Asi 120 km od ukrajinské metropole Kyjev leží vesnička Dytjatky, která zároveň slouží jako vstupní bod do „zakázané“ zóny okolo Černobylské jaderné elektrárny. Poté, co ozbrojené stráže na checkpointu zkontrolují vaše pasy, můžete zamířit do oblasti nikoho.
Od exploze čtvrtého reaktoru v roce 1986 do této zóny o průměru 30 km lidé běžně nesmí a příroda si tak bere zpět vše, co jí kdysi patřilo. Na místě navíc byly hluboké lesy i před havárií, takže z asfaltové silnice vedoucí k elektrárně a městu Pripjať nevidíte v podstatě nic jiného než stromy, mezi nimiž občas prosvítají ruiny vesniček i samostatných budov.
Dětský tábor jako zástěrka pro vojenské monstrum
Jedním z takových opuštěných objektů je také autobusová zastávka na křižovatce s panelovou lesní cestou. Dosud patrná je kdysi křiklavá výzdoba, jíž dominuje kreslený medvěd – maskot letních olympijských her v Moskvě z roku 1980. Zastávka působí sama o sobě v lesním prostředí poněkud nepatřičně, její existenci však úřady místním obyvatelům před havárií vysvětlovali vcelku jednoduše. Zastávka údajně sloužila pro autobusy s dětmi jedoucími do prostor letního tábora hlouběji v lese, proto také ta dekorace.
Ve skutečnosti však z této zastávky autobus nikdy neodjel. Ostatně ani není kam – žádný tábor v této lokalitě nikdy neexistoval. A kdybyste se za dob Sovětského svazu touto cestou vydali, po pár kilometrech by vás u brány s dvojicí hvězd přivítali zřejmě nepříliš přátelsky naladění vojáci. Jen několik kilometrů od jaderné elektrárny totiž tehdejší režim vybudoval gigantické ocelové monstrum – radar včasné výstrahy Duga-1.
Účelem bylo krátce po odpálení detekovat mezikontinentální rakety s jadernými hlavicemi vystřelené USA či jiným „imperialistickým“ státem. Právě včasné zjištění této skutečnosti bylo klíčové pro naplnění doktríny vzájemného zaručeného zničení, kterou se za studené války navzájem USA a SSSR držely v šachu. Vědomí, že váš protivník stihne ještě před svým nevyhnutelným zničením odpálit v odvetě vlastní jaderný arzenál totiž poměrně bezpečně zabraňuje tomu, abyste se pro nukleární útok rozhodli.
Obr v lesích
Dnes již radar nikdo nehlídá a je možné se k němu podívat v rámci organizované prohlídky černobylské zóny. Ruské slovo Дугa lze přeložit jako oblouk, což odkazuje zřejmě na princip fungování tohoto radaru. Když však u něj stojíte, připomíná spíše než oblouk obrovskou zeď.
Konstrukce na výšku měří asi 100 m a na délku zabírá skoro 700 m. Skupinky turistů i vzrostlé okolní stromy vypadají proti někdejší pýše Sovětského svazu opravdu nicotně. Slovy je těžké popsat, jak nepatřičně masivní konstrukce uprostřed lesa působí. O něco lepší představu o měřítku sovětského radaru získáte z fotografií, nejlepší je však spatřit ho na vlastní oči.
To, co vidíte v radioaktivních lesích okolo Černobylu však není ani celý radar, pouze jeho přijímačová část. Aby radar mohl fungovat, potřeboval pochopitelně i vysílací objekt. Ten se nacházel o 60 km dál poblíž města Lubech-1.
Z popisu i fotografií je asi zřejmé, že existenci obří konstrukce před místními obyvateli utajit možné nebylo. Z cesty radar vidět téměř není kvůli vzrostlému lesu, pro projíždějící tak postačil trik s autobusovou zastávkou vysvětlující účel lesní cesty. Horší to však už bylo s blízkou Pripjatí, kde ve výškových budovách žili a pracovali především zaměstnanci Černobylské jaderné elektrárny. Z vysokých budov už byl radar poměrně zřetelně vidět. Obyvatelům se však prý tvrdilo, že jde o televizní vysílač. Nakolik tomu často technicky vzdělaní obyvatelé věřili, je diskutabilní. V Sovětském svazu se však nějaké vyptávání a bádání nevyplácelo, takže radar unikal pozornosti.
Radaru si nicméně povšiml jeden americký novinář, který byl jako jeden z prvních zahraničních žurnalistů vpuštěn po černobylské havárii do oblasti. Ten vzpomíná, že když se zeptal na účel ocelového kolosu vprostřed lesa, bylo mu řečeno, že jde o nedostavěný hotel.
Drahý, nespolehlivý a předčasně opuštěný
Radar Duga-1 fungoval na principu vysílání rádiových signálů v krátkovlnných frekvencích. Aby signál dokázal putovat na velké vzdálenosti, využívalo se efektu odrazu od ionosféry. V případě, že by v oblasti, kterou radar vysílal, prolétala raketa, signál by se odrazil zpátky a byl by zachycen přijímačovou částí radaru.
Tak zní zjednodušená teorie. V praxi však dosáhnout tohoto fungování nebylo pro sovětské vědce navzdory předchozím testovacím projektům podobného zaměření vůbec jednoduché. Radar předně musel být neobyčejně výkonný, odhadovaný vysílací výkon dosahoval 10-20 MW. Vzhledem k zamýšlenému účelu bylo pochopitelně zcela klíčové, aby se radar mohl spolehnout na silný a stabilní zdroj elektřiny. Stavba poblíž obrovské jaderné elektrárny, která měla dle plánu být osazena 12 reaktory, se tak zdála být skvělou volbou.
