- Hogwarts Legacy splnilo přání všem, kteří čekají na svůj dopis z Bradavic
- Titul dělá celou řadu věcí na jedničku, bez chyb a přešlapů se ale neobešel
- Pro všechny potterheady je každopádně tato hra povinnost
Na díle spisovatelky J. K. Rowlingové vyrostla celá jedna generace a zcela právem ji díky tomu lze považovat za jednu z nejvýznamnějších osobností literárního světa posledních dekád. Kromě řady skvělých knih spatřila světlo světa i spousta filmů zpracovávajících svět čar a kouzel, které fascinují fanoušky Harryho Pottera i v dospělém věku. Výjimkou nebyly ani videohry, které sice vesměs kopírovaly děj filmů, ale i mezi nimi se objevily skvosty, na které dodnes nejeden nostalgik vzpomíná se slzami na krajíčku.
Ten skutečně velký příchod do virtuálních Bradavic se ovšem až doposud neodehrál, což celou řadu hráčů notně frustrovalo. Před studiem Avalanche Software, pro které je hra Hogwarts Legacy prvním velkým počinem, tak stála na první pohled nesplnitelná výzva – splnit sny fanoušků po celém světě, které po dlouhých letech notně nabobtnaly. Podařilo se jim splnit nesplnitelný úkol?
Zpracování světa je na jedničku
Jestli se něco Avalanche Software podařilo na výbornou, je to vytvoření živoucího a uvěřitelného světa čar a kouzel. Ať už jde o samotnou Bradavickou školu, malebnou vesnici Prasinky, zapovězený les nebo celou řadu jeskyní, vesniček a táborů banditů, vše působí velmi dobře. Nechybí ani celá řada různých detailů, jako například pohyblivé obrazy či školní duchové, kteří si z nebohých studentů občas dělají legraci.
Během hraní se na skotské vysočině vystřídají také všechna roční období, takže můžete zažít tamní krajinu jak v plném květu, tak pokrytou sněhem. V rámci možností nabídli autoři i různé scenérie, takže kromě do detailů propracovaných interiérů Bradavic můžete prozkoumat známá i neznámá místa z knih či filmů. Tvůrci si dali i práci s integraci moderních herních mechanismů přímo do herního světa, takže rychlé přemisťování s pomocí letaxové sítě či odhalování aktivních předmětů díky kouzla Revelio nepůsobí jako pěst na oko.
Příběh neobjevuje Ameriku, ale účelu poslouží
Teď už ale k hlavní postavě, kterou je bezejmenný student, jenž na poslední chvíli nastoupil do pátého ročníku. Jméno i vzhled si můžete přizpůsobit dle vlastní libosti, nicméně hra na vás bude pokaždé reagovat jen neurčitě a odosobněně, což je škoda. U volby vzhledu máte takovou volnost, že si ani nevybíráte konkrétní pohlaví vašeho studenta – vybíráte pouze to, zda bude přespávat na chlapeckých či dívčích ubikacích v rámci společenské místnosti.
Na rozřazení do konkrétní bradavické koleje se jistě těší nejeden hráč. Svou preferenci si může importovat ze stránek Pottermore, případně odpovědět na několik otázek, díky kterým vás Moudrý klobouk nasměruje. I tak je ale finální rozhodnutí ve vašich rukou a záleží pouze na vaší preferenci, zda budete hrát za Nebelvír, Mrzimor, Havraspár či Zmijozel. Na samotnou hratelnost to nemá prakticky žádný vliv, změní se pouze výchozí společenská místnost, barvy vašeho hábitu a jeden příběhový úkol bude mít mírně odlišný průběh. Tady autoři mohli potenciál rozhodně vytěžit o poznání více.
Samotný příběh je do značné míry banální, ovšem v kontextu světa Harryho Pottera se jedná o solidní průměr. Dílo J. K. Rowlingové bylo vždy spíše o postavách a jejich vztazích, než o skvělém všeobjímajícím příběhu. Aniž bych chtěl prozrazovat detaily, tak jen vaše postava je schopna používat prastarou magii, která je schopna změnit běh světa a vás přímo předurčuje k tomu, abyste vykonali velké věci.
Vztahy tady navazujete jak se svými profesory, tak především několika vybranými studenty z jednotlivých kolejí. Každý z nich má svou specifickou linku, které do značné míry vycházejí se zavedených klišé světa čar a kouzel. Natty z Nebelvíru s vámi povede křížovou výpravu za spravedlností, společně s Poppy z Mrzimoru budete chránit kouzelné tvory před pytláky, Sebastian ze Zmijozelu vás naučí kletby, které se nepromíjejí, a Amir z Havraspáru jasně dokáže, že knihomolové na bitevní pole nepatří. Když pomineme známá klišé, tak mě při hraní nejvíce vytrhával fakt, že většina vedlejších postav úplně neodpovídá studentům v pubertě, včetně nemožnosti navazovat jakékoli romantické vztahy.
Co autoři příliš nezvládli, je vyvážení epického dobrodružství s běžným životem bradavického studenta. Na jednu stranu je vašemu hrdinovi přibližně 15 let a musí ve škole dohnat, co se dá, včetně naprosto základních kouzel, na tu druhou ho jeho mentor profesor Fig vysílá na nebezpečné výpravy, kde pro něj ani početná přesila různorodých nepřátel není problém. Osobně bych byl raději, kdyby Avalanche Software vybralo jednu z těchto cest a té se drželo.
Ve hře se nachází také systém dialogů, které jsou na můj vkus příliš nezvládnuté. Většinu času máte na výběr jen dvě odpovědi, které se prakticky neliší. Kupříkladu zatímco při jedné vaše postava řekne, že dané otázce rozumí, při druhé odpovědi celou problematiku vysvětlí protistrana. Nemluvě o tom, že možnosti jsou spíše psané na tělo studentům Nebelvíru a Zmijozelu, tedy jsou ve stylu Mirek Dušín a závistivý hajzlík. V některých případech dokonce ani nedávají smysl a jsou spíše do počtu – pokud dialog nemůže nikterak ovlivnit průběh úkolu, není důvod, aby jej hráč sám vybíral.
Grafika jednoduše bere dech
Grafická stránka je jedním z hlavních taháků hry. Mimika postav by sice mohla být o něco lepší a některé detaily by si také zasloužily více pozornosti, avšak obecně lze s klidným svědomím říci, že se jedná o vizuálně nádhernou podívanou. Na Xboxu Series X, na kterém jsem hru recenzoval, je v režimu maximální kvality s aktivovaným RTX a raytracingem doslova radost pohledět, nicméně pro plynulejší chod alespoň při 40 snímcích za sekundu je potřeba zvolit vyváženější režim. Ani tak ale krása hry rozhodně nezapadla.
Hogwarts Legacy 📸 pic.twitter.com/sdyaIXRIJi
— KENG _ IN GAME PHOTO 🇹🇭 (@Keng_console) February 16, 2023
Horší je to s optimalizací. Celá hra je až na uzavřená sklepení a některé místnosti zcela otevřená, nicméně Avalanche Software si s tím příliš dobře neporadili. Tu a tam není problém narazit na zásek, postavy stojící v typickém výchozím postoji a v jednom případě mi hra dokonce nenačetla ani některé textury, takže jsem pro další postup musel hru restartovat. Nejvíce mě ale vytáčel několikasekundový loading při pokusu projít některými dveřmi v Bradavicích. S extrémně rychlými moderními SSD disky jsem se domníval, že podobných eskapád již budeme ušetřeni.
Herní mechaniky čerpají inspiraci z Assassin’s Creed
Hlavní náplní hry je nicméně boj s pomocí kouzelnické hůlky. Kromě základního útoku můžete na nepřátelích zkoušet celou řadu známých zaklínadel, jako je Bombardo, Inscendio, Levioso, Flipendo či Expeliarmus, nevyhnete se ale i praktičtějším zaklínadlům jako Wingardium Leviosa, Lumos, Reparo či Accio. Ke slovu ale přijdou také známé kletby, které se nepromíjejí – Imperius, Cruciatus a Avada Kedavra. Drobnou výtku si k poslední zmíněné trojici neodpustím: ačkoli se oficiálně nazývají „kletby, které se nepromíjejí“, vaší postavě je promine úplně každý. Kromě delšího cooldownu za jejich používání nemáte žádný postih, a i když je použijete v přítomnosti profesorů, omezí se jen na suché pokárání.
Pro rychlé použití si můžete vybrat až 4 kouzla, přičemž podobných klastrů můžete mít až 4. Pro co nejvyšší efektivitu je potřeba je vhodně kombinovat, což je díky soubojovému systému převzatém z posledních dílů Assassin’s Creed jedna báseň. Pokročilejší nepřátelé také mohou mít barevné štíty, které lze prorazit kouzlem stejné barvy, případně mrštěním okolního předmětu směrem k jejich osobě. Na některé nepřítele ovšem určité typy kouzel nelze používat, na jiné zase musíte nejprve použít jedno specifické, abyste je mohli porazit. Útokům se lze buďto bránit s pomocí Protega, nebo rovnou uskočit.
S tímto souvisí také postup po úrovních a správa inventáře. Vzhledem k tomu, že se jedná o akční adventuru s RPG prvky, nehraje postup na další úroveň až tak zásadní roli. Vyšší úroveň slouží de facto jen k možnosti osadit postavu o něco málo lepším vybavením a také vám přibyde talentový bod, který lze rozdělit do několika kategorií. Skutečně použitelných talentů je ale méně, než byste čekali, a tak dříve či později vám na nich přestane záležet.
Pokud jde o výbavu, té budete nacházet na svých výpravách více, než zvládnete unést. Jejich podobou se příliš zabývat nemusíte, neboť tu můžete měnit libovolně podle toho, které předměty již prošly vašim inventářem. K předmětům si tak nevytvoříte žádný vztah, protože doslova za několik minut jej vyměníte za jiný, jen o pár čísel lepší. Tento systém rovněž hra převzala od známé série Ubisoftu, stejně jako způsob navigace, odhalování aktivních předmětů nebo dialogové volby. Ač bych raději viděl větší míru kreativity ze strany vývojářů, na druhou stranu proč znovu objevovat kolo.
Vedlejších aktivit je v Hogwarts Legacy poměrně dostatek, nicméně většina z nich naráží na trestuhodně nevyužitý potenciál. Ať už jde o záchranu kouzelných tvorů, tvorbu lektvarů či vylepšování Komnaty nejvyšší potřeby, nic z toho vás na příliš dlouhou dobu u hry neudrží. Zklamáním je také jen trojice závodů na koštěti a jedna minihra s využitím kouzla Accio. Očekával bych, že v Hogwarts Legacy bude mnohem více vedlejších aktivit.
Těch je ve hře sice na první pohled docela dost, nicméně jen některé stojí opravdu za to. Takové Merlinovy zkoušky, které vám otevírají větší prostor v inventáři, se sestávají z jednoduchého puzzlu, který mě ani po několikátém pokusu nepřestal bavit a zároveň příliš nezdržoval. Na druhou stranu některé výzvy, jako je přistávání na plošinách v herním světě, vám hra ani neodprezentuje a přijít si na ně musíte sami.
Závěrečné hodnocení
Hogwarts Legacy rozhodně není dokonalou hrou. Titul má celou řadu chyb a přešlapů, které jsou často pro prvotiny typické a u zkušenějších studií s jiným námětem bychom je nenechali jen tak bez povšimnutí. Jenže právě zvolený námět, kterým je svět čar a kouzel stvořený J. K. Rowlingovou, je tou pravou přidanou hodnotou, která spolehlivě zakrývá nedostatky a těží z nostalgie celé jedné generace v maximální možné míře.
Kdyby se nejednalo o hru ze světa Harryho Pottera, pravděpodobně bych k titulu byl mnohem více kritický a nenechal bych jej vyváznout bez ztráty kytičky. Jenže spojení otevřeného světa, ověřených mechanik, ucházejícího příběhu a silné dávky nostalgie je koktejl, ve kterém jsem s radostí strávil přes 40 hodin a ještě bych si došel pro nášup.
