- AeroBand PocketDrum 2 Plus je sada pro bubnování, která mechanickou odezvu vyměňuje za senzory
- Pokud vás baví hudební hry jako Beat Saber, ale VR nechcete, mohly by vás tyhle paličky oslovit
- Za cca 4 000 Kč si můžete vyzkoušet, jak těžkou řeholi má bubeník
Máte rádi hudbu? Vždycky, když se chytíte nějakého rytmu, ťukáte si do rytmu, podupáváte a vaše hlava se začne pravidelně cukat do taktu? Máte speciální playlist na písničky, které vás rozhýbou? Limitují vás zároveň finance, nebo minimálně okolí, které vám nedovolí zabrat půlku pokoje činely, kopáky, virbly, kotly a tom tomy? Pak AeroBand PocketDrum vypadá jako mašinka, která zachrání situaci za zlomek ceny a nároků na prostor. Nebo snad ne?
Dvě paličky, dva pedály, nic víc?
Viděli jste legendární sólo Joeyho Jordisona, který se se svou palisádou bubnů otáčí, zvedá a přitom ještě bije bubny kadencí přes 300 beatů za minutu? Tak přesně takovou hradbu si z balení PocketDrum nepostavíte ani omylem. Krabička obsahuje dvě paličky, které sice vypadají jako ze dřeva, ale jsou plastové. Není třeba nad jejich materiálem ohrnovat nos, až se vám budou potit ruce, budete rádi, že nenasáknou, byť klouzat trochu mohou. Hlavním důvodem pro použití syntetiky je však fakt, že paličky mají na svém konci schovaný USB-C konektor. Zabudovat něco takového do dřeva by úplně snadno nešlo, a pokud ano, rozhodně by se to negativně podepsalo na celkové ceně.
Dále z balení vytáhnete dva pedály, které vypadají spíš jako zvětšená tlačítka z prvního PlayStation ovladače. Výčet atraktivních součástí tím sice končí, ale všechno to není. Chvíli byste mohli pátrat, k čemu slouží onen malý adaptér s konektory a tlačítky. Ten zachraňuje situaci, kdy odmítáte, nemůžete, nebo nedokážete všechno propojit bezdrátově. Vhod přijde i v případě, že vám aplikace při bubnování vytváří nepříjemné zpoždění, což se děje zejména u verze pro Android po připojení bezdrátových sluchátek či reproduktorů (o tom podrobněji níže).
Zapomenout se nedá ani na přehršel kabelů a redukcí. Šikovná je rozdvojka s velkým USB-A na konci prvním a dvěma USB-C na druhém a třetím konci, která šetří konektory hlavně při nabíjení. V balení je dokonce dvakrát. Doplňuje ji klasický, a jako jediný bílý kabel USB-A/USB-C, a kraťoučký kabel se samčím audio-jackem na obou koncích.
Na první dojem byste si řekli, že vás AeroBand natáhnul, že za čtyři tisíce korun chcete víc. Pokud jste ale totální laik bez tréninku, věřte, že byste klidně i ty pedály vynechali, protože je nebudete stíhat používat.
Cesta karpálním tunelem k metalu
Za opravdovou bicí soupravou jsem seděl všeho všudy dvakrát. V obou případech jsem od nich utekl málem s pláčem, protože účinnější demonstrátor vlastní neschopnosti bych hledal dlouho. Jakákoli porovnání s opravdovými bicími stavím pouze na těchto zkušenostech, berte mě proto s velikou rezervou.
Prvně k paličkám. Na rozdíl od těch dřevěných nemají žádnou hlavičku, podobají se spíš dřívkám. I jejich průměr tomu napovídá, 16 mm odpovídá nejtěžším paličkám pro klasické bubny, zároveň na délku měří necelých 31 centimetrů, což je oproti běžnému průměru o cca 6 cm méně. Potenciálně to pomůže v tom, abyste nerozbili vybavení pokoje, zároveň se ale nemůžete divit, že paličky vypadají jak trofej z loupežného přepadení Bradavic než hudebnin.
Pedály pak jakékoli příbuzenství s hudebními nástroji úplně tají. Pokud bych je hodnotil jen podle vzhledu, výraz „šlapky“ by je neměl urazit. Příliš hodnotně nevypadají a funkci taky neplní úplně vzorně. Design sice odlišuje vzhled levého a pravého, kdy jeden má gumové tlačítko šedé, druhý modré a podsvícené. Naštěstí je jednou schováte na zem a koukat na ně nemusíte. Navíc tak vyřešíte jednou pro vždy i jejich napájení z USB.
Nicméně za jejich nejhorší vlastnost považuji zpětnou odezvu. Chybí jakýkoli mechanický doraz, který by imitoval náraz do blány bubnu, chybí doraz samotného tlačítka a na rozdíl od paliček ani vibrace nijak implementované nejsou. Přičtěte si, že pedály po podlaze docela kloužou a dojde vám, že tenhle hardware na autentičnosti prožitku dvakrát nepřidá. Možná proto AeroBand do jiných sad tlačítka nahrazuje senzorem připínatelným k botě, který nikam neodcestuje – ten jsem bohužel otestovat nemohl, ale určitě bych dal raději přednost právě této variantě.
Mobilní aplikace AeroBand
Celý set se propojuje skrz aplikaci AeroBand, kterou můžete stáhnout pro Android i iOS. Verze pro Windows nebo macOS bohužel k dispozici není. Mobil sice stačí, ale k pedálům se musíte posadit, Bluetooth už má taky každý notebook, nevidím proto důvod, proč by se desktopové měly odsouvat na druhou kolej. Vlastně jedno vysvětlení existuje. Cena. Vývoj pro další platformu něco stojí a u AeroBand je vidět, že se na softwaru šetřilo nejvíc. Z tohoto hlediska je PocketDrum klasická čínská aplikace. Občas na vás vykoukne rozsypaný čaj, ale hlavně se rozhraní tváří hodně nepřátelsky a odtažitě.
Už start vás vyleká. Nejdřív se příslušenství páruje, pak volíte mezi imitací bicích a kamery, následně se spouští Unity engine (ano, ten ze série Assassin’s Creed) a ve finále spatříte menu, kde je většina obsahu neaktivní. Časem sice zjistíte, že něco odemknete jedním tlačítkem, zároveň ale v nabídce jsou i odkazy, které jsou jen slibem budoucích rozšíření. I navigace v aplikaci má k ideálu daleko.
Přitom by stačilo vyléčit prvek, který se neustále vrací jak chřipková sezóna: video tutorialy. Spustíte aplikaci a začne vás provázet filmeček, který by kvalitou překonal snad kterýkoli gymnazista. Střídají se záběry z aplikace, nahraný živý člověk a schémata, která byla snad ofocená z knížky. Sice vám vysvětlí, jak přibližně paličky snímají váš pohyb a na co jsou náchylné, ale táhne z toho takový ten potěmkinovský odér, už jen proto, že video nejde posouvat či přeskočit. Buď hraje, nebo nehraje, takže pokud přeslechnete jedno slovo, klidně si tu minutu či dvě musíte pustit znova.
To už je lepší si spustit první lekce, které vám zároveň v praxi ukážou, jaké režimy hra nabízí, jak který buben zní, a kde ho ve virtuálním prostoru okolo sebe najdete. Nebo by to ukázat měl. Skončil jsem totiž ve třetí lekci, která jednoduše po vyťukání předepsané sekvence zamrzla. Ani to by nebyl problém, kdyby vám hra nějak naznačila, že pokud si ji přepnete z módu pro začátečníky na profesionály, před čímž vás důrazně varuje, rázem se vám zprovozní všechny ostatní režimy. Pokud varování uposlechente, bude vám AeroBand tvrdošíjně tvrdit, že jste nedokončili šest úvodních lekcí a na víc nemáte nárok.
Dostanete se tak k dalším edukativním filmečkům, ale jejich obsah se nemění – vidíte, jaká ruka či noha má vykonávat jaký pohyb, ale pořád kloužete po povrchu, nedozvíte se nic z teorie, žádný fígl, jak udržet rytmus. Ani žádného zhodnocení vašeho výkonu se nedočkáte, jen počet zásahů, minutí, skóre a hotovo. Potenciál by se rapidně zvýšil, kdyby AeroBand dokázal napsat shrnutí ve stylu: „Na práci nohou chválím vysokou přesnost (úspěšnost zásahu 95 %), pravačka je v normálu, ale levá ruka se zpožďuje (počet úderů odpovídá, ale přesnost dosahuje pouze 10 %). Doporučuji procvičit lekci XY, která je na tuto problematiku orientovaná.“
O to víc vaše pokusy zašlape do prachu fakt, že bubny nemusíte ovládat paličkami. Dává to smysl? Pro zábavu moc ne, ale pokud chcete soutěžit, je nejjednodušší prsty ťukat do barevných drah na displeji – jste tak přesnější, rychlejší a klidně můžete mít zacpané uši. Klikání na padající čárky je jednodušší, přesnost je zaručena, vysoké skóre rovněž, a paličky můžete nechat doma. Ve chvíli, kdy si to uvědomíte, nevíte, jestli se smát či brečet, že váš gadget za 4 000 Kč je vlastně aplikace zdarma a ovladače, tvořící většinu ceny setu, jsou dobrovolnou komponentou.
Bubeníkem přes noc?
Dejme tomu, že prvotní úskalí nějak zvládnete. Na výuku se vykašlete a snažíte se začít bubnovat. Jen vy a vaše bicí souprava. Pocket Drum simuluje celkem osm druhů bubnů. Virtuálně přímo před sebou najdete malý buben (virbl), kousek dál pak můžete mlátit do high tomu, po pravé ruce dole se nachází floor tom (kotel), vpravo vzdáleněji ride (činel), vlevo pak dva typy činelů. Jeden je označovaný jako crash, druhý je jako hi-hat, ale podle zvuku to „hajhetka“ není, protože tu obsluhuje levá noha. Na pravém pedálu pak hledejte basový buben (kopák). Suma sumárum máte 6 cílů pro ruce a dva pro nohy. Pokud jste se nenarodili jako pavouk či siamské dvojče, čeká vás dlouhý trénink, než se s celou soupravou naučíte.
Proto se nerozpakujte a trénujte. Nejen svou synchronizaci pohybů, ale i samotné postavení bubnů, jejich zvuk, odezvu a hlavně svalovou paměť. Brzy totiž zjistíte, že ke každému bubnu se dostanete trochu jinak a musíte si najít cestičky, jak je ovládat. Nefunguje tady běžná koordinace mezi zrakem, zvukem a hmatem. Paličky jsou relativně těžké, spíše jimi máváte, než abyste je nechali spadnout a odrazit, rovněž uši nejdou vždycky použít jako kontrolní mechanismus, protože drobná prodleva je u Android verze pozorovatelná. Ne tak, abyste měli dojem lagů a nízké responzivity, ale dost na to, abyste měli pocit, že se technologie pokouší o malý podvod. Určitě doporučuji použít kabelová sluchátka, zejména u true wireless sluchátek je zpoždění extrémně rušivé.
Mám pocit, že mobilní aplikace pro Android se narodila tak trochu předčasně. Ne že by verze pro iPhone nebo iPad byla graficky či funkčně nějak odlišná, ale rozhodně s ní dostanete okamžitou odezvu a neobjevuje se zde žádné zpoždění ani při využívání bezdrátových sluchátek.
Bylo by však chybou si myslet, že je díky zpětné vazbě zábava poloviční. Naopak! Zážitek bych nazval jako hra s plynule rostoucí obtížností (minimálně ve verzi pro Android). První level je nastavení aplikace samotné. Ten je asi nejtěžší. Po něm už to záleží na vás. Můžete zkoušet vlastní sekvence, můžete do bubnů jen tak mlátit, můžete se snažit zvyšovat svou přesnost, dlouho si vystačíte i jen s pokusy udržet rytmus déle, než dva takty a postupně k němu sem tam nabalit nějakou tu kudrlinku.
Věřte, v prvních minutách budete mít radost, když udržíte minutu jak cvičená opička střídat virbl s kotlem, za půl hodiny si budete připadat jak bůh, když na každou čtvrtou dobu přidáte činel a pak se v vrátíte zase na zem, protože nedokážete do sestavy zakomponovat pedály. Hlavně „zásluhou“ jejich nulové odezvy.
Soundtrack plný největších hitů
Hlavní soutěžní aktivitou PocketDrums je bubnování za doprovodu největších hitů 20. a 21. století. V režimu Song Mode máte na výběr hity čínské, japonské, korejské a naštěstí i anglické. Záložky hot a classic jsou prázdné. Zamířil jsem proto rovnou do sekce popsané latinkou. Výběr mile překvapil. Čeká vás 40 stránek písní, kdy na jednu stránku připadá 8 hitů! Nebo mělo by. Ve skutečnosti je každý track počítaný dvakrát, přičemž jednou se jedná o přibližně dvě minuty dlouhý úryvek, podruhé o celou písničku, pořád je to ale solidní nálož hitů.
Koho si můžete naladit? Aplikace neuvádí v náhledu názvy interpetů, jen booklet alba a název písně. Přesto jsem poznal Dido, Blue, The Eagles, Deep Purple, Skid Row, Oasis, Linkin Park, Avril Lavigne, Guns N Roses, R.E.M., Eluveitii, Eminema, Michaela Jacksona, Paramore, Muse, Radiohead, Black Sabbath, Kiss, Phila Collinse, ACDC, Boba Dylana, Bloodhound Gang, Blur nebo Rolling Stones. Naštěstí po otevření skladby se dozvíte, kdo danou skladbu bude hrát a rovněž jaké skóre vaši konkurenti natloukli.
Na stejné obrazovce můžete volit i obtížnost. Easy je ve většině případů prachobyčejné „um-ta-um-ta“, kdy mechanicky střídáte třeba kotel s virblem. Klidně tři minuty v kuse. Ruce to zvládnou, ale holeně mě bolely po pár vteřinách. Zároveň je to dost hodně času na to, abyste si všimli, že pedály přibližně každé páté sešlápnutí reagují divně a okrádají vás o body. Naopak, pokud se vám zadaří, můžete spustit kombo, kdy na každou druhou začnete bít i do činelu.
Právě v těchto chvílích se ukazuje náskok Beat Saberu oproti PocketDrums. AeroBand originál příliš nectí, takže zatímco základní linka bicích se do skladby víceméně přirozeně schová, ten bonusový činel vám rve uši, protože snad žádný hudebník s trochou vkusu by ho tak násilně do písně netlačil. Rozmanitost soundtracku je v takových případech požehnáním i prokletím. Chcete se stát Robem Bourdonem a zhostit se jeho bicích ve fenomenálním Crawling, ale když skladbu znáte, vadí vám, jak si bicí part aplikace vymýšlí bez respektu k předloze. Sem tam se trefí, ale tam, kde do toho originál pořádně praští, tam AeroBand upustí plyn a o dva takty později vyžaduje zase svou rutinu.
Přitom už na obtížnost Normal se budete muset pěkně ohánět. Na odemknutí obtížnosti Hard musíte nahrát na známku S, já se pohyboval většinou okolo D nebo C. Proč je to tak těžké? Za prvé koordinace těla se sluchem a zrakem. I na klasických bicích jsem měl potíž udržet rytmus při kombinacích a střídání rukou a nohou, po třech taktech jsem se pravidelně zasekával.
Pořád mi to však nepřišlo tak frustrující, jako s PocketDrums, protože jsem se mohl zorientovat po sluchu, ruce dostávaly hmatovou odezvu a oči jsem mohl klidně zavřít. To tentokrát nejde, protože instrukce k jednotlivým úderům dostáváte pouze graficky. Viděli jste, jak Jiří Šlitr zpíval Klokočí o takt pozadu a vydržel to celou dobu? Podobně jsem si připadal při mnoha skladbách na virtuálních bicích, jen v mém případě nešlo o úmysl. Hraní tak ve výsledku vypadá, jak cvičení na elektronické taneční podložce poháněné prstem vraženým do zásuvky během záchvatu epilepsie. S hudbou to moc společného nedá – nenechte se proto zmást prezentací, jakou AeroBand má na svém webu.
Odemykatelné bonusy pro zvýšení morálky
Po několika pokusech o „herní“ využití jsem na Song Mode rezignoval. Finální tečkou za soutěžním režimem bylo čiré barbarství, když se AeroBand pokoušel nacpat bicí do skladby In The Air Tonight na plno hned od začátku, zatímco Phil Collins se do nich opře až po třech minutách. Po této demonstraci kulturního barbarství jsem přešel na Free Mode, který sice nijak nepovzbuzuje, ale aspoň je zábava si jen tak jamovat. Najednou máte čas experimentovat, zkoušet nejen jednotlivé bubny střídat, ale i kombinovat a kolikrát si řeknete: „Aha! Tak oni tam nepoužívají jiný typ bicích, ale tyhle dva bubny dohromady!“
Můžete zkusit i přejít ze šesti bubnů na celkových sedm, můžete zkusit nahradit pedály ruční obsluhou hi-hatky a kotle, ale to, co mi chybělo nejvíc, tedy možnost střídat zvuk bubnů, je schované až za registrací. I ta je mimochodem trochu krkolomná. Vkládáte při ní mail, na něj vám přijde číselný kód, ten musíte do minuty vložit s novým heslem do aplikace, odsouhlasit podmínky a odeslat. Po úspěšné registraci se musíte znovu zalogovat a znovu odsouhlasit podmínky.
Že máte vyhráno a máte naději, že si odemknete jiné zvukové sety? Chvíli to vypadá, že to bude zdarma, ale musíte na to nasbírat 200 bodů inspirace. Za jednu hru dostanete pět bodů. Neudělejte proto chybu jako já, když jsem chtěl hrát bez registrace. Nasbírané body jsem registrací zahodil a musel sbírat od nuly. A nasbírat dvě stovky bodů za 40 písniček zabere dost času. Ještě že se body neudělují za výsledky, ale účast. Neboli čas. Nemusíte do bubnů praštit ani jednou, dokonce ani paličky nejsou třeba, body dostanete pokaždé, pokud nějakou písničku spustíte a necháte skončit. Proč byste takto měli ztrácet čas?
Patrně nejzábavnější je AeroBand používat jen na obsluhu bicích a pouštět si k nim vlastní písničky. Ideální jsou pro to přehrávače s vlastním ekvalizérem, abyste mohli oddělit hlasitost bicích od podkresu, abyste se dostatečně slyšeli a získali dobrý pocit, že se trefujete do rytmu. Brzy však zjistíte, že ne každá kapela je k doprovodu vhodná. Jak si to představit? Pusťte si třeba od Glass Animals písničku Your Love. „Hajtka“ si v ní jakž takž užije, malý buben se dá taky použít, „tomy“ sem tam, ale činely přebývají, zato nějaké perkusy chybí. Prostě se nemůžete pořádně trefit. Podobně se tváří i latinskoamerická hudba – pokoušet se nahradit konga a bonga kotly je jako čistit si zuby smetáčkem. Tvar i funkce je shodná, využití se diametrálně liší.
K jiným interpretům se zase doprovod dělá příjemně, dokonce máte i rezervu pro experimentování a kombinace. Velmi dobře mi takhle posloužila Dessa s písničkou Matches to Paper Girls nebo velká část produkce K. Flay a kdybych je stíhal, perfektní harmonie by se dala vyčarovat i s pomocí kapely Interpol. A pak jsou zase písničky, které nenaroubujete, i kdybyste se na hlavu stavěli. Představte si Placebo, jak často používají rychlé ztlumení činelu. Tohle AeroBand neumí, stejně jako klepání paličkou o hrany bubnů, které doprovází většinu písně You Might Die Trying od Dave Matthews Band. A že byste snad odhalili záhady podle mě nejkomplexnější bicí sekvenci co znám, startující RX Queen od kapely Deftones? Zapomeňte.
Právě proto byste měli přežít odemykání dalších sad bicích, abyste si seznam kompatibilních kapel rozšířili. Standardní set doplní sada pro devadesátkový rock, TR808 a jedna souprava pro metal rock a elektroniku. Repertoár je to ve výsledku slušný, ale možnost si sestavit vlastní soupravu by byla ještě lepší. Ačkoli totiž jednotlivé soupravy dle názvu indikují očekávané použití, některé v sobě mají typy bubnů, které se k žánru absolutně nehodí.
Zábavné ano, ale s kompromisy
Udělat si finální názor na AeroBand PocketDrum 2 Plus pro mě bylo nakonec docela těžké. Virtuální bicí nejsou ani nudná, ale ani propracovaná. Bylo by super, kdyby aplikace měla různé tréninky, výukové materiály a nenásilně by vám tak ukázala, jaké fígle bubeníci používají, aby stíhali všechny ty bubny obsluhovat. Ale budiž – když si uvědomíte, že vám PocketDrum nikdy nezprostředkuje odezvu reálných bicích, nemá cenu se pokoušet ji s nevalným úspěchem imitovat.
Jakkoli se AeroBand snaží PocketDrum prezentovat jako pomocník hudebníků, aby mohli bubnovat kdekoli a kdykoli, nejde to, minimálně s aplikací pro Android. Virtuální bicí v tomto případě nedovolují improvizovat, neumí dokonce ani pořádně dynamiku. Malé švihnutí znamená tichou ránu, velké švihnutí větší ránu, ale rozdíl mezi pohybem, jako byste švihli vázou o zem, a unaveně rezignovaným sprásknutím rukou, prakticky nepoznáte.
Je tedy AeroBand produktem určeným ryze k zábavě? Určitě. Přátelské klání v obýváku bude zábava, široký výběr písniček dovolí každému si vybrat něco, pro co se dokáže nadchnout. Vybere si táta odkojený bigbeatem, mlaďoši mohou střídat pop s RnB i metalem. Repertoár se dlouho neomrzí, ostatně zahrnuje to nejslavnější, co vzniklo ve druhé polovině 20. století a později.
To by ovšem muselo být i samotné bubnování zábavné. Snadná obtížnost je poměrně stereotypní a hodně při ní vynikne, že doprovod na bicí písničky samotné spíš kazí, než doplňuje. Střední obtížnost je zase hodně náročná, máte dojem, že se vám absolutně nedaří. Pro urputné bubeníky je to příjemná výzva, ale při rychlém vyzkoušení bude výsledkem spíš frustrace.
Mrzí mě to, samotný nápad PocketDrum chválím, bubnování i přes všechny chyby mě bavilo, ale pokud celý set stojí okolo čtyř tisíc, chtěl bych od něj zábavu minimálně na pár měsíců, což se díky množství skladeb nabízí. Nicméně v praxi AeroBand svůj potenciál vyčerpá podstatně dříve, pak pravděpodobně půjde dělat radost někomu jinému. Doufám, že se příští generace polepší, potenciál by tu rozhodně byl.
A pokud máte doma iPhone nebo iPad, určitě sadu doporučuji používat právě s nimi zejména díky okamžité odezvě. Aplikace pro Android bohužel kvůli roztříštěnosti platformy není tak dobře optimalizovaná.
AeroBand PocketDrum 2 Plus
Klady
- nápad
- množství skladeb
- stupňování obtížnosti
- zábava na akce s přáteli
Zápory
- přesnost snímání
- kvalita pedálů
- zbytečné sbírání bodů
- macešské chování k písničkám
- zpoždění u aplikace pro Android