Z vysokého výkonu a již dříve popisovaných masivních rozměrů pochopitelně vyplývala také vysoká finanční náročnost celého projektu. Udává se, že radar Duga-1 spolykal asi dvojnásobek financí potřebných na výstavbu Černobylské jaderné elektrárny.
Přes všechno vynaložené úsilí však radar nikdy nesplnil očekávání do něj vkládaná. Bývá sice označován za první sovětský radar tohoto typu v operačním nasazení, ovšem převládá názor, že se ho nikdy nepovedlo dostat do zcela vyhovujícího stavu. Bližší informace o operačním nasazení však nemáme, neboť dokumenty vztahující se k provozu jsou buď dosud utajovány, nebo byly v průběhu desetiletí zničeny.
Jisté je každopádně to, že po havárii v roce 1986 byl deset let od spuštění opuštěn. Část vybavení prý však byla demontována a odvezena do Ruska. Sovětské vedení se sice údajně velmi snažilo o dekontaminaci, která by radiaci v okolí radaru snížila na úroveň přijatelnou pro pobyt obsluhujících vojáků, nicméně nepovedlo se. Strategické umístění poblíž jaderné elektrárny se tak nakonec stalo pro Dugu osudným.
„Ruský datel“ přitahoval konspirační teorie
Jestliže v samotném Sovětském svazu radar víceméně pozornost nebudil, ve svobodných zemích tomu bylo jinak. Radar totiž rušil rádiové vysílání po celém světě, a to včetně zásadních nouzových frekvencí, letecké komunikace a podobně.
Vysílání radaru se projevovalo na rádiových přijímačích typickým vysokofrekvenčním klapáním, pro nějž si záhy tajemný vysílač vysloužil přezdívku „ruský datel“. Radioamatéři i NATO totiž brzy pomocí triangulace zjistili, že rušivý signál pochází odněkud z území Ukrajinské SSR. Přesné umístění však bylo v novinových článcích a dalších zdrojích popisováno všemožně.
Krátký záznam velmi silně rušeného vysílání amerického rádia WWVH z roku 1984 (označení DUGA-3 v názvu je chybné):
Zatímco NATO i značná část radioamatérské komunity poměrně záhy správně určila, že jde zřejmě o OTH (over-the-horizon) radar, vyrojila se i spousta více či méně pravděpodobných teorií. Mezi jednu z těch uvěřitelnější patřilo přesvědčení, že jde o systém pro komunikaci se vzdálenými ponorkami. Vcelku logicky část lidí také předpokládala, že účelem je jednoduše rušit západní rádiovou komunikaci. To však bylo záhy vyvráceno poté, co se ukázalo, že problémy s rušením zažívají i taková média, jako propagandistické Rádio Moskva.
Zcela nepodložené pak byly konspirační teorie o tom, že se Sověti snaží ovlivňovat pomocí rádiových signálů lidskou mysl nebo počasí. Tyto teorie sice byly mediálně zajímavé, ovšem další analýza signálu brzy jasně ukázala, že se skutečně jedná o OTH radar.
„Žádný radar nemáme, ale frekvence změníme“
Jak již bylo řečeno, vysílání radaru zpočátku rušilo i velmi důležité frekvence, jako například ty používané pro komunikaci při transatlantických letech. Na vysílání evidentně pocházející z území SSSR si tak oficiálně stěžovala celá řada zemí. Sovětský svaz nicméně existenci radaru nikdy nepřiznal, ačkoliv ho v podstatě celý svět poslouchal. Na obranu soudruhů však dodejme, že svůj neexistující radar po čase upravili tak, aby se jeho vysílání vyhýbalo alespoň těm kriticky důležitým frekvencím.
Rušení spotřebitelské elektroniky nicméně pokračovalo, takže někteří výrobci začali do svých rádiových přijímačů instalovat komponenty z velké části filtrující rušivé klapání. Zaznamenány jsou také pokusy radioamatérské komunity „The Russian Woodpecker Hunting Club“ svým vysíláním rušit naopak funkci radaru Duga-1. Není asi třeba dodávat, že tyto pokusy měly minimální efekt.
Koncem osmdesátých let začala aktivita radaru Duga-1 nicméně klesat. Důvody opět nejsou vzhledem k utajení zcela zřejmé, nicméně lze je asi poměrně spolehlivě rekonstruovat. Jedním z faktorů byla měnící se mezinárodní situace ke konci studené války. Důležitější však pravděpodobně bylo to, že Sovětský svaz v té době už disponoval satelity US-KS, které na rozdíl od radaru zajišťovaly opravdu spolehlivé včasné varování.
Kompletní tečkou za vysíláním „ruského datla“ tak pak byla již zmiňovaná jaderná havárie, kvůli níž musel být opuštěn. Paradoxně však díky zamoření Duga-1 stojí do dnešního dne, zatímco ostatní anténní pole sovětských radarů tohoto typu byla demontována. Pokud plánujete výlet na Ukrajinu, Duga-1 by vám rozhodně neměla uniknout.
Na závěr se můžete podívat na povedené video z FPV dronu prolétávajícího konstrukcí radaru:
