně objev tranzistoru. K tomu došlo již v roce 1947, nicméně než se z laboratoří dostala součástka do produkčních strojů, nějakou dobu to trvalo. První tranzistorový počítač byl vyvinut v roce 1953 na University of Manchester. Nešlo však ještě o plně tranzistorový stroj, používal i elektronky. I tak prezentoval výhody tranzistorové architektury, a to především výrazně menší rozměry a spotřebu, která činila jen 150 W (u starších počítačů byla běžně o řád výše). Problémem však byla tehdy ještě zcela tragická spolehlivost tranzistorů. Ty měly dokonce nižší životnost než elektronky, které měly nahradit.
První plně tranzistorový počítač na světě byl vyvinut v roce 1955 britskou vládní Agenturou pro výzkum atomové energie. Takzvaný Harwell CADET disponoval 64kB magnetickou bubnovou pamětí a operoval na pomalé frekvenci 58 kHz. Od roku 1956 byl v pravidelném provozu, ovšem jeho nízký výkon a ještě nižší spolehlivost (průměrná doba mezi poruchami byla jen 90 min) vedla ještě ve stejném roce k tomu, že si šéf zmiňované vládní agentury objednal na doplnění stroj Ferranti Mercury, který přitom nebyl plně tranzistorový. Celkově CADET strávil ve službě jen čtyři roky, což skutečně není mnoho.
IBM 1401
Zatímco první tranzistorový počítač za moc úspěšný označit nelze, IBM 1401 z roku 1959 je už úplně jiná pohádka. Výrobce ho nabízel pro dva hlavní účely: jako náhradu dosluhujících tabulátorů pro děrné štítky nebo jako v podstatě přístupový terminál pro velké sálové počítače. Počítač si bylo také možné pronajímat na měsíční bázi, a to za (v dnešních penězích) asi 476 tisíc korun.
Počítač se stal v podstatě okamžitě komerčním hitem a lze ho proto označit za první skutečně masově rozšířený počítač. Jen v prvních pěti týdnech výrobce získal 5200 objednávek, což je výrazně více, než mnohé předchozí stroje prodaly za celou svou produkční dobu. V polovině 60. let již bylo systémů na bázi IBM 1401 instalováno přes 10 tisíc, což tvořilo více než polovinu všech počítačů na světě. Zajímavé je, že počítač se vyráběl až do roku 1971. V posledních dvou letech přitom bylo dodáno velké množství počítačů do Indie a Pákistánu, kde následně zůstaly v provozu až hluboko do 80. let.
Počítač se skládal z jednotlivých modulů s logickými obvody, které byly umístěny na standardizovaných „SMS kartách“ (Standard Modular System card). Samotné karty byly vyrobeny ze směsi papíru a epoxidu, což znamenalo, že tištěné spoje a jednotlivé elektronické součástky na jejich povrchu byly poměrně náchylné na poškození. IBM proto při doručování zákazníkům začalo kartičky jednotlivě balit do bublinkové fólie, což byl tehdy jen asi dva roky starý vynález. Materiál původně vynalezený jako trojrozměrná tapeta tak díky rozšíření počítače získal rychle na popularitě.
Minipočítače
S rozvojem počítačů druhé generace, tedy tranzistorových strojů, se v polovině 60. let začaly stávat populárními také takzvané minipočítače. Šlo o stroje menší nejen než velké sálové počítače, ale i než střední komerčně dostupné stroje, jako byl třeba IBM 1401. Minipočítače byly určené převážně pro využití ve vědecké sféře, avšak ne jako stroje pro složité výpočty či hromadné zpracování dat. Určeny byly především pro komunikaci se specializovanými laboratorními přístroji a zaznamenávání dat z nich.
Dobová definice listu New York Times zněla tak, že minipočítač by měl stát pod 25 tisíc dolarů, mít vstupní a výstupní zařízení a podporovat programy napsané ve vyšším programovacím jazyce. Celkově šlo zkrátka o jednoduché a poměrně dostupné přístroje pro víceméně jednoúčelové použití v laboratoři. Do značné míry šlo o kategorii tak trochu oddělenou od hlavního trhu, což dokládá i fakt, že jediný z tehdejších velkých výrobců počítačů, který na tento trh pronikl, byl Honeywell. Jinak tento trh ovládali především výrobci původně laboratorní elektroniky, jako třeba Texas Instruments Incorporated nebo Hewlett-Packard Company. To později těmto výrobcům umožnilo vstoupit i na trh „klasických“ počítačů.
Proč ale vůbec tuto poněkud obskurní část historie zmiňujeme? Především proto, že šlo vlastně o jakousi předzvěst rozšíření osobních počítačů. Minipočítače v laboratořích byly dostupné poměrně široké veřejnosti, od řadových pracovníků přes univerzitní studenty a výzkumníky, kteří se tak náhle nemuseli spoléhat na služby specializovaných pracovišť a mohli mít k dispozici „vlastní“ počítač. Tyto počítače navíc byly navrhovány tak, aby byly schopny pracovat s širokou škálou laboratorních přístrojů, což zároveň umožňovalo je poměrně snadno modifikovat i pro jiné použití, než jaké výrobci zamýšleli.
Nástup osobních počítačů
Minipočítače tedy bezpochyby přinesly první větší rozšíření počítačů mezi běžné lidi, a to i na uživatelské bázi. Přesto však samozřejmě šlo pořád o stroje vnímané jako určité specializované vybavení, které by asi ani nikdo netoužil mít doma. To se však mělo brzy změnit.
Od poloviny šedesátých let probíhal stále rychlejší vývoj integrovaných obvodů. Výrobci jako Fairchild Semiconductor Corporation nebo Texas Instruments Incorporated kontinuálně zvyšovali počet elektronických komponent, které dokázali zahrnout do jednoho čipu. Postupně takto začaly být integrovány tisíce komponent, což vyústilo ve vynález mikroprocesoru.
Intel 4004
Prvním komerčně vyráběným mikroprocesorem byl Intel 4004. Jeho vznik přitom ale byl víceméně náhodou, resp. ekonomicky motivovaným rozhodnutím výrobce.
V roce 1969 za Intelem přišel se zakázkou na výrobu čipů pro kalkulačky japonský výrobce Busicom. Intel se v té době sice plánoval zaměřit především na paměťové čipy, nicméně zakázku přijal – čipy do kalkulaček tehdy tvořily pro výrobce čipů podstatnou část trhu. Zatímco počítače totiž stále byly širokou veřejností vnímány jako něco trochu odstrašujícího a beznadějně složitého, i pokročilé kalkulačky již byly zcela běžné.
Problémem ekonomického rázu však bylo, že v podstatě každý výrobce kalkulaček přicházel se svými požadavky, a čipy tak byly vyráběny na míru. To znamenalo relativně malé série, a tedy poměrně vysokou jednotkovou cenu. Když Intel tedy tuto zakázku získal, napadlo trojici inženýrů zkusit místo specializovaného „kalkulačkového“ čipu vytvořit univerzální mikroprocesor.
Jeden z trojice inženýrů Marcian Hoff měl již bohaté zkušenosti s konstrukcí minipočítačů a stal se tak otcem myšlenky vytvořit čip, který by vlastně schopnosti počítače imitoval – byť pochopitelně ne v praktických věcech, jako je možnost připojení periferií a podobně.
Vedení nakonec souhlasilo a projekt dostal s vývojem zelenou. Důvodem bylo především přesvědčení, že to prostě bude ekonomicky výhodnější. Trh pro univerzální čipy příliš neexistoval. Intel by však mohl univerzalitu čipu využít tak, že by ho vyráběl ve velkých sériích a dodával různorodým zákazníkům pro jejich specifické využití – třeba do kalkulaček.
Busicom, jakožto objednatel, původně nebyl touto myšlenkou nadšen. Nakonec se však nechal přesvědčit a udělal dobře – kalkulaček s logem Busicomu založených na čipu Intel 4004 se nakonec prodalo přes 100 tisíc. Intel následně za 60 tisíc dolarů odkoupil od Busicomu práva na čip (nezapomínejme, že původně byl vyvinut na zakázku) a začal ho nabízet i jiným zákazníkům.
Byl Intel 4004 ve vesmíru?
Intel 4004 byl 4bitový procesor, měl tedy poměrně významná praktická omezení. Přesto byl poměrně populární a kromě kalkulaček byl použit také třeba pro konstrukci elektronických pinballů. Co se nám nepodařilo zcela ověřit, je často uváděný fakt, že byl Intel 4004 použit na sondě Pioneer 10. Ta v roce 1973 dorazila jako první k planetě Jupiter a známá je i proto, že nese plaketu s poselstvím mimozemským civilizacím.
Že byl při její konstrukci využit procesor Intel 4004, uvádí například encyklopedie Britannica nebo přímo jeden z jeho tvůrců Frederico Faggin. Jeden z konstruktérů sondy však naopak tvrdí, že čip byl sice zvažován, ale pro své přílišné novátorství nakonec použit nebyl. Jestli tedy první komerčně rozšířený mikroprocesor putuje vesmírem miliardy kilometrů od Země, s jistotou říci nedokážeme.
Jisté však je, že trojice tvůrců byla za svůj přínos v oblasti technologického pokroku vyznamenána v roce 2010 Barackem Obamou prezidentskou medailí.
Úsvit mikropočítačů
Dalo by se čekat, že nový produkt Intelu, resp. možná spíše ještě jeho vylepšený 8bitový nástupce Intel 8008, odstartují rozšíření osobních mikropočítačů. Jenže to se tak docela nestalo. Intel si byl přelomovosti svých produktů vědom, jenže byl ještě příliš malý na to, aby dokázal nastavovat trendy. Společnost dokonce platila reklamy v časopisech o elektronice, kde vysvětlovala schopnosti svého CPU ve snaze najít nové způsoby jeho využití.
Z hlediska inženýrů byly výhody mikroprocesorů docela zjevné – levné, univerzální a malé čipy zjevně umožňovaly dosud nemožné aplikace. Jenže vedení velkých společností typu IBM bylo jiného názoru. V některých případech tak docházelo přímo k zamítnutí návrhu vlastních zaměstnanců zkusit vyrobit dostupný počítač pro masy.
Nastala tak situace, kdy inženýři a nadšenci jasně viděli potenciál, ale nikdo stroj, který by chtěli, nevyráběl. Začátkem 70. let se tak začaly v časopisech jako Popular Electronics či Radio Electronics objevovat různé úvahy o možnostech konstrukce osobních počítačů a začaly se vytvářet i různé kluby nadšenců.
První mikropočítače
V roce 1973 francouzská společnost R2E uvedla na trh mikropočítač Micral založený na Intelu 8008. Tomuto stroji patří titul prvního komerčně dostupného sestaveného (tedy nikoliv kit) mikropočítače. Ve Francii však s 500 prodanými kusy za rok zaznamenal jen omezený úspěch a v zámoří o něm prakticky nikdo neslyšel. To se však změnilo v roce 1975, kdy krachující výrobce rádií pro RC letadla a kalkulaček v poslední snaze uspět uvedl na trh stavebnici počítače MITS Altair 8800.
Časopis Popular Electronics Altair 8800 v lednu 1975 umístil na svou titulní stránku, což vyvolalo neočekávaný zájem nadšenců. Výrobce se pokoušel dodávat stavebnici objednávanou poštou dle slibu do 30 dnů, ale po stovkách objednávek brzy poptávka převýšila schopnosti nabídky. Paradoxní je, že minimálně zpočátku šlo o dost strašný stroj. Byl poruchový, nabízel pouze 256bytovou paměť, ale především neměl žádné vstupní ani výstupní zařízení. Veškerá interakce se tak odehrávala pomocí přepínačů a diod umístěných na předním panelu. Brzy se však začaly objevovat rozšiřující moduly třetích stran založené na sběrnici S-100.
Altair nicméně nebyl jediný mikropočítač na trhu v této době. Objevil se například Olivetti P6060, první osobní počítač prodávaný jako sestavený. Ten sice nepoužíval mikroprocesor, ale CPU složené ze dvou karet vycházejících z TTL logiky. Na druhou stranu zase nabízel až dvě disketové mechaniky na 8“ diskety, 32znakový displej, 80řádkovou tiskárnu a 48 kB RAM, to vše s podporou BASICu. Šlo tedy o výrazně pokročilejší systém než Altair, nicméně také stroj podstatně dražší a vážící 40 kg. Nikdy tak nezaznamenal srovnatelný úspěch.
Velcí hráči vstupují na trh
Úspěch Altairu a spol. nemohl uniknout velkým hráčům, kteří najednou viděli, že osobní počítače asi mají budoucnost. Rok po uvedení Altairu tak Commodore Business Machines, společnost zabývající se dosud výrobou kalkulaček a specializované elektroniky, koupila neznámou firmu MOS Technology. Využila svých prodejních kanálů a výrobky pohlcené hobby společnosti začala prodávat masově. To lze považovat za okamžik, kdy první zavedená společnost začala s prodejem osobních počítačů.
Ještě významnějším momentem však byl pravděpodobně rok 1977. Tehdy společnost Tandy Corporation, majitel kdysi široce populární sítě obchodů Radio Shack, přišla s nápadem uvést na trh vlastní mikropočítač. Stal se jím TRS-80, stroj s 4kB pamětí, mikroprocesorem Z80, kazetovou mechanikou pro ukládání dat a podporou programovacího jazyka BASIC. Vlivem existující rozsáhlé prodejní sítě a agresivně nastavené ceny se stal tento počítač poměrně úspěšným. Není divu, prodával se za 399 USD (dnes asi 39 tisíc Kč) za plně sestavený a otestovaný stroj. To nebylo na tehdejší dobu vůbec špatné.
Úspěch prvního modelu vedl k představení druhé generace TRS-80 Model II. Tento počítač už začal být nabízen i jako pracovní stroj pro menší podniky a úspěšně brzy ovládl podstatnou část trhu. Ve větších objemech už prodávala jen jediná společnost – Apple Inc.
Začátky nakousnutého jablka
Zatímco Paul Allen a Bill Gates v 70. letech začínali budovat své impérium na poli softwaru implementacemi BASICu pro první osobní počítače, budoucí Apple začínal u hardwaru. Steve Wozniak, jeden z návštěvníků nadšeneckého klubu Homebrew Computer Club, který se zformoval okolo nadšenců do Altairu a dalších prvních mikropočítačů, si v roce 1975 pořídil jeden z prvních mikroprocesorů Mostek 6502 a navrhl kolem něj počítač.
Wozniak se ho pokusil nabídnout v Hewlett-Packard, kde byl v té době na stáži, nicméně byl odmítnut. Když ho ale prezentoval nadšencům z Homebrew Computer Clubu, zaujal jeho design jiného návštěvníka – Stevea Jobse. Ten hned navrhl, že by mohli spolu počítače vyrábět a prodávat je jiným nadšencům.
Původní plány počítaly s tím, že by své stroje mohli nabízet za 50 dolarů, tedy dvojnásobek nákladů. Nízká cena reflektovala fakt, že zpočátku nešlo ani tak o počítač, jako o desku s tištěnými spoji a mikroprocesorem. Chyběla „bedna“, klávesnice, zdroj, tak nějak všechno, co byste od použitelného počítače očekávali. Jobs však dokázal získat objednávku na 50 přístrojů od majitele místního počítačového obchodu – ovšem za cenu, že půjde o kompletně sestavené počítače a dodají je do 30 dnů.
Jobs tak prodal svou dodávku, Wozniak kalkulačku HP-65 a založili Apple Inc. Výroba v garáži Jobsových rodičů probíhala úspěšně a počítačů později známých jako Apple I se nakonec prodalo necelých 200. Ještě během prodeje Applu I začala dvojice pracovat na nástupci zvaném Apple II.
Tentokrát si však už najali profesionálního manažera a nechali si poradit s byznys plánem od profesionála, což se zřejmě stalo jedním z pilířů jejich úspěchu. Zatímco tvůrci Altairu nadále inzerovali především v časopisech pro nadšence, Apple se rozhodl cílit na běžné spotřebitele. Barevnou reklamu si tak zaplatili například v časopise Playboy – tedy podstatně mainstreamovějším médiu, než byl třeba Popular Electronics.
Elegantní počítače pro masy
Chytrý marketing, předem zajištěná prodejní síť, podrobné manuály i kvalitní dokumentace pro výrobce softwaru i hardwaru třetích stran a v neposlední řadě elegantní design. To vše vedlo k tomu, že když Apple II zamířil na trh, stal se téměř okamžitě hitem. Časopisy o něm psaly jako o modelu, který konečně změní vnímání počítače od přístroje ke spotřebiči.
A navzdory tomu, že nebyl hardwarově rozhodně bez chyb (část byla dokonce stažena od zákazníků), přinesl Applu obrovský komerční úspěch. Společnost zdvojnásobovala příjmy každé čtyři měsíce a během tří let roční tržby vzrostly ze 775 tisíc dolarů na 118 milionů dolarů.
Následoval podstatně méně úspěšný Apple III a pak už přišla Lisa – jeden z prvních počítačů s grafickým rozhraním. Lisa sice nebyla z mnoha důvodů příliš úspěšná, ale nastavila trend, který byl záhy přímo v Applu následován Macintoshem, představeným v roce 1984.
Apple Macintosh (později známý jako Macintosh 128K) už od pohledu vypadá dost podobně jako současné počítače. Devítipalcová CRT obrazovka, klávesnice, myš a 3,5“ disketová mechanika byly přímo součástí stroje, další příslušenství bylo možno přikoupit. Šlo například o numerickou klávesnici, další disketovou mechaniku nebo tiskárnu.
O pohon se staral CPU Motorola 68000 běžící na frekvenci 7,8336 MHz a sdílená 128kB RAM. Operačním systémem se stal tzv. System 1, v mnoha ohledech předchůdce současného macOS. Systém byl navržen tak, aby ho dokázali ovládat i úplní nováčci, což bylo vzhledem k použití inovativního řešení GUI + myš důležité. Součástí byl i speciální tutoriál vysvětlující ovládání nejen systému, ale i základních aplikací. Asi tak nebudeme příliš přehánět, když řekneme, že šlo o jeden z modelů, který se nejvíce zasadil o prvotní přiblížení současného konceptu počítače masám.
IBM a jejich osobní počítač
Apple sice zpočátku dost určoval trend, avšak to nemělo trvat věčně. Začátkem 80. let se už o sféru osobních počítačů zajímali i giganti jako IBM nebo Hewlett-Packard. Jejich vstup na nový trh sice nebyl vždy úspěšný (např. HP-85 byl příliš drahý a už při uvedení morálně zastaralý), ale zato celkem neústupný.
IBM se rozhodlo urychlit svůj vstup na trh osobních počítačů tím, že se spojí s dalšími výrobci a využije běžně dostupné díly. Na jednu stranu to dávalo společnosti s jinak poměrně zkostnatělými vnitřními procesy možnost konkurovat mladým startupům jako Apple, na druhou stranu to však znamenalo volit ne vždy zrovna optimální řešení. Došlo tak paradoxně třeba i k zavržení myšlenky využít vlastní mnohem výkonnější procesor IBM 801. Pro vznikající počítač byl použit Intel 8088, a to dokonce i přesto, že samotný Intel nabízel vhodnější procesory. Jenže tento byl ověřený a dostupný v dostatečném množství pro rychlé uvedení vznikajícího počítače na trh.
S trochou nadsázky lze říct, že IBM jen skládalo dohromady existující díly. Monitor byl sice například od japonské pobočky IBM, avšak už existující. Tiskárnu zase dodal Epson. IBM vzdalo dokonce i snahu vyvinout vlastní operační systém a oslovilo Microsoft, od nějž už se dříve rozhodlo licencovat jejich verzi BASICu. Microsoft tehdy sice neměl s vývojem operačního systému větší zkušenosti, nicméně nabídka IBM byla tak zajímavá, že ji vzali. Jak už to bylo dál, asi víte – Microsoft odkoupil existující operační systém 86-DOS, upravil ho a přejmenoval na MS-DOS, který dodal IBM.
Jméno prodává
IBM se spojilo i s několika softwarovými společnostmi, které pro jeho budoucí počítač vytvořily sadu základních programů. Šlo především o textový editor, tabulkový procesor a další pracovní programy. IBM totiž zkrátka sázelo na to, že ačkoliv jejich počítač nebude nijak hardwarově výjimečný, bude se dobře prodávat díky zavedené značce a vhodné konfiguraci pro pracovní sféru. Jak se říká (možná spíše říkalo), nikdo ještě nebyl vyhozen za koupení počítače IBM.
Když v srpnu roku 1981 po pouhých 12 měsících vývoje zamířil IBM Personal Computer na trh, stal se ihned masivně úspěšným. Prodejní čísla překonala odhady asi osmkrát, ve špičce se prodávalo 40 tisíc počítačů IBM PC měsíčně. Zákazníci byli ochotni platit předem bez jasného data dodání, dealeři sotva stíhali vyřizovat objednávky. Za dva roky se prodalo přes 750 tisíc kusů, více než 10násobek některých konkurentů. Tři roky po uvedení už mělo IBM příjmy z osobních počítačů dvojnásobně vyšší než Apple a 2/3 profesionálních zákazníků se rozhodly pro PC.
Popularita vedla pochopitelně i k velkému zájmu třetích stran, které zajistily bohatou nabídku kompatibilního softwaru i hardwaru. Rok po vydání tak bylo k dispozici 753 programů (čtyřnásobek toho, co získal Macintosh za stejnou dobu) a až 40 společností prodávalo rozšiřující paměťové karty.
PC standard
Co je možná ale z hlediska počítačové historie důležitější než samotný úspěch originálního IBM PC, jsou jeho klony. Jak již bylo řečeno, IBM PC bylo postaveno v podstatě z katalogových komponent. IBM si tak na hardwaru ani nic nepatentovalo a nic tak v zásadě nebránilo jiným výrobcům nakoupit stejné či obdobné díly a vytvořit vlastní verzi.
Jedinou větší překážkou byl BIOS, jehož přímé zkopírování by bylo porušením autorských práv. Trocha reverzního inženýrství nicméně umožnila konkurentům vytvořit vlastní kompatibilní verze, čímž se problém vyřešil. Prvním, kdo uvedl na trh „klon“, byla společnost Compaq, a to ani ne rok od vydání originálu. Bezprostředně poté se objevily další a další nabídky strojů, které těžily ze softwarové i hardwarové kompatibility s originálním IBM PC. Microsoft licencoval svůj MS-DOS desítkám výrobců.
Z původně víceméně skutečných klonů se během let staly úplně rozdílné počítače, které si ale zachovávaly kompatibilitu. Takto tedy v podstatě živelně vznikl jednotný standard PC. To bolelo pochopitelně především Apple, jehož podíl na trhu začal klesat, a i přes popularitu svých výrobků už nemohl doufat v masivní uživatelskou základnu, kterou zcela ovládly „PC kompatibilní“ stroje, což se projevilo třeba i v nabídce softwaru.
V roce 1985 pak přišla první verze Microsoft Windows, která ještě nebyla samostatným operačním systémem, ale spíše jen jakousi nadstavbou nad MS-DOS. První Windows se nestaly ani nijak zvlášť populárními, nicméně odstartovaly kariéru dnes naprosto dominantního systému. Této dominance by přitom Windows nikdy nemohly dosáhnout, kdyby nebylo standardizace „klonů“ PC. Lze se na to však do jisté míry dívat i opačně, a to sice že až Windows přinesly PC plnou konkurenceschopnost jablečným počítačům i na poli operačního systému – MS-DOS byl přece jen méně uživatelsky přívětivý než operační systém používaný Applem.
Závěr
Okamžikem vydání Windows dospěly počítače do stavu, který je v už v podstatě stejný jako dnes. Pochopitelně jsou počítače rok od roku výkonnější, úspornější, mění se konektory, objevují se nové technologie a programy, ale základní myšlenka zůstává stejná.
Tip: Windows 1.0 slaví 35 let své existence: podívejte se na bláznivou reklamu se Stevem Ballmerem
To samozřejmě neznamená, že by se vývoj zastavil – objevují se i zcela nové trendy, mnohé funkce dnes zastane smartphone, ledacos uděláme vzdáleně v cloudu, ke slovu se hlásí umělá inteligence a podobně. K další revoluci srovnatelné s prvními digitálními počítači či objevem tranzistorů ale pravděpodobně ještě nějakou dobu nedojde – kvantové počítače jsou stále v plenkách.
Pouštět se však do jakýchkoli předpovědí je u počítačů našlapováním na hodně tenký led. Ostatně v roce 1966, ani ne dvacet let před vydáním první verze Windows, napsal časopis Time toto: „V roce 2000 budou stroje tak moc produktivní, že fakticky každý v USA bude finančně zajištěn. Otázka, jak využít volný čas, se stane zásadním problémem.“
.jpg){kind=link}
.jpg){kind=link}
.jpg){kind=link}
